Opilý člověk dokáže nemožné. A ještě má šanci propít se do pokročilého stáří, kdy mu bude úplně šumák, že už je starý a že co nevidět zaklepe bačkorama. Protialkoholických příruček je tu habaděj. Mezi nejstarší patří bible a z prstu vycucaných desatero božích přikázání. Že se rouhám? No a co? Jestli si dám ještě jednoho panáka, můžu taky přihodit pár sprostých vtipů. Tak se do mě nenavážejte. Když tedy není nikdo, kdo by sepsal nějakou stručnou a výstižnou příručku o prospěšnosti chlastu, tak si ji napíšu sám. To budete čumět.
Druhá promluva o prospěšnosti pití
Střízlivej člověk je obvykle hodně zdrženlivej. Ale co to znamená? No že všechno špatný dusí v sobě. A nejen to. Užírá se, že neprožil to, co prožít mohl, protože na to neměl koule. A proč? No protože byl celej život střízlivej. Hele, zrovna v televizi vykládaj, jak je dobrý nepít. A kolik toho stát utratí za nápravu alkoholiků. No jo, občas to někoho sestřelí, to uznávám, ale co to mění na tom, že prožil krásnej život v opojení?
Jan Steen (1626–1679): Víno se ti vysmívá (1663).
Hele, řeknu ti jednu historku, která se fakt stala. Byl jsem v baru, kterej mívá otevřeno tak nějak od sedmi, ale znalej člověk tam přijde nejdřív v jedenáct. To se rozumí, že tam nejde z cukrárny. No já tam tehdy dorazil až v půl jedný, to už je zas kapánek pozdě, ale natrefil sem na Tondu Cafourka, kterej si mě vzal stranou a prozradil mi, že má na zahradě ukrytej poklad. No vychechtal sem se mu, to je jasný, ale on byl dost neodbytnej. Tak sem se ho ptal, co je to za poklad. Prej si to u něj schoval nějakej mafián, když utíkal před poldama a Tonda, jak je dost podělanej, tak to zakopal na zahradě. A ten mafián se už deset let neukázal, tak si Tonda řek, že by to mohlo bejt promlčený a že prej když mu to pomůžu vykopat, dá mi deset procent.
Mně to bylo fuk, vůbec mě ty jeho blbiny nezajímaly, já se staral akorát, abych měl plnou sklenku, ale když už nabíd deset procent, zved sem to na třicet a šli sme. Hele nalej mi taky, když ti tu vyprávim takový dobrodružství. Tak vidíš. No už pokračuju. Tak sme dopili, co sme měli nalitý a vyrazili k Tondovu baráku. Museli sme si vzít taxika, protože sme nějak nemohli trefit, ale nakonec sme stáli u něj na zahradě. Hele u těchhle pražskejch domků šlo spíš o zatravněnej dvorek než zahradu, nějaký roští tam rostlo, ale jinak nic. Tonda chvilku lamentoval, že mu někdo ukrad kůlnu s nářadím, ale nakonec odněkud dotáhl krumpáč a lopatu, ukázal na jedno místo a dali sme se do práce. Asi za hodinu nebo za deset minut, nevim to přesně, sme byli unavený a žíznivý. Tonda řek, že donese láhev, odešel do baráku a už se nevrátil. Chvilku sem ještě kopal, ale přestalo mě to bavit, tak sem už neokouněl a šel si po svých.
No co sme vykopali? Starou belu, dyk ti to povídám. Ten vůl si spletl barák a my rozkopali něčí opravdickej dvorek, ale kde vzal to nářadí, nevím. Tonda pak usnul ve sklepě v tom cizím domě, odkud ho ráno vyhnala nějaká paní, která si šla pro brambory. Já sem se do baru už nevrátil, nevěděl sem, kde jsem, tak sem šel tak dlouho, až sem narazil na tramvajový koleje. A jak víš, tak všechny koleje vedou do centra, takže sem se nějak přesunul do míst, kde sem to už začal poznávat.
Jakou pointu? To nemá žádnou pointu, jedině tu, že zatimco všichni spali a ráno šli otrávení do práce, my jsme si zažili zábavnou noc. Což by nešlo, kdybychom před tím nechlastali, to musíš uznat. Tak mi řekni, co zajímavýho zažíváš ty, že se tak ksichtíš? Tak vidíš. Příště ti řeknu, jak jsme vypili celej vlak. Co čeho? Dej mi pokoj, já si jdu lehnout.
Předčasná smrt pod taktovkou alkoholu
První promluvu najdete zde.
Zaznamenal: Jiří Roth
Ikona: Mužská věc
Foto: Creative Commons