Tehdy dávno, ještě v bezrouškových časech, jsme se tedy s Jiřím ocitli na velmi podobných souřadnicích. Vraťme se znovu do doby, kdy si Jiří jako anděl draze placených dobrodružství nalil ranního panáka a zahájil období neskrývané bigamie. Zdálo se to jako víceméně životaschopné řešení, ale všem zúčastněným i přihlížejícím bylo jasné, že to skončí průserem. Jiřího nicméně vzrůstající psychický tlak podnítil k hlubinným úvahám, často vedených ve večerní prázdné redakci (velkorysá místnost s gaučem, lednicí a zásobami alkoholu tehdy připomínala domov). 

Po několika dalších týdnech naplněných horskou dráhou kmitání mezi manželkou a milenkou jsme pili jeho domácí kdoulovou kořalku a pokoušeli se pochopit situaci. Každý zvlášť tu svou a zároveň společnou – protože společného jmenovatele nešlo přehlédnout. Vyměnili jsme si pár podobných stížností, zklamání – a zvlášť bezmoci, všechny ty rekvizity dobře známé literárním a filmovým antihrdinům. A pak Jiří v náhlé inspiraci hodil do placu ucelenou vizi s nenápadným začátkem:
„Hele, ale co když je to celý nějak takhle,“ začal, ale ještě chtěl vědět, jestli nebude vadit, když kdoule přejde na tullamorku.
„V pohodě, já ale zůstanu u kdoule.“
„Dobře, super, že ti chutná.“
„Jo, je skvělá.“
„Fakt?“
„Jasně, kámo.“
Jiří si nalil další sklenici nápoje proti úzkosti a zamyslel se.
„Fakt tu kdouli nemám přislazovat?“
„Vůbec. To by se zkazilo. Já mám kyselý rád.“
„Dobře.“
Konverzace se ještě několikrát převrátila v tomhle duchu, ale nakonec to přece jen začalo:
„Představ si hodiny. Normálně ručičkový. Máš to?“
„Jo.“

Jiří se pak pohodlně opřel a pokračoval s výrazem, jaký měl možná Galileo Galilei, kdy zjistil, že Mléčná dráha není jen mrak, ale obrovský shluk hvězd: „Kolo hodin cvakne neomylně každou sekundu a čím dál od středu, tím rychleji se otáčí. Střed je danej dnem narození a každou sekundou se od něho vzdalujeme a náš běh světem se zrychluje. Kulisy našeho života každým dnem ubíhají rychleji, až je začneme vnímat jako lehce rozmazanou šmouhu a čím dál hůř se zaměřujeme na detail. Platí to pro všechno hmotný i nehmotný. Silnej muž, otec, vzbuzující respekt, se promění v seschlýho starce co směšně žvatlá a připomíná nám vlastní smrtelnost. Hledáme brzdu, chceme zpomalit otáčení časovýho kola, ale nejde to. Museli bychom jenom sestoupit blíž k jeho středu. To znamená vracet se zpět k sobě samým. Přestat řešit vztahy, kariéru, blahobyt. Čas se nezpomalí, bude ubíhat stále stejně rychle. Ale zpomalí se naše vnímání. Když vlak brzdí ve stanici, zelená šmouha se vrátí do svý původní podoby topolový aleje, domky ukážou všechny vady omítek, lidé zvolna kráčejí a i při vystupování dáváme najednou větší pozor na to, kam šlapeme. Ta rychlost hodinářskýho kolečka se časem stane neúnosnou a dělá nám pořád větší potíže se ho držet. Až nadejde ta chvíle, kdy se zesláblý prsty pustí, a naše duše odletí do klidnýho nekonečna plnýho barev a prosté existence, kde se bude v bezčasí přelévat sem a tam, vracet se zpět i odlétat do neznáma, míjet stále stejné a tolik jiné beztvaří a s lechtavým pocitem štěstí a bezstarostnosti nevnímat nic jinýho než sebe. Ale do té doby se musíme snažit nějak v tom kole udržet.“

Takhle nějak to řekl, snažil jsem se o co nejpřesnější rekonstrukci. A když skončil, chvíli jsme oba mlčeli a v duchu si z různých stran převraceli tenhle mechanismus věčnosti.
„A já to vnímání zpomalit potřebuju,“ dodal Jiří. „Potřebuju nebo mi prostě hrábne. Potřebuju něco jinýho.“
Všichni obvykle potřebujeme něco jiného než máme a Jiří to právě dokazoval například pozvolnou výměnou žen. Jenže to nebylo všechno.
„A co přesně jinýho?“ zeptal jsem se, aniž bych čekal odpověď. Jenže ta přišla téměř okamžitě a mnohem konkrétnější než jsem čekal.

„Tohle,“ řekl Jiří a strčil mi před obličej displej svého telefonu jako nějakou monstranci, jako transparent účastníka pochodu za svobodu zpomalování. Z fotky problikával domek ztracený v džungli stromů. Zděné průčelí dvě okna a spousta větví. Pohyb prstu po displeji a další fotka. Zase dům, tentokrát dřevěný ve stejně divokém maskování větvemi a listím.
„Co to je?“
„Chaty. Chci je koupit, opravit a budu v nich žít.“
„V obou najednou?“
„Jo.“

Měl jsem zpoždění. Zatímco já si teprve dělal papíry na motorku, (které Jiří vlastnil už od roku 1983) a chystal jsem se v novém brnění jezdit po lesích, Jiří už na cestu na jih tolik nemyslel. Právě parkoval a vypínal motor. Dvě zanedbané chaty dvacet metrů od sebe, uprostřed středočeské džungle. Hluboko v mechanismu věčnosti to zarachtalo a hnací řemen se přesmykl na nové kolečko. Ztracený muž našel své Opuštěné místo.