Projel jsem kolem odpočívadla zabraný do hovoru s přítelkyní a sotva jsem si všimnul, jak se za mnou odpoutalo z parkoviště policejní auto. Zaměřil jsem ho až po chvíli a asi za vteřinu nato se na jeho střeše rozblikaly majáčky s nápisem STOP.

Tihle mladí policisté už mají vychování. Žádné pitomé otázky typu: „Tak co, pane řidiči, jestlipak víte, proč jsme vás zastavili?“ Nene. Vysoký mladík přistoupil ke staženému okénku a požádal o doklady. Zběžně je prohlédl a pravil: „Pane řidiči, jel jste rychlostí sto deset kilometrů za hodinu.“ Uvědomil jsem si, že v úseku za mnou je měřená osmdesátka. Jsem debil.

„To bude nějaký omyl,“ pravil jsem. „Jedu teprve dvacet minut a mám to od baráku sotva patnáct kilometrů, kdepak hodina a sto deset kilometrů k tomu.“ Levý koutek policisty nepatrně škubl směrem vzhůru. Předal moje doklady kolegyni po své pravici. Pokolikáté už jsem si uvědomil, jak jsou ženy v policejní uniformě sexy. 

„Jel jste moc rychle,“ objasnil mi polopaticky. Obrátil se na kolegyni, která v policejním autě lustrovala moje papíry a pak zpět na mě. „A nesvítí vám pravé zadní světlo. Vystupte si, prosím.“

Poslušně jsem vyskočil z auta, naklonil se do okýnka a zahlásil směrem ke spolujezdkyni: „Drž mi místo, ne že mi zase odjedeš.“Otočil jsem se k policistovi. V jeho očích jsem zaznamenal záblesk otazníku. „Jak vidí hezkýho chlapa, hned by mě za něj vyměnila,“ vysvětloval jsem horlivě.

Policistka se vrátila s mými doklady. Podala je svému kolegovi. Nevypadalo to, že by mi je chtěl hned vrátit. „Děláte si rád z lidí legraci?“ otázal se mě. Jeho hlas zněl klidně a trochu přísně, i když se jeho rty zvedaly v sotva znatelný úsměv.

„Jestli jste to tak pochopil, tak se moc omlouvám,“ bránil jsem se. „Víte,“ obracel jsem se střídavě na oba uniformované dopraváky. „Já vím, že děláte jen svou práci. Taky je mi jasný, že ne každý řidič je ochoten uznat svou chybu, nebo že se k vám chová slušně. Je ráno, tak jsem jenom chtěl, abyste měli dobrou náladu. Bydlím v Praze jenom krátce, jsem z vesnice a řeknu vám, tolik zloby v lidech jsem nikdy a nikde jinde neviděl jako tady v Praze.“ Mluvil jsem a cítil, jak dojímám sám sebe. „Přál bych si, aby se k sobě chovali lidé hezky, i když jde o nepříjemné situace.“ Oba policisté mlčky poslouchali. Ona se usmívala, v jeho očích jsem viděl porozumění.

„Dopustil jste se dopravního přestupku, jste ochoten zaplatit na místě blokovou pokutu?“ zeptal se mě sice komisně, ale už přátelštěji.
„Samozřejmě, uvědomuju si, co jsem udělal a rád pokutu zaplatím.“
Policista spokojeně pokývl hlavou, vrátil mi doklady a vylovil blok na pokuty.
„Taky se snažíme chovat k řidičům slušně a zohledňujeme, když i oni jsou k nám slušní a zbytečně nerozporují to, co je evidentní. Pokutu takovým lidem dát musím, ale obvykle udělujeme její výši na spodní části povolené hranice, to znamená v tomto případě dvě stě korun.“

Jak mluvil, pomalu vypisoval pokutový blok. Opět se mi vyplatilo moje chování. Jsem přesvědčený, že jsem v obou strážcích pořádku zanechal dobrý dojem a že jejich den bude i díky mně o něco radostnější. Mně samotnému to přinášelo uspokojení. 

Policista skončil vypisování a ještě si to po sobě četl, když směrem ke mně hovořil: „Vy jste ale opravdu zvláštní případ. Líbilo se mi, co jste nám řekl a v mnoha ohledech s vámi souhlasím. Udělám tedy ve vašem případě výjimku a udělím vám pokutu v plné výši dvou tisíc korun.“

 

Text a foto: Jiří Roth