Motocykly stejně jako automobily ze začátku dvacátého století jsou obdivuhodnými svědky lidské vynalézavosti, šikovnosti a důvtipu. Vznikaly mnohdy ve skromných dílnách, s vybavením, které má dnes v garáži téměř každý kutil – a přesto by asi motocykl nevyrobil –, v době, kdy smrdící a lomozící motorová zvířata spíše odrazovala než lákala, a neúnavně razily cestu pokroku, na jehož konci jsou dnešní sofistikované motocykly opouštějící nekonečné výrobní linky. Tehdy to byly hlavně dopravní prostředky rychlejší než kolo a nohy. Asi nikdo z nás by už je nechtěl dneska sedlat – na to jsme příliš pohodlní –, ale náš obdiv budou mít zřejmě už navždy. Věnujte jim letošní léto a jděte se na ně podívat.

V pátek 11. června se podle plánu otevřela na pražském Výstavišti unikátní výstava historických motocyklů a web Mužská věc je jejím hrdým mediálním partnerem. Organizace výstavy je plně v režii pražského zastoupení Harley-Davidson Klasik Moto, mezi exponáty najdete i několik zástupců americké legendy v sekci motocykly s příběhem. Jinak tu jsou motocykly evropské, tedy nejvíce československé a německé.

Unikátnost výstavy spočívá jednak v exponátech a jednak v jejich umístění. Jsou totiž rozestavěny na čtyřech střechách Křižíkovy fontány. Důvod je jasný – organizátoři se snažili eliminovat důvody jejího neotevření z důvodů protikoronavirových opatření. Tím, že budou motocykly vystavené na střechách, budou vlastně pod širým nebem, a odpadají tak obavy ze shromažďování lidí v uzavřených prostorech. Milovníci historických motocyklů se mohou těšit na stovku strojů ze soukromé sbírky Radka Uhlíře, který se zaměřil především na předválečnou výrobu. K výstavě vznikly speciální webové stránky veteranmania.cz, kde bude možné zakoupit i vstupenky, na místě pak budou instalované moderní turnikety, které umožňují přesně regulovat počet návštěvníků ve výstavních prostorech. Atraktivitu výstavy kromě samotných historických strojů zvyšuje i soutěž, kdy jeden z návštěvníků na základě losování vstupenek vyhraje jeden z exponátů – ČZ 125 T z roku 1949. „Chceme, aby to byla zábava pro celou rodinu, cíl, kam si vyrazit, i proto je to venku,“ uvedl za organizátory Michal Šesták.

Cesta k uspořádání takové výstavy byla poměrně dlouhá a komplikovaná. Sám Radek Uhlíř se vystavení motocyklů dlouho bránil. Eventové oddělení pražského zastoupení Harley-Davidson Klasik Moto vymyslelo projekt, který se měl uskutečnit už v loňském roce. „Je to projekt, který se mi pořád líbí, a myšlenka na jeho realizaci mě ještě neopustila. Chtěli jsme vytipovat sto míst po České republice, kam bychom dodali jeden exemplář historického motocyklu. Lidé by tato místa navštěvovali a motocykly „sbírali“. Jednou za čtvrt roku bychom motorky protočili, aby za nimi lidé nemuseli cestovat přes celou republiku a aby se všechny vystřídaly v jejich dostupné lokalitě,“ vysvětluje Michal Šesták. Kvůli covidu ovšem z projektu sešlo a kluci z Klasik Moto začali přemýšlet alespoň nad výstavou. Sběratel Radek Uhlíř kývl už na loňský projekt a souhlasil i s letošní výstavou. „Ten primární důvod, proč jsem je sbíral, byl, že jsem chtěl mít vlastní muzeum. Když jsem zjistil, že to v tomto životě už nestihnu, rozhodl jsem se pro spolupráci s kluky z Klasik Moto. Jaké to bude mít vyústění, to teď vážně netuším,“ komentoval majitel veteránů Radek Uhlíř.

Jako bomba působí informace, že po skončení výstavy budou možná historické motocykly k prodeji. Velké téma rozhovoru s Radkem Uhlířem.

Vážně byste prodal něco, co jste sbíral tolik let?

To už já neřídím – nevím, co s motorkama bude. Má to několik rovin. Chtěl jsem mít  motorkářské muzeum, kde by byla dílna, penzion, motorkářská restaurace, měl jsem už v vytipovaný objekt, na stole smlouvu před podpisem, ale osud se rozhodl, že to mít nemám, a během jednoho dne vše padlo. Takže se teď bavíme, co s tím. Já bych takovou výstavu nikdy nezorganizoval, nakonec jsem rád, že moji sbírku lidi uvidí, tak jsme se dohodli, že tomu necháme otevřený konec. Nevíme, jak to dopadne. Kluci si myslí, že to bude mít třeba dvě tři reprízy v rámci republiky, nebo se z toho stane pojízdný muzeum, ale odpověď přijde na konci výstavy.

No a vaše ideální představa? 

Mně by se nejvíc líbilo, kdyby se našel podobný pacient, jako jsem byl já. Já bych mu to předal, dal bych mu k tomu všechny artefakty, který jsem posbíral, a to, co o tom vím. Kdyby mi navíc řekl, že se můžu přijít kdykoli podívat, tak to by se mi líbilo. 

Jak dlouho jste sbírku dával dohromady?

Asi patnáct let, ale to vlastní shánění trvalo nějakých pět let. Pak jsem to zamrazil a odešel jsem od toho. Deset let jsem to neviděl. Motorek mám kolem stovky. Zatím jsem nic neprodal, protože jsem si myslel, že to muzeum bych mohl vybudovat třeba i v rámci nějakého multibrandového zastoupení, ale to také padlo.

Jak je ta sbírka zaměřená?

Nejsem úplně typický sběratel. Mám nějaké technické vzdělání, tak mě motorky zajímaly po technické stránce, ale jsem taky Čech. Po nějakých deseti patnácti letech chození do práce od rána do večera jsem začal mít čas na něco jinýho, k motorkám jsem inklinoval a koupil jsem si Jawu kejvačku. Když jsem se pak bavil s klukem, který mi ji prodával, zjistil jsem, že je to totální srdcař. Usoudil jsem, že bychom dokázali poskládat předválečnou řadu JAWA, tak jsme ji poskládali. Pak jsme k tomu přidali čézety, pragovky, a jak jsem to nasával a začal se orientovat, tak jsem zjistil, že by sem patřilo i německé DKW, z něhož vychází čézeta i Janečkovo Jawa auto, a tak jsem začal sbírat i DKW. Na začátku jsem úplně nevěděl, kam přesně mířím, myslel jsem, že budu sbírat jenom pětistovky a k tomu motokola, ale pak mě to samo navedlo jinam. Já jezdím už dvacet let na bavoráku, tahle značka je pro mě srdcovka, takže jsem přidal i předválku bavoráky, k nim má blízko také  Zündapp, takže Zündapp. DKW bylo v rámci koncernu Auto Union, kam patřily ještě značky Horch, Audi, Wanderer – ten byl propojený s Janečkem – první motorka JA WA, to je JAneček WAnderer. Takhle se mi to prolínalo, takže jsem nesbíral ani unikáty, ani podle ceny, ale dělal jsem to pro sebe, jak mě to zajímalo. Poválka mě už moc nezajímala, ale zase se objevily srdcovky, kultovky – jezdil na tom děda, vídali jsme to jako kluci nebo jsme na tom jezdili –, takže jsem bral jako povinnost pořídit do sbírky pařeza, pětistovku, kejvačku, panelku, péráka. Je dobrý, že lidi si tyhle motorky pamatují. Když mi bylo patnáct, tak jsem někde slyšel, že nejlepší kroska je devadesátka. Tenkrát jsem ani nevěděl, jak vypadá, nikdy jsem ji neviděl, tak jsem si ji musel do sbírky koupit. Pak přišly motorky s příběhem, různě se to nabalovalo a propojovalo, až jsem tomu dodal svoji logiku.

Jak se taková sbírka buduje?

Musel jsem začít ty motorky shánět, takže jsem sjížděl všechny různý servery, aukra a během dvou let jsme poskládali základ sbírky. Jednu chvíli jsem tomu propadl tak, že jsem byl jako gambler. Když má předválečná řada šest motorek a já jich měl pět, tak mi bylo jedno, co ta šestá stojí. Původně jsem chtěl mít vlastní dílnu, což nevyšlo, tak ten můj kolega se dal vlastní cestou a dneska dělá krásný motorky. Sehnal si taky někde na šrotišti v Ostravě mašiny, na kterých se v Týnci točily ráfky, dal je dohromady a dneska točí unikátní ráfky, což je nesehnatelná věc.

Všechno jste nakupoval v Česku?

Po Evropě. Český motorky jsou z devadesáti procent z Čech, ale taky jsme byli pro Jawu SV 350 v Německu. A paradoxně motorky venku se daly sehnat levněji než tady, protože tam jim to nic neříkalo. Zase obráceně tady jsem koupil nějaký bavoráky, který na Západě nebyly, a tak se to míchalo.

Jaká motorka je z největší dálky?

Čezeta 500 je poměrně vzácná motorka předválka. Tu jsem koupil rozebranou v bedně. Ona někdy historicky v šedesátých letech odjela do Holandska a zase se vrátila po roce 1989 zpátky rozebraná v bedně.

Hrál nějakou roli stav těch motorek?

Já jsem to chtěl po typech a kupoval jsem je v jakémkoli stavu. Koukali jsme na původní nálezový stav, to byla nejlepší motorka k renovaci, nebo opravená do původního stavu 1A. Když se to víc blížilo k původnímu stavu, byl jsem pro nechat původní stav, když se na tom podepsali kutilové, tak jsem to dával do původního stavu 1A. I za cenu toho, že to nejezdí. Spousta jich je muzejních, je to vlastně knížka, takže mě neuráží, že nejezdí. Jediný auto mám Jawu 700 v původním nálezovým stavu. Auta z roku 1934, 1935 měli na střeše doplněnou koženku, Janeček pak od toho upustil, a nám se podařilo sehnat auto v původním nálezovým stavu, kde je původní koženka na devadesáti procentech auta. Takže ho mám v tom stavu zakonzervovaný. 

Zmínil jste i motorky s příběhem, to jsou jaké?

Jsem spíše sběratel legend než historických faktů. Vždycky mě zajímal příběh, a když si o tom někde dvakrát nebo třikrát něco přečtu a usoudím, že to tak mohlo být, tak si to vezmu za svý a už to tak pouštím dál… Druhá věc je, jak jsem je kupoval, tak mi byly prodávány s různými příběhy, který nevím, jestli byly pravdivý, ale už k těm motorkám patří. Je tam třeba francouzská motorka Monet, která do té sbírky vůbec nepatří. Jel jsem tehdy pro velorex, který měl jeden výfuk. To je taky příběh. Myslel jsem, že je to samodom, ale když jsme po tom šli, tak jsme zjistili, že někdy v roce 1958 dali soudruzi v rámci plánování do výroby málo výfuků, tak se rozhodli, že bude jenom jeden. Našli jsme dobový výkres, kde opravdu pospojovali dva výfuky v jeden kolenem, takže se to hádalo a nevyplachovalo, ale na rok to vyřešili. U velorexu tam stála ta motorka. A ten pán mi vyprávěl, že je to motorka po prastrejdovi, kdy on jako voják šel na konci války z Francie domů a nějakej sedlák se ho ptal, kam jde. A když ten prastrejda řekl, že domů, tak sedlák ho vzal do stodoly, řekl, že to má moc daleko, a dal mu tuhle motorku. A prastrejda na ní přijel domů. Mně se to tenkrát spojilo s mým dědou – vyprávěl mi o svém tátovi, který byl v první světový válce na ruské frontě a vrátil se až rok po jejím konci. Všichni si mysleli, že je mrtvý, a on za rok přišel do vsi zarostlý, děti se ho bály, potkal nějakou holčičku, ptal se jí, jak se jmenuje, a ona, že je Uhlířová. Praděda šel do války, když prababička byla těhotná, a když se vrátil, potkal na cestě svou dcerku, kterou nikdy neviděl. Mně se můj příběh spojil s tou motorkou a musel jsem ji koupit.

Bude na výstavě nějaká rarita?

Myslím, že Laurin & Klement z roku 1903 je málo k vidění. Ta moje má zajímavost, že na boku motoru má být obrovský nápis Laurin & Klement a někdo to Klement obrousil, takže není vůbec vidět a je tam jenom Laurin. Pak jsou to motorky vyrobené pod tisíc kusů jako BMW R63, i ta ČZ 500 je raritní. Nebo dvoupístkový Manet – motorka, která má jednu svíčku, jeden výfuk, jeden válec, v něm dvoje vrtání a dva písty. Snažili se tím u dvoutaktu vykompenzovat hluchá místa, to je pro mě technicky zajímavý. 

Svezl jste se na všech motorkách?

Z těch všech jsem jel jenom na jedný. Byl to Zündapp 600 se sajdou a já jsem se na ní ženil. Přijel jsem na motorce a během obřadu kluci připojili sajdu, že si manželku odvezu. Jenom jsem zapomněl, že potřebuju se sajdou víc prostoru, a málem jsem ji urazil. Ale dobře to dopadlo. Jinak jsem na žádný motorce nejel.

Není škoda takovou sbírku rozprášit? Jaký máte k motorkám vztah? 

Od dětství jsem politej benzinem, já jsem na tom vyrostl. Pamatuju, že když mi bylo třináct, děda mi řekl, abych vylez na půdu, že je tam jeden pařez, tak abych si ho shodil. Tak jsem ho shodil, celýho jsem si ho udělal, natřel černou barvou, zlatou kola a jediný, co jsem neuměl, bylo nastavit předstih. Dodneška vidím svýho strejdu, jak vzal šroubovák, vyndal svíčku, nastavil si s ním horní úvrať, nastavil předstih, našrouboval svíčku a rukou to nastartoval. Můj strejda – tomu je osmdesát – pamatuje dobu, kdy jezdit na motorce opilý byla polehčující okolnost. Vyboural se na motorce, zlomil si ruku, přijeli policajti, on řekl, že pil, tak mu nic neudělali, protože to byla polehčující okolnost. A k té sbírce: Co jsem od toho chtěl, to jsem si splnil. I když smutně, že jsem si to moc neužil. Ale představa, že se na každý svezu, to je iluze. O výstavě jsme se rozhodli nedávno, měli jsme plné ruce práce dát je dohromady, protože jsem je měl různě rozstrkaný. Teď dáváme dohromady základní technické popisky a já se snažím ke každé motorce napsat, co je na ní technicky zajímavého, nebo příběh, který se k ní váže. Snažím se to dělat tak, že když se někomu bude chtít všechno přečíst, tak by se mu mělo spojit, proč sbírka vypadá, jak vypadá.

Text a foto: Jiří Roth