Kdyby tě teď mohlo vidět tvoje desetiletý já, bylo by na tebe pyšný? Seděl jsem v tramvaji, jel kamsi do centra, bylo nějak kolem jedenácté dopoledne, takže málo lidí, a najednou mi v hlavě přistála tahle otázka. Moje desetiletý já bylo v tu chvíli ode mě vzdáleno skoro padesát let. Půl století! To je doba… Strašně dlouhá doba. Pamatuju si, jak jsem šel rychlým krokem po asfaltovém chodníku mezi panelákama na chomutovském sídlišti, zvesela přeskakoval asfaltové bubliny, které na chodníku vytvořilo letní vedro a povzneseně hleděl kolem sebe. Dnes mi je deset let. DESET! Už nikdy v životě nebudu mít na narozeninovém dortu jednociferné číslo, heč. Šel jsem si k babičce pro přání a pro dárek. No jo, když jsem chtěl, aby mi někdo popřál, musel jsem já za ním, ne jako dneska, kdy se může celá rodina přetrhnout, aby udělala kloučkovi hezký narozeniny.

 

Co si ještě s tý doby pamatuju? Spával jsem v ložnici s mamkou, která si každý večer před spaním četla. Většinou detektivky. Ležel jsem vedle ní, měl přivřené oči, aby to vypadalo, že spím, a úzkou škvírkou mezi víčky hltal písmenka ze stránek knihy, kterou měla otevřenou před sebou. Edice zahrnující americké detektivky byly tištěné na zeleném papíře, ten jsem měl moc rád a dodnes mám, hezky se z něho četlo, jenomže mamka četla neuvěřitelně rychle. Byl jsem sotva za půlkou stránky a ona už ji otáčela. Napínavý děj mi tak rozstříhávala na kousky, z nichž jsem si ve své desetileté hlavičce skládal podivné koláže, které jsem pak ve dne doplňoval dočítáním těch částí, které jsem večer nestihl. Pamatuju si detektiva jménem Lemmy Caution, který kouřil camelky, které se pro mě za dalších deset let staly vzácným kuřivem, když jsem se na vojně naučil účelově kouřit, abych mohl mít přestávky v činnosti jako ostatní kuřáci, zatímco nekuřáci museli být pořád v pohybu.

Zamiloval jsem si knihy a za vrchol lidského snažení jsem tehdy považoval post spisovatele, který dokáže napsat knihu. Považte, celou knihu! Jen tak, z hlavy, nikdo mu nic nediktuje, všechno si to musí vymyslet, a to tak, aby to dávalo nějaký smysl. Taky jsem se pokoušel napsat knihu, někdy jsem popsal dvě stránky, jindy dokonce pět. Dál jsem se nedostal. Bylo to namáhavé, mozek vymýšlel příhody, ale ruka nestačila zapisovat, unavený jsem odkládal propisku a propadal beznaději. Nikdy jsem se ke svým knihám rozepsaným během školních let nevrátil. Napsat knihu – to kdybych někdy dokázal. Ale jo, dokázal. A hned několik. Ale ani dnes se nedokážu vrátit k rozepsaným rukopisům. Když jsem si nedávno dělal inventuru v počítači, sám sebe jsem překvapil, kolik toho mám rozepsaného a o kolika věcech si vůbec nepamatuju, ja to mělo být dál nebo jak to mělo skončit.

Někdy kolem toho desátého roku jsem se ocitl poprvé na jevišti mezi ochotníky. Později jsem se stal členem souboru a zažil si svých patnáct minut lokální slávy, když mě poznala prodavačka v galanterii a obdivně mi sdělila, že mě včera viděla na divadle. Divadelní herectví jsem miloval a hltal knihy o hercích a od herců. Ale ještě víc mě zaujaly samy divadelní hry. Jak se vůbec tvoří? Jak ten autor ví, co má jaká postava a ve které situaci říct? Dokázal bych napsat někdy divadelní hru? Napsal jsem jich několik a také jednu rozhlasovou. Psal jsem ji a jako hlavní postavu jsem si představoval Josefa Somra. Vymýšlel jsem dialogy a vybavovala se mi jeho dikce. Pak jsem hotovou hru poslal do rozhlasu, asi za půl roku mi sdělili, že to budou točit, a za další měsíc mi volali, že režisér už určil obsazení a jak se mi bude v hlavní roli líbit Josef Somr. 

Mezi desítkami přečtených knih jsem měl hromádku těch, které jsem četl pořád dokola. Otakar Batlička a jeho příběhy odehrávající se v cizích zemích, hodně v Jižní Americe, byla mezi nimi. Jihoameričtí indiáni v sobě neměli tu romantiku jako severoameričtí, ale připadali mi takoví opravdovější. Snil jsem o dalekých cestách po celém světě pod oprýskanými baráky ověšenými rudými transparenty s nápisem Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak. A nikdy jinak. Ta tři slova mi už v těch deseti letech působila vnitřní utrpení. Mami, a proč už nikdy jinak? Maminka mi vysvětlila, že nás Sovětský svaz ve druhé světové válce osvobodil a za odměnu si nás už nechal. Jak mě mělo tenkrát napadnout, že Jižní Amerika se stane mým nejnavštěvovanějším kontinentem? 

Kdyby mě teď mohlo vidět moje desetiletý já, bylo by na mě pyšný? Asi jo. Byl bych pro sebe velkej kluk, kterýmu se splnily všechny sny, a děsně bych si záviděl. Měl bych být za to rád, ale já nejsem. Stojím tu bezradně jako tulák na rozcestí, snažím se nevidět to, co je přede mnou, a děsně, ale fakt děsně závidím svýmu desetiletýmu já. 

Text: Jiří Roth
Foto: Naveed Hussain/Dreamstime.com
Ikona: Mužská věc