Jiří Máška je malíř, sochař, podnikatel, cestovatel, dobrodruh. Když jsem ho poznal, měl za sebou vybudovaný pivovar na ostrově Roatán, postavenou repliku korzárského korábu Černá perla a plánoval cestu z Labe až do Karibiku. Jirka se střídavě vynořuje v Čechách, ve Střední Americe, v Asii, no prostě všude. Strakonický rodák mi jednou na lodi Admirál (kde taky jinde, že) vyprávěl, co ho jeho bohatý život naučil.

Utekl jsem v roce 1984. Asi osm let jsem žádal o výjezdní doložku, až se mi to podařilo sehnat přes známýho pasováka. Pustili mě na tři dny do Rakouska na závody F1. Tehdy se jezdily závody ve Vídni.

Mám čtyřletou grafiku, a pak jsem studoval uměleckou školu ve Washingtonu.

Když jsem přišel do Ameriky, tak jsem nechtěl nikde parazitovat a šel jsem rovnou na Aljašku na rybářskou loď. Osmnáct hodin denně v mrazu, sedm dní v tejdnu, strašný. Chtěl jsem si vydělat peníze a založit vlastní firmu. To se mi povedlo. Za tři měsíce jsem se vrátil, měl jsem asi dvacet tisíc dolarů, tak jsem si nakoupil sítotiskový stroje a najednou mi přišel dopis, že by mi zaplatili vysokou uměleckou školu. Tu mi zaplatili, ale nic jinýho. Takže já jsem chodil do školy a odpoledne do práce, abych si na studia vydělal. 

Nakonec jsem měl čtyři zaměstnance. Dělali jsme všechno. Běžnou grafiku pro různý zákazníky, realitky a podobně.

Měl jsem dva Slováky a dva Čechy. Ale chodili na oběd dřív, z oběda dýl, do práce pozdě, tak jsem je vyrazil a vzal jsem si Američany. A zjistil jsem, že to má dvě roviny: Američan byl přesně v práci, přesně na oběd, všechno perfektní, ale když jsem někde udělal chybu, což se běžně stane, tak on mě na ni neupozornil a vytiskl to. A teď si vyber. To by chtělo jednoho dobrýho Čecha a zbytek Američany.

Chyby člověk dělá, ale jenom blbec je opakuje.

V Českých Budějovicích jsem vytvořil skupinu malířů, kteří nebyli tehdy v Díle. Zařídil jsem první výstavu, ta proběhla v pohodě, tak jsme udělali druhou, tam jsme trochu přitvrdili a odvezla mě kriminálka. Pak jsem musel chvíli dělat hrobníka. 

Můj děda i táta byli frézaři ve Strakonicích a chtěli, abych to dělal taky. Jenže já jsem už od čtyř let maloval.

Malování jde jako červená lajna mým životem.

Když jsem přijel do Karibiku, všichni mluvili o pirátech, ale nebyla tam žádná loď. Tak jsem ji postavil. Čtyři pět let jsem studoval, jak se stavěly starý lodě, abych na tu svou dostal razítko, že může na moře s turistama.

Přijel jsem na ostrov, byl nádhernej, věděl jsem, že tam chci žít, ale když jsem ochutnal to jejich pivo, tak jsem si raději postavil svůj pivovar. Vozím českej chmel a moravskej slad. Je tam skupina lidí, kterým to opravdu chutná.

Chci dělat to, co nejlíp umím, a to je moje malování. Dát to na plátno tak, jak to cítím.

Když mi bylo pětadvacet, tak jsem se trápil víc. Dneska mám zkušenosti a ty si nikdo nemůže koupit.

Ministerstvo kultury s ambasádou a kulturním agentem mě vybrali, abych teď na podzim vystavoval v Pekingu. Prej ostatní protestovali, že Máška je kretén, ale oni říkali: „Když on je nejlepší“.

Povezu tam svoje nejlepší věci za posledních deset let a jmenuje se to Fata morgána. To je přelud, sen… Každej ať si to přebere, jak chce.

Krásný bylo, když se mě ambasador ptal, jestli mám smoking. Já jsem říkal, že mám asi šest kváder, ale smoking nemám. Budu si ho muset pořídit, protože v Pekingu jezdí na vernisáže 300 nejbohatších podnikatelů a předhánějí se, kdo přijde líp oblečenej a má lepší auto, ale já doufám, že se budou předhánět, kdo koupí lepší obraz.

Koupil jsem nádhernej dřevěnej rám z roku 1920 a do něj na plátno namaluju čínskýho prezidenta. Ale úplně realisticky, takže ty bohatý podnikatelé si ho nedovolí nekoupit. Pak budu moct dělat do konce života čínskýho prezidenta.

Stejně realisticky jsem si namaloval Monu Lisu. Tři měsíce jsem na ní dělal, ale povedla se mi. K nám chodí jeden opilec, dlouhý vlasy, asi sto třicet kilo, tak namaluju jeho obraz stejně jako Monu Lisu. Jeden bude Mona Lisa a druhej Franta lízá. Ale to můžu vystavovat jenom v Čechách, kde tomu porozuměj.

Když jsem studoval ve Washingtonu, tak nám profesor Hanse říkal: „Dokud nebudete umět malovat realisticky, tak vás na ty vaše -ismy nepustím.“ A já si myslím, že je to správný. Vidím tady spoustu malířů, který ve čtyřiceti napadne, že bude slavný, natře plátno načerno, namaluje tam červenej flek a všichni jsou z toho hotoví. A když mu dáš namalovat koně, tak je v prdeli, protože to neumí.

Nedávno mě oslovila firma ze San Franciska, která dělá pro bohatý dámy do Hollywoodu hadry, kabelky, boty, ale hrozně drahý. Chtěli použít moje obrazy jako motivy na své věci a nabídli mi třicet procent. A vypadá to výborně – když tam vidíš komunistu na kole. Chtěli po mně taky designy kabelek a bot, tak jsem na tom makal, ale co uděláš s botou? To už je všechno daný. Udělat něco novýho na botě není snadný. Ale myslím, že jsem vymyslel něco originálního. To mě baví, že si odpočinu od obrazů.

Naposledy jsem se dal na sochání, vozím si solnohradský vápenec. Udělal jsem Prométhea a teď budu sochat Dianu, bohyni lovu.

Sochy jsou taky krásná věc, ale je to dřina.

Děda byl Čech, táta byl Čech a já sem taky Čech. Nikdy jsem neměl jiný občanství. 

 

Text a ilustrace: Jiří Roth