Letos jednaosmdesátiletý Earl Hopper patří k nejvýznamějším psychoanalytikům a skupinovým analytikům současnosti. Jeho analytické uvažování a teorie ovlivnilo sociologické vzdělání – jako originální myslitel se věnuje především otázkám sociálního nevědomí a traumatu. V češině vyšla trilogie Sociální nevědomí u osob, skupin a společností, kterou editoval spolu s izraelským, v USA žijícím psychoanalytikem a skupinovým analytikem Haimem Weinbergem. Earl Hopper se narodil v USA, žije a pracuje v Londýně – a vést s ním rozhovor byl fantastický zážitek a příležitost znovu se zamyslet nad principy uvažování a prožívání, které jsou tak blízko – že je nakonec obtížné si jich všimnout.
Psychoanalýza znamená léčení i sebeobjevování. Tohle vnitřní pátrání se odehrává ve vztahu. Protože nakonec tím, co léčí, je právě vztah a uzdravení je funkcí tohoto lidského spojení. Jde o to, být vnímán a pochopen. Učení je možné jen ve vztahovém kontextu, jinak získáme jen intelektuální zkušenost.
Uzdravování, vývoj a dospělost jdou ruku v ruce. Když řeknete uzdravování, implikuje to fakt, že je tu zranění, které se má vyléčit. Ale můžeme jít ještě dál – jakmile se zahojí určité zranění, člověk se ve vývoji posune dopředu jako celá bytost.
Rozum a cit by se neměly oddělovat. Pomineme-li některé obranné mechanismy, samostatně nefungují. Podstatné vhledy lze mít jen ve vztahu, kterému věříte, protože všichni chceme hlavně autentické spojení s jiným člověkem, který nám rozumí. Takže spojení a pochopení. Jedno bez druhého mít nemůžete. Když si ale uvědomíte, že určitý vztah vám nepomáhá, protože ten druhý k vašim problémům spíš přispívá, je tu prostor pro odbornou pomoc.
Lidé se často usilovně snaží pochopit druhé a svět, přijít na kloub tomu, jak obojí funguje. Tahle snaha ale může zakrývat jejich hluboké přání, aby naopak svět a lidé porozuměli jim. Protože být přijat a pochopen je základní lidská potřeba.
V dnešní společnosti chybějí přechodové rituály k dospělosti. A to je jedna část mé práce – pomáhat lidem dospět. Ale trochu sofistikovanějším způsobem než učitel ve škole. Spíš jako dobrý kouč, který klientovi pomůže rozvinout potenciál. Mějme ale na paměti, že lidé nikdy úplně nedospějí. Vždycky v sobě budou mít neurotické, hraniční a psychotické prvky.
Představme si, že jsme ve škole a na hřišti potkáváme násilníka, který nás šikanuje. Musíme se naučit, jak se proti němu bránit, protože vyhýbat se mu může být složité a únavné. Řekněme ale, že jsme na hřišti a žádný násilník tam není. Jen si ho tam představujeme. A metaforicky řečeno nosíme pořád zbraň. Ta zbraň může být těžká. Potřebujete pouzdro, náboje, nemůžete pohodlně sedět. Možná ji zapomenete zajistit a vaše dítě si s ní bude hrát a nešťastnou náhodou se s ní zastřelí. Problémy bez konce! A pocházejí z neurotického přesvědčení, že nebezpečí je všude kolem nás. Existuje základní pocit ohrožení, ale většina z nás z něj vyroste. Když si ale nebezpečí jen představujete a chováte se tak, potřebujete pomoct s vaší vlastní fantazií.
Počet let, který strávíte na světě, není indikátorem psychosociální zralosti.
Někteří lidé jsou z psychoanalytických závěrů zmatení. Třeba z postavy otce. Mnohým z nás nebezpečí ze strany otce nehrozilo. Nanejvýš nám dal výprask, což možná bolelo, ale to je tak všechno. Jenže spousta z nás se k matce vztahuje takovým způsobem, že se nebezpečí ze strany otce může zdát reálné, ale otec možná jen říká, že by si dal kafe. Stává se prostě imaginární postavou a naší vlastní konstrukcí. Nakonec máme fantazijního a reálného otce a musíme pochopit, kolik je tam fantazie a kolik skutečnosti.
Nemyslím, že bych měl tak skvělé vztahy se ženou, dětmi a vnoučaty bez psychoterapie, psychoanalýzy a skupinové analýzy.
Trauma nezažívají jen jednotlivci, ale i celé společnosti. Po zažitém traumatu nastoupí skupinový obranný mechanismus agregace/masifikace, který má lidi ochránit před úzkostí ze zániku. Společnost nejprve agreguje na sbírku úzkostných jednotlivců. Jako obrana proti úzkosti z rozpadu a izolace pak nastoupí masifikace, spojená s fundamentalismem. Všichni začnou přemýšlet a jednat stejně a jsou zahlceni úzkostí ze ztráty identity a znovu agregují. A tak pořád dokola.
Tělesné symptomy může nahradit hluboká emocionální bolest. Takže když někomu pomůžete vyvinout dostatek psychických svalů, aby unesl silnou úzkost nebo strach, tělesné potíže mohou zmizet.
S postupem let jsem na sebe hodnější a nejsem tak kritický k sobě, ani k druhým. Neočekávám od sebe dokonalost.
Text: Dalibor Demel; Ilustrace: Jiří Roth