Bylo to plánované jako pokecání tří kamarádů u krbu s doutníkem a sklenkou whisky, ale změnilo se to v jakousi komorní psychoanalýzu, kdy všichni byli zároveň psychoanalytici i pacienti. Věkové rozmezí od devětačtyřiceti do osmapadesáti. Všichni v různém stádiu období, kterému se říká krize středního věku. Období, které je v některých médiích – zejména těch určených ženám – terčem posměchu, protože muži prožívající krizi středního věku podle zažitých klišé opouštějí rodiny kvůli mnohem mladší milence, kupují si silné motocykly a oddávají se zdraví nebezpečným zábavám. 

Tak jaký to je? Otázka směřuje na Davida. Loni přišel na to, že mu manželka zahýbá a odešel od rodiny. Děti mají ve střídavé péči, takže týden bydlí sám v pronajatém bytě a týden s dětmi u nich doma – ve svém bývalém bytě. A nechal se sbalit o dvanáct let mladší kolegyní z práce. Jsem tam, kde jsem byl. Už zase dělám ústupky. V sobotu jedeme na kola, protože ona chce jet na kola. Já bych se raději jen tak válel. Mám pohybu za týden dost. Ty vole proč nemůžu bejt sám a starat se jen sám o sebe, dělat jen to, co sám chci a kdy to chci a jak to chci.

Vítej v klubu. Hlas patří Vojtovi. Rozvedl se před dvěma lety, když pro změnu přišla jeho žena na nevěru jemu. A protože to bylo odhalení opakované, odešel od rodiny a nastěhoval se k milence. Cestou od rodiny k milence si koupil byt v satelitním městečku. Tam si nastěhoval svoje věci a používá ho jako zašívárnu. Když mu to jeho nová partnerka dovolí. Nic mu nezakazuje, ale používá klasické ženské zbraně: „Ty jdeš pryč? Myslela jsem, že si uděláme hezký večer.“ Proč? Ptal se Vojta. Proč nemůžu být sám? Skoro třicet let sypu prachy do rodiny, dneska o mě nikdo z nich ani nezakopne a když bych mohl mít klid, nastěhuju se k babě.

Sám jsem nebyl od vojny. To promluvil Mirek. Žije už s třetí partnerkou, děti má dvě, na obě zatím ještě platí. Pokaždé, když odchází od ženy, umiňuje si, že už nikdy trvalý vztah. Má alespoň výhodu, že v domku po rodičích má celý život své věci, takže má trvalé a neotřesitelné zázemí. Toho času, co člověk probinká u hovadin. Furt nějaký renovace, sotva opravíš koupelnu, chce to vymalovat, pak předělat ložnici, nový nábytek do obýváku, furt něco. Doma mám celý svůj život stejný stůl, židli, postel i knihovnu. A stačí mi to. Teda kluci, já sním o tom, že jednou se domů vrátím a budu tam úplně sám až do smrti.

Nastalo ticho rušené jen potahováním z doutníku a mlaskáním tekutiny při dolévání sklenek. Nebylo už co dodat a každý z nich si užíval tu vzácnou chvíli samoty v těsném kolektivu tří přátel.

Zaznamenal: Jiří Roth; Foto: The Gentlemen’s Club