Pražské noci ve strhující sérii povídek amerického spisovatele P. B. Whalena – v české i anglické verzi. Zážitky z temných ulic, drsných barů a jiných podivuhodných zákoutí vám ledacos připomenou. Tak pozor, blíží se půlnoc a jako vždycky – půjde o život i o smrt.

 

PRAHA BERE, PRAHA DÁVÁ
P.B. Whalen

PRAHA – Jeden z těch umaštěnejch hajzlů tu tisícovku měl. Věděl jsem to – věděl. Prostě neskrývaná krádež přímo uprostřed hospody.

Ježíš, byl jsem na tom fakt špatně. Neměl jsem čeho se chytit. Jako bych se plácal v břečce přepadající přes okraje do propasti.

Moje představy, ambice, vztek. Všechny se rychle objevovaly a mizely – srážely se, na okamžik splývaly, až se zdálo, že zůstanou… Než se roztříštily a vypařily.

V tu chvíli, když jsme tam s Šárkou chlastali, to bylo k popukání.

Jindy, o samotě, jsem pociťoval hrůzu. Dokonce oslepující agónii.

Život se prostě jen tak šplíchal všemi směry. Už to byly roky, kdy jsem neměl pevnou půdu pod nohama, roky, kdy jsem věděl – přesně – co chci dělat.

 

Pít s Šárkou byla moje jediná možnost. Ale vlastně to byla sakra dobrá možnost.

Popíjeli jsme během celého čtení. Víno. Bylo zdarma, i když nakonec pořadatelé požádali o příspěvek.

Ti, co předčítali, ti co přišli – všichni byli takoví přátelští zlatíčka, až se vám z toho chtělo blejt.

Nebyl tam jedinej kyselej obličej. Nikdo nebyl naštvanej. Nikdo nepůsobil, jako by chtěl postřílet místnost plnou školáků. Nikdo ani neměl špatnou náladu.

Nikdo neudělal díru do nebe. Nikdo se o to nepokusil.

Neurazilo, nenadchlo.

Jeden Angličan s vyholenou hlavou – a proč jich je tolik? – se pokusil o báseň o jazzu a kávě. O roztomilé kočičce, která si hrála s vlasy nějaký úžasný dívky.

Někdo další, nějakej týpek, řetězil názvy písní Boba Dylana – neuvěřitelný. Po deseti vteřinách vám to došlo – divnej potrhlej Bob, ten originální nedotknutelnej génius. Ale trvalo to o šest sedm minut dýl, než mělo. Ten chlápek musel sedět hodiny na internetu a hledat názvy těch písní.

Všichni se hihňali.

Další chlápek, děsně vážnej, mluvil o nějakým Giacomovi, o nějakým Giuseppem. Všichni se v tom ztráceli.

Malej plešatej týpek, co přijel z Maďarska. Říkal, že je původně z Nového Mexika.

Prodával nějakej pamflet: Maska a výjev. Za sto pade. Rapsodie o rybnících za soumraku. O skotačivosti, ale celkově ambivalentním postoji maďarských psů. Slovní hříčky o plešatých chlapech.

Asi jediný drama nastalo, když se jeden shrbenej, zašklebenej chlápek zvedl a prohlásil, že „s MyFace.com jsem skončil. Je to zlo“.

Ten by se asi dalo říct, že byl ve špatný náladě.

Tenhle chlápek vypadal, že se potřebuje pořádně vyspat. Předčítal báseň o andělovi, možná dostihovým koni. Možná o ztroskotaným milostným vztahu.

Zdálo se, že jeho kontroverzní komentář ohledně MyFace byl v souvislosti s nějakýma nehezkýma komentářema, který lidi postovali – nebo tak něco. No, jestli chcete jen ty hezký kecy o tom, jak zachraňujete svět a nikdo se nechová špatně, tak jste na špatné planetě, pane Flapple.

Ach jo.

Chvíli trvalo, než jsme se se všemi rozloučili, ale nakonec jsme se se Šárkou dostali ven. Bylo asi půl desáté.

Šárka byla kulaťounká, teplounká, měkounká – milounká baculka. Ve vlasech měla blond pramínky. Asi týden jsme se neviděli. Nebyl jsem si jistej, jestli jsem si na ni za ten týden vůbec vzpomněl.

Venku jsme se políbili. Hezky voněla. Řekl jsem: „Hele, krásně voníš. Pojďme ke mně a dáme si ještě víno“.

Šárka si nebyla jistá. Mluvila o tom, že musí jet na Anděl, aby stihla před půlnocí autobus. Ráno musí do práce.

Její šéf byl fakt kretén. Ale to jsou asi všichni. Sebemenší chybičku – nebo ani ne chybičku – měl potřebu komentovat. Bylo to fakt vůl – ale práce je práce. A ona tu svou opravdu potřebovala…

Fajn, kašlu na to. „Tak jdem,“ řekl jsem. „Dáme si pár piv někde na Andělu. Něco tam najdem.“

Na Andělu bylo živo, všude otevřeno, všude narváno.

Pořád jsem doufal, že ji ještě dostanu do postele, ale jít do Hell’s Bells by mi v tom asi neposloužilo. Ronnie James Dio byl obvykle nejlepší řešení ve většině případů – ale ne vždycky. Šárka vypadala, že se chce držet za ruce.

Bloumali jsme kolem asi deset minut. Narazili jsme na otevřený vchod bez dveří.

Nikdy předtím jsem si tohohle místa nevšimnul. Přívětivý zlatavý světlo. Nebyly tam okna, byla to taková dlouhá nudle.

Bylo tam docela narváno, možná tak padesát lidí. Nálada byla veselá – lidi kouřili, hlasitě se bavili, smáli. Ne všichni byli jasní ochlastové.

Měl jsem strašnou žízeň. Chtěl jsem se utrhnout ze řetězu. Když jsme neměli skončit v posteli, aspoň jsme mohli chlastat.

Po půl hodině jsem v sobě měl už tři piva a vracel se k baru pro čtvrté. A třetí bílé víno pro Šárku.

K baru jsem se musel prodírat. Když jsem vytahoval bankovky k placení, všiml jsem si, že mi v balíčku chybí tisícovka.

Podíval jsem se na zem, na obě strany. Nikde nebyla.

Nedokázal jsem si to vysvětlit. Ta tisícovka tam určitě byla, když jsem platil minulou rundu.

Sakra! No dobře, nevadí. Pořád mi zbývalo asi pět set a nějaký drobný. Klidně jsme tu mohli ještě hodiny sedět.

Vrátil jsem se k malému kulatému stolku, kde seděla Šárka. Zasmála se tomu.

Možná jsem ji nikdy neměl? Možná jsem ji už utratil?

„Tak to ale kurva ne!“ řekl jsem. „Jeden z těch debilů tady ji má! Vím, že jo. Nejspíš.“

„Ale no tak. Klídek. Pojďme si to tady užít…“

„Dobře, zlato, pokusím se…“

Upřeně jsem se díval na ty chlapy tam. Dívali se jinam, dívali se do svého pití. Nikdo nehnul brvou.

„No dobře,“ řekl jsem. „Jsou to jen peníze. Malej fialovej papírek. Člověk by si s ním mohl rozdělat oheň nebo utřít zadek. Nebo ne? Ale jeden z těch debilů ji má! Vím, že jo. Neměli by to takhle sprostě ukrást. Měli by mít větší koule…“

Šárka pokrčila rameny, usmála se. Vypadala tak sladce a klidně. Chtěla si jen povídat, trochu se líbat, dát si víno. Pak chytit autobus.

Začínala být opilá. Když byla Šárka opilá, uměla být závratně upovídaná. Byla to úžasná milenka. Bavilo ji vyrazit si a pít.

Tehdy ještě kouřila. Brala si ode mě cigára, každých pár minut. Zapálil jsem jí. Byla šťastná. Dali jsme si pusu.

Nebyl jsem si jistý, jestli mi na ní záleží. Vlastně jsem věděl, že zas ani tak moc ne. Ale ona to po mně nikdy nevyžadovala. To byl jeden z důvodů, proč bylo tak snadné s ní být. 

Byla vzácný typ ženy, která nevyžaduje, abyste neustále mluvili o tom, jak moc vám na ní záleží, jak moc vás zajímá jakákoli věc, která momentálně upoutala její pozornost.

Šárka by vám něco takového nikdy nevmetla do tváře. Bylo jí pětadvacet, pocházela z malého města někde u polské hranice. Jméno jsem zapomněl. Svého prvního a jediného přítele pustila k vodě pár měsíců poté, co se přestěhovali do Prahy s nadějí, že tu udělají díru do světa – aspoň nějakou menší, jak by tak asi člověk předpokládal.

To, co bylo mezi námi, bylo fajn – dobrý, snadný. Žádné hysterické výstupy. Šárka byla smyslná a nespoutaná, připravená objevovat. Nebyla to žádná křehotinka, měla blíž spíš ke knedlíku, ale měla úžasné přednosti a zdravé dásně. Zdálo se, že ji bavím – a nikdy se nezeptala, kolik mi je.

Byl jsem šťastnej, fakt. Šárka se objevila ve chvíli, kdy mě málem zabil přetlak v mý duši. Manželka mě opustila a ponížila, což mělo za následek, že naši synové, kterým v té době bylo pouhých dvanáct a osm let, zůstali nebezpečně zranitelní. Bezpochyby jsem za všechno mohl já – ale to neznamenalo, že mě ta nespravedlnost nemůže rozzuřit. Neznamenalo to, že nemůžu křičet bolestí.

Téměř permanentně mi bylo zle a cítil jsem bezmoc – ale pořád jsem stál na nohou. Sakra, zrovna jsem se konečně začal rozhejbávat. Nebo ne?

Několik měsíců jsem se musel opíjet do němoty, abych usnul, vyklopit do sebe láhev bourbonu nebo skotský každý ráno, když jsem se vrátil z noční. Samozřejmě čistě ze zdravotních důvodů – a to říkám smrtelně vážně. Trápila mě neustálá zimnice, často se mi točila hlava, nedokázal jsem udržet myšlenku. Hrudník jsem měl neustále sevřený. Některé dny jsem se nemohl zhluboka nadechnout.

Jasně – byla za tím stoprocentně psychika. Najednou na mé nejhlubší nitro zaútočily následky let radostí, selhání a zmařených očekávání. Dusila mě mozaika pestré přehlídky životní mizérie. Já – vinen, že jsem přivíral oči. Já – vinen ze zločinů proti mému manželství.

Konec se zřítil k zemi, ozvala se ohlušující rána, a na obzoru se objevily mraky černého dýmu. V sázce bylo pouhé přežití. Musel jsem se té agónii vyhnout. Jinak by mě asi brzy seškrabávali z dálnice nebo by mě studeného a ztuhlého vytřepali z pozvracených peřin…

Ale bacha, amigo, bacha – trik spočíval v tom, najít v té nevyhnutelné porážce trochu uspokojení, trochu humoru. Protože konečná porážka je to jediné, na co má člověk nárok. Buď rád, že jsi mohl sedět v poslední řadě, napít se z láhve a plácat někoho po zadku.

Nebezpečí nastane, když se přistihnete, že vždycky chcete ještě něco víc – nebo ještě hůř, když máte pocit, že si zasloužíte něco víc – a přitom nedokážete přijmout svou ústřední roli v tom celkovým průseru. To je samozřejmě v podstatě založeno na strachu – a strach samozřejmě vede ke všem různým problémům (k pýše, chamtivosti, hněvu, závisti, chtíči, obžerství, lenosti, chachacha). A právě to může otevírat stavidla zkáze – infarktům, byrokratické mstě, rakovině, bití psů a dětí, záchvatům křiku, válkám a masakrům…

Ale tragédie? Pche. Ne. Musíme opatrně volit slova. Tady se žádná tragédie nekonala, kámo. Naopak, hodili jsme si kostkou – chytli jsme obrovskou vítěznou vlnu v televizních soutěžích. Všichni jsme dostali medaile za účast. Pak jsme vyšli na parkoviště, podali si ruce a každý odjel svým autem. Na další horskou dráhu.

Hltal jsem pivo a vychutnával si každý lok toho zázračného lektvaru. Zapálil jsem si cigaretu a přitulil se k Šárce.

„Dobře,“ řekla. „Jdeme k tobě domů. Musím ale vyrazit před půl šestou ráno! Abych se převlékla.“

„O.K., zlato, O.K., skvělý. Nepřijdeš pozdě, to ti garantuju…“

Dopili jsme, oblékli si kabáty. Vzal jsem ji kolem pasu.

Když jsme mířili ke dveřím, někdo mi poklepal na rameno. Otočil jsem se.

Byl to tmavovlasej chlápek, bylo mu tak padesát. Mezi prsty držel tu fialovou tisícovku.

„Pardon,“ řekl dobrou angličtinou, „ale myslím, že tohle vám možná upadlo…“

„Ano, myslím, že ano,“ řekl jsem a vzal si tu bankovku.

Zřetelně jsem mu poděkoval. Nestál ani za jedno z těch slov, ale přesto jsem to řekl. Nejspíš jsem mu neměl děkovat. No ty vole. Ten debil mi sebral prachy, hodinu a půl na nás čučel a poslouchal, jak proklínám všechny ty zasraný parchanty.

Možná že si řekl, že jsme v pohodě. Možná měl utrápenou duši. Možná byl sadista. Možná to byl performer hladový po kvalitní grotesce. Možná to byl prostě jen ujetej debil, kterej bydlí na ujetý ulici.

Byl jsem z toho zmatenej – znovu.  Ale už jsem si s tím nedělal starosti, už to bylo za námi. Naši tisícovku jsme měli zpátky.

Praha bere. Praha dává. Vyšli jsme ven. Mrholilo, a my zamířili k hlavní křižovatce, kde stály taxíky.

Šárka byla na gauči. Mokrá, nahá, baculatá. Ve tmě svítily její bílé ponožky. Vypadaly jako koťata.

Leželi jsme tam, vypařoval se z nás pot. Když jsem si byl téměř jistej, že Šárka spí, vstal jsem, a šel do kuchyně pro láhev cabernetu. Šel jsem do pracovny, láhev otevřel, zapálil jsem si ve tmě pár cigaret a díval se ven do deště. Každých deset patnáct minut projelo kalužemi auto.

Tiše jsem přecházel z místnosti do místnosti. Do pracovny na cigarety; do obýváku poslouchat, jak Šárka spí, a dát si nohy na stůl. Kousal jsem se do rtu, až mi tekla krev. Dopil jsem další láhev.

Na jejím telefonu začal zvonit budík. Udělal jsem jí čaj, zatímco se oblékala. Doprovodil jsem ji na zastávku tramvaje a políbil ji. Nastoupila.

Uvidíme se později, zlato. Díky za další skvělej večer. Brzy na viděnou! Měj se. Všechno je skvělý.

Bylo asi čtvrt na šest. V kapse jsem našel tu tisícovku. Už jsem na ni zapomněl. Ty zasranej parchante!

Byl jsem promáčenej, konečně zase sám, blouznil jsem. Měl jsem peníze, který mi přinesou štěstí, a musel jsem je náležitě utratit. Zasmál jsem se a namířil si to do nonstopu za rohem.

***

P. B. Whalen se narodil v Long Beach v Kalifornii a od poloviny 90. let žije trvale v Praze. Posledních 30 let pracuje na rozvoji své streetballové hry a pracoval na několika pozicích ve státní i v soukromé sféře v Praze. Má čtyři děti ze dvou manželství s českými manželkami. Nikdy by neuvažoval o tom žít jinde než v Praze.

 

 

GLORY OF PRAGUE
By P.B. Whalen

PRAGUE—One of these greasy sumbitches had the 1,000-crown bill. I knew it—knew it. Just raw theft, somehow, there in the middle of the pub.

Jesus, I was a mess. No firm mental ground. A slush, sloshing over the edges, falling into the chasm.

Concepts, ambitions, rage. They all appeared and faded rapidly—collided, momentarily melded, seemed to harden . . . before fragmenting, vanishing.

At the moment, drunk with Šárka, it was hilarious.

Other times, alone, I would feel terror. Even blinding agony.

Life was just sloshing along, all over the place. It had been years since I’d touched firm territory, years since I knew—exactly—what I wanted to be doing.

Drinking with Šárka was the only option. Well, at least a damn fine option.

We drank throughout the reading. Wine. It was free, although the organizers took a collection at the end.

The readers, the crowd—everyone was such a friendly buncha sweethearts, just made you cringe and wanna puke.

Not a single sour face in the house. Nobody pissed. Nobody throwing a vibe like they wanted to gun down a room full of schoolchildren. Nobody even much peeved. Ho-hum.

Nobody punched a hole in the sky. Nobody tried.

No harm. No glory.

A shaved-head guy from England—and why are there so many?—attempted a riff about jazz and coffee. About a cute cat who had played with some wonderful girl’s hair.

Somebody else, some guy, unbelievably, strung together Bob Dylan song titles. You got the idea after 10 seconds—weird, wacky Bob, the original untouchable genius. But it seemed to go on six or seven minutes too long. The guy must’ve sat on the internet for hours rounding up those titles.

Everyone chuckled.

A seemingly intense guy spoke about somebody Giacomo, somebody Giuseppe. Everyone lost track.

A little bald guy was visiting from Hungary. Said he was from New Mexico, originally.

He was selling a pamphlet: Masque and Spectacle. 150 crowns. Rhapsodies about ponds by twilight. The friskiness, yet overall ambivalent attitudes, of Hungarian dogs. Puns about bald guys.

About the only drama occurred when a slumped, wincing fellow got up and declared he was “done with MyFace.com. That is some evil shit.”

Maybe that qualifies as peeved.

The fellow seemed to need sleep. He read a poem about an angel, perhaps a racehorse. Perhaps a shattered love affair.

The MyFace controversy seemed to have something to do with unfriendly comments people had posted—or something. Well, if all you want is the nice things about what a good job you’ve been doing saving the world, nobody misbehaving, you’ve come to the wrong planet, Mr. Flapple.

Ah, well.

It took a while to say goodbye to everyone, but Šárka and I eventually got out of there. It was around 9:30.

Šárka was round, warm, soft—a darling of roly-poly. Streaks of blond in her hair. We hadn’t seen each other in a week. I wasn’t sure I’d even thought of her in a week.

We kissed outside. She smelled good. I said, Hey man, you smell so good. Let’s go to my place and have more wine.

Šárka wasn’t sure. She was talking about having to go to Anděl to catch her bus before midnight. Work in the morning.

Her boss was such a jerk. Weren’t they all? The slightest fark-up—or not even a fark-up—he’d grunt and say something. It was bogus—but a job was a job. She really needed hers. . . .

Well, fark it. Let’s just go then, I said. Let’s have a few cold ones over at Anděl somewhere. We’ll figure it out there.

Anděl was lively, lit up, everywhere jammed.

I was still hoping to get her into bed, but didn’t think Hell’s Bells would help much. Ronnie James Dio usually was the answer, to most questions—but not always. Šárka seemed to want to hold hands.

We wandered about 10 minutes. Came to an open door in the wall.

I’d never noticed it before. A friendly, golden light. A windowless place, narrow, but stretching deep into the building.

Crowded, maybe 50 people. The mood was cheerful—people smoking, talking loudly, laughing. Not all of them obvious drunks.

I was horribly thirsty. I wanted to get crazy. If we wouldn’t go to bed, at least we’d drink.

I sucked down three beers in about a half hour, then went back to the bar for the fourth. And a third white wine for Šárka.

There was jostling as I pushed my way to the counter. As I pulled the bills to pay, I noticed a 1,000-crown bill missing from my wad.

I looked down, both sides. It was nowhere.

I couldn’t explain. The 1,000 had definitely been there when I yanked the bills to pay last time.

Hell! Well, no, it was all right. I still had around 500 and change. We could still go for hours.

I came back to Šárka at the small round table. She laughed it off.

Maybe I never had it? Maybe I already spent it?

“Hell no!” I said. “One of these farkers around here has got it! I know they do. Probably.”

“Oh, come on. Relax. Let’s have fun. . . .”

“O.K., baby, I’ll try. . . .”

I stared at the guys. They looked off, looked into their drinks. Nobody flinched.

“That’s right,” I said. “It’s only money. A small purple piece of paper. You could use it to start fires and wipe your ass. Or could you? But one of these farkers has got it! I know they do. They shouldn’t be able to steal it like that. They oughta have more guts. . .”

Šárka shrugged, smiled. She looked so sweet and calm. She just wanted to talk, kiss a little, drink. Then catch her bus.

She started to get drunk. When drunk, Šárka could be a good, giddy talker. She was a wonderful lover. She liked to go out and drink.

She was still smoking then. She grabbed my smokes, one every few minutes. I lit her. She was happy. We kissed.

I wasn’t sure if I cared about her. In fact, I knew I didn’t care so much. But she’d never demanded it from me. It was part of the ease of being with her.

It was a rare woman who didn’t demand that you constantly talk about how much you care, how much you are worried about whatever thing has seized her mind for the moment.

Šárka had never rubbed that kind of thing in your face. She was 25, from a town somewhere near Poland, I forget the name. Dumped her first and only boyfriend a few months after they’d moved to Prague, hoping to make it in the semi-big time, as you will.

Our thing was fine, good, easy. No screaming hysterics thus far. Šárka was lusty and uninhibited, ready to explore. Not the willowy sort, more of an apple shape, but with marvelous attributes and healthy gums. I seemed to keep her entertained—and she’d never asked how old I was.

I was overjoyed, really. Šárka had arrived when the lack of a pressure valve was just about to kill me. My wife had dropped and humiliated me, with the effect of leaving our boys, just 12 and eight at the time, dangerously exposed. I was to blame for everything, no doubt—but that didn’t mean I couldn’t be infuriated by the injustice. It didn’t mean I couldn’t scream from the burn.

I felt sick and helpless on a near-permanent basis—but I was still standing. Hell, at this point, I was finally breaking into a trot. Wasn’t I?

For some months, I’d had to drink myself blind to get to sleep, knocking off a bottle of bourbon or scotch every morning after my night shift. Purely for health reasons, of course—and I am deadly serious when I say that. I was plagued by constant chills, often spun dizzy, couldn’t hold a thought. My chest was persistently tight. Some days it was a struggle to grab a deep breath.

Right—100% mental. I was suddenly being attacked at my core by the consequences of years of joys, failures and shattered expectations. I was being smothered by the tapestry of life’s rich and crappy pageantry. . . . Me—guilty of turning a blind eye. Me—guilty of crimes against my marriage.

The end had finally crash-landed, sending a deafening bang and rivers of black smoke rippling across the horizon. Simple survival was at stake. I had to outflank the agony. Otherwise, it seemed clear, they’d soon be mopping me up off the highway, or shaking me out, brown and brittle, from between the vomit-covered sheets. . . .

But careful there, amigo, careful— the trick was to find a little satisfaction, a little humor, in the inevitable defeat. Because ultimate defeat is all anybody is ever entitled to. Be glad you could sit in the back row, hoist a bottle and squeeze somebody’s ass.

The danger was when you found yourself always wanting a bit more—or even worse, feeling you deserved a bit more—while failing to accept your central role in the overall cock-up. This, of course, is essentially fear-based—and fear, of course, leads to all kinds of trouble (pride, greed, wrath, envy, lust, gluttony, sloth, lol). And that’s what opens the door to the madness—the heart attacks, the bureaucratic vengeance, the cancers, the dog and child beatings, the screaming fits, the wars and slaughters. . . .

But tragedy? Ha. Nah. We must watch our words. Here was no tragedy, bub. On the contrary, we’d rolled the dice—and gone on a giant winning streak on a network television game show. We’d all received our participation medals. Then we’d walked out to the parking lot, shaken hands, and driven away in our separate cars. Onward to the next rollercoaster. The next bloodbath.

I guzzled my beer, loving every tasty bubble of the miraculous potion. I lighted a smoke and snuzzled Šárka’s neck.

“O.K.,” she said. “We go to your house. I must leave to 5:30 in morning, though! To change clothes.”

“O.K., baby, O.K., great. You won’t be late, I guarantee it. . . .”

We downed our glasses, put on our coats. I put my arm around her waist.

As we were heading to the door, somebody tapped my shoulder. I turned.

It was a dark-haired guy, about 50. He was holding the purple 1,000 between his fingers.

“I’m sorry,” he said in good English, “but I think you might have dropped this. . . .”

“Yes, I think we did,” I said, taking the bill.

I thanked him profusely. He wasn’t worthy of a word of it, but I went ahead anyway. I probably overdid it. What the hell. The fark had grabbed our bill and stood there watching us for the past ninety minutes, listening to me mutter about it and curse the dirty bastards.

Maybe he’d decided we were O.K. Maybe he was a tormented soul. Maybe he was a sadist. Maybe a performance artist with a hunger for high-quality slapstick. Maybe a just weird fark from the farking weird side of the street.

I was boggled—yet again. But I didn’t worry, was way past it. We had our 1,000 crowns back.

Prague takes. Prague gives. We went out into the drizzle and headed to the taxi line.

Šárka was a dripping butterball on the couch. In the darkness, her white socks glowed. They looked like kittens.

We laid there, sweat drying. When I was pretty sure Šárka was asleep, I got up, went to the cabinet, took down a bottle of cabernet. I went into the office, cracked it, lit a couple smokes with the lights off, looking out at the rainy street, the cars splashing by every ten or fifteen minutes.

I moved quietly from room to room. In the office for smokes; out to the main room to listen to Šárka sleep and put my feet on the table. I gnawed my lip till it bled. I drained another bottle.

Her phone clock went off. I made her a cup of tea while she dressed. I walked her down to the tram stop, kissed her. She got on.

See ya later, sweetheart. Thanks for another great time. See ya soon! Take care. Everything’s groovy.

It was about quarter to six. I found the 1,000 crowns in my pocket. I had already forgotten about it. You scurvy bastard!

I was soggy, loose at last, a pile of floppy pieces. I had lucky money, and I had to spend it right. I had a laugh and headed to the non-stop around the corner.

***

P.B. Whalen was born in Long Beach, California and has lived permanently in Prague, Czech Republic, since the mid-1990s. He has worked for the past 30 years to develop his streetball game, as well as a mid-level functionary in several Prague-based government and corporate offices. He has four children from two Czech wives. He would never consider living anywhere but Prague.

Text: P. B. Whalen
Překlad/Translation: J. Lokajíčková
Foto/Photo: Radek Meyer