V sobotu by oslavil sté narozeniny herec Jaroslav Mareš. Možná vám to jméno nic neřekne, ale podle obličeje ho znáte určitě. Já osobně ho mám zařazeného jako záporáka, i když to není úplně pravda. To, že by mu bylo sto let, kdyby se toho dožil (zemřel v roce 2003), jsem zjistil náhodou. Mám totiž takovou úchylku, že když dávají v televizi nějaký film, najedu si na csfd.cz a koukám na všechny herce, kdo kdy žil, kdy umřel a tak. A včera když dávali Nahou pastýřku, tak jsem náhodou zjistil, že by Marešovi bylo sto. Kdyby teda žil. 

Filmy jsou výborný v tom, že když koukám na nějaký snímek, který znám, tak ho sleduju i z pohledu času. Takže třeba vidím, že ten film je kompletně plný mrtvých lidí. Všichni, co tam hrají, pohybují se, mluví, dotýkají se vzájemně, milují (jako), křičí na sebe, už o tom dávno nevědí. Z Nahé pastýřky možná žijí dvě herečky – Kateřina Klumparová a Eva Jandáčková. U Evy Jandáčkové se mi ale nepodařilo dohledat životopisná data a vzhledem k tomu, že podle dostupných zdrojů natočila poslední film v roce 1968, možná je už také po smrti. U Kateřiny Klumparové je uvedeno pouze datum narození, podle něhož jí letos bude 88 let. Jinak jsou všichni mrtví. 

Ta pomíjivost je děsivá. Když se dívám na film pro pamětníky, vnímám ho v duchu tradovaného rčení: Člověk vnímá svět jako něco, co vzniklo jeho narozením, čili k tomu mám stejný vztah jako k dinosaurům nebo třicetileté válce. Ale když koukám na film, který byl natočený už za mého života, vnímám ho dost osobně. Jako by to všichni byli mí známí, kteří najednou umřeli. 

Dotek smrti je tu v takovém případě jako velké varování, jako upozornění, že čas je omezená veličina, která prostě jednou vyprší. Samozřejmě mě to na chvilku vyděsí, ale nijak mě to neochrání od prokrastinace, kocoviny a bohapustého lelkování. Dál budu svým časem mrhat. Ale je to opravdu mrhání? Kdo to může posoudit? Jsou tu nějaké zažité modely, které nás navádí ke smysluplnému životu, ale může mít skutečný smysl něco, co je už předem ohraničené? Stejně jako je ohraničená existence zeměkoule, která je odsouzena k věčnému blackoutu. Ale zase – jak můžeme vědět, že půjde o věčnost?

Prostě herec Jaroslav Mareš natočil nějakých 174 filmů, do důchodu šel v roce 1988, poslední film natočil v roce 1989, pak žil ještě čtrnáct let a zemřel. My, padesátníci, ještě vnímáme jeho existenci, ale troufám si tvrdit, že naše děti už ne a jejich děti? Ani náhodou. A teď si vemte, jak dlouho zůstaneme v paměti těch druhých my. My, obyčejní, nezajímaví, neslavní. 

Tenhle text nemá žádnou pointu, sám nevím, co z toho vyplývá. Snad jen to, že – jak zpívali kdysi Greenhorns – Dokud ještě žijem, je všechno ou kej.

Text: Jiří Roth; Foto: cs.wikipedia.org