Posbíral trosky svého malého těla a zvířat, nadzvedl koženou stěnu stanu a vyhodil je ven. A pak přinesl z jezera vodu, umyl ženě ze zad hlínu a krev a namazal jí rány medem z plástve zavěšené u stropu stanu.
„Promiň,“ opakoval a uvědomil si, že to bylo poprvé v životě, kdy se o někoho zkusil postarat.
Když skončil, řekla větu, jakou by klidně mohla vyslovit i Julie, kdyby se tolik nenechala unášet pravidly a vlastní bizarní představou o chodu světa: „Já jsem to věděla.“

Kolik je to let? Tři nebo už čtyři? Pořád si pamatuju, jak jsem mu té noci záviděl a zároveň v sobě cítil ozvěnu jeho rychlého dospění. Kolik je to let? Padesát tisíc nebo už šedesát? Čas letí tak rychle a zase v mokrých holínkách přičvachtává podzim. Lesy na mých pozemcích se probarvily a pro houbu není kam šlápnout. Chodím na ně sám a výhradně v noci. V zeleném voskovaném Barbouru s hnědým límcem, košíkem a francouzským nožem Opinel, vzpomínkou ze starých časů, kdy jsem ještě neměl tak ostrý čich a necítil ducha všech zvířat tak silně. Vrátila se mi spousta schopností a podivuhodných talentů. Jako vůdce kmene na Nové Guineji bych možná získal jisté uznání, ale v padesáti a v Česku je na ně už trochu pozdě. Takže se prostě jen cítím líp na měkké hlíně pod vrstvou spadaného listí než ve městě a díky svým penězům si můžu dovolit nechat ulice a vysoké domy fanouškům asfaltu a kaváren.

Ne, nejsem ekolog a ochránce vzácných cvrčků. Nemám nic proti dálnicím. Kola svého range rovera bych si nevypustil, na to mám až moc rád civilizační požitky a nechávám si je vozit až sem, do svého sídla nad krajinou z většiny zapsanou v katastru nemovitostí na mé jméno. Chápejte, když někdo dospěje ve dvanácti, stihne se aspoň na čas uklidnit. Já se od všech mateřských a otcovských úchylek bolestivě oprošťuju na dostřel od padesátky a ještě se přitom musím vyrovnat se vzpomínkami na třetihorní šelmy přeživší až na začátek antropocénu – takže to mám prostě radši na divoko. Zvlášť když houby najdu po čichu. Cítím zvlášť hřiby a holubinky, pýchavky i václavky a ještě si všimnu, že se nedaleko vykadil jelen a jinde kanec. Taková základní abeceda. Samozřejmě, svým nočním houbařením pravidelně rozrušuju sousedy, s nimiž navzdory své odtažitosti od všeho a všech plus obří sociální rozdíl udržuju vcelku rovnoprávné vztahy.

„Protože nejlíp se houby sbírají v noci,“ odpovídám s plným košíkem na otázky, když kolem jedenácté potkávám chlapy, jak se mlhou obarvenou veřejným osvětlením vracejí z hospody. Nemá smysl jim vymlouvat, že si přitom svítím mobilem a chodím pořád na stejná místa. Stejně bych jim nedokázal popsat, jak se mi v mozku z vůně podzimního lesa napumpované tisíci zdroji včetně odhozených mysliveckých vajglů oddělí jednotlivá vlákna. Jak si jedno vyberu a sleduju, jak sílí a postupně vytlačuje všechny ostatní jako ledoborec flotilu pramic. Jak osahávám noční tmu naboso, s holinkami v ruce. Jak cítím chlad mechu, mírně zvýšenou teplotu tlejících pařezů, vlhkou nebo naopak vyprahlou hrabanku a pomalu sleduju svou voňavou loď až k prameni. Ke hladkému nebo naopak šupinatému oltáři parfémů, jídla a změněného stavu vědomí.

Nepochopili by to a na mém kabátě podivína znamenají mé noční houbové lovy jen další ornament. No a co. Muchomůrky červené už stejně nejsou, co bývaly. Zeslábly, zvulgárněly a nepomohly jim ani role v pohádkách. Dřív, mnohem dřív než myslíte, obsahovaly kyselinu ibotenickou, muscimol a muscazol v mnohem účinnější kombinaci a možná ještě nějakou další složku, kterou se evoluce nakonec rozhodla nevyužít. Že by ji moderní lidé posedlí sklizněmi všeho druhu zklamali? Tehdy stačilo usušit dva tři mladé klobouky a mohli jste si zatancovat s duchy a vůbec si napříč dimenzemi pořádně užít. Dnes už se tyhle večírky tak snadno nepořádají. Muchomůrky vnitřně zvadly a omezily se jen na svou kýčovitou barevnost.

Když jsem po propuštění z psychiatrie poprvé přinesl domů starou červenou známou a nechal ji vyschnout u kamen, těšil jsem se, že se konečně vrátím do normálního světa. Jenže jakmile jsem svraštělá kolečka rozžvýkal a obvyklou půlhodinku počkal, akorát jsem se pozvracel, celou noc sebou škubal a v jasnějších chvilkách se klika ode dveří proměnila ve stříbrnou stuhu vedoucí do nekonečna. Slabý odvar starých silných odvarů, nic, s čím bych mohl pracovat. Měla mě varovat ta vůně, ale v dobách okouzlení nově nabytými schopnostmi stačilo, že jsem se nenechal mást zrakem, nahmatal ve tmě ten nejsilněji natlakovaný klobouk bez ohledu na velikost a šťávu, a přesně věděl, jakou bude mít barvu, až vyjde slunce. Bavilo mě čekat na ráno v korunách stromů a kdybych chtěl, pořád bych ještě dokázal naostřit klacek, opálit hrot v ohni nebo naštípnout jemnozrnný sedimentární druh křemene neboli mikroskopicky krystalický chalcedon, lidově a trochu přihlouple přezdívaný pazourek, jako by to byla nějaká kočičí pracka.

Před třemi nebo čtyřmi lety mě bavilo udržovat se ve své prastaré formě. To ještě na místě mé dnešní haciendy stála naše stará rodinná chalupa a na jižním konci se potápěla do jílu, půl gabřincové dlaždičky na rok. Když jsme tam s Julií chodili na procházky do lesa, nemohl jsem si pomoct – vylezl jsem až do špičky stromu a požádal ji, aby se na mě zespoda dívala a za žádnou cenu neodcházela, dokud neslezu. Užíval jsem si té epochální změny a myslel na to, jak životadárné bylo o pár desítek tisíc let později vyhodit otcovu plastiku z domu a nazítří vstát, jít se umýt k jezeru a pak se s chlapama domluvit, do které rokliny zahnat stádo prasat.

„Dobře, že jsme tu konečně sami,“ usmála se ta žena, když hliněné trosky lovecké scény zmizely venku ve tmě.
„Jo,“ přikývl a zároveň cítil, že po přerušených poutech s otcem, matkou a vůbec celým tím únavným dětstvím vznikla mezera.
Byl sám uprostřed směrů a tentokrát to bylo dobré. A ta trhlina, prázdné místo mezi jím a světem zároveň dělila dětskou samotu a mužskou osamělou samostatnost a přestože byla nová a zneklidňující, tušil, že ji nikdy nic tak docela nemůže zaplnit. Žádná žena, žádný úlovek, žádný tanec. Ale to vůbec nevadilo. Bylo to jako vymést stan nebo přístřešek nebo jeskyni a vyhodit starou plesnivou kůži. Co přijde, se teprve uvidí.
A pak vzal svou nepravděpodobnou ženu kolem ramen a čekali, až se ve tmě rozhoří oheň.

Předchozí kapitola: Mužská věc 107: Podrobný průzkum těla

Text: Dalibor Demel
Foto: Mathew Schwartz na Unsplash
Ikona: MV a Unsplash