Toho dne jsem přijel až pozdě odpoledne. Vlastně to bylo navečer. Z auta vyndal tábornickou brašnu, kus starého koberce a nahoře v budoucí ložnici vybudoval provizorní ležení. Pak jsem vyběhl ven a připravil ohniště. Dnes je den pálení čarodějnic. A taky si musím na něčem ohřát večeři. 

Třináct a půl měsíce od chvíle, kdy jsem začal obracet tohle místo naruby k obrazu svému, tu budu poprvé spát. Dům ještě není hotový, mezi nástavbou nesoucí střechu a obvodovými zdmi je dvaceticentimetrová fuga, kudy proudí vzduch. Mezi krovy a pozednicemi, na kterých stojí, je také mezera. Ale to jsou detaily, které nebrání tomu, abych tu přespal. 

Vše bylo přichystané, zbývalo skočit do domku pro jídlo. Když jsem ho nesl ven, na prahu mě přepadla nevolnost. Pustil jsem vše z rukou, vyběhl na terasu, předklonil se a začal zhluboka zvracet. Křeče mi stahovaly břicho, ale ven skoro nic nešlo. Jen jsem se dusil a kašlal. Celé to trvalo minutu, možná dvě, ale ta energie, s jakou mě to přepadlo, mě vyděsila. Pomalu jsem se narovnával, sebral ze země jídlo a přesunul se k ohni. Tam jsem se svezl do sedačky a tupě zíral do plamenů. Vyschlé hrdlo požadovalo tekutinu. Vedle mě byla lahev vína, ale neměl jsem na alkohol nejmenší chuť. Ztěžka jsem se zvedl a podal si plechovku nealkoholického piva. Napil jsem se. Tekutina sklouzla do žaludku a zevnitř mě trochu probrala.

Poslední týden byl náročný. Pracovně i duševně. Často mě přepadaly úzkosti a panické stavy. Léčil jsem to tvrdým alkoholem. Tak vydatně, že mě ve středu už bolel celý vnitřek. Čtvrtek jsem si dal pauzu a na pátek si koupil jenom láhev červeného. Teď jsem na ni neměl ani pomyšlení. Jak jsem seděl u ohně, cítil jsem, jak náhlá nevolnost pomalu ustupuje. S tím, jak ustupovala, se mi ulevovalo. Poslední týdny jsem cítil podivný tlak v útrobách, jako když se přejíte těžkým jídlem. Byl jsem jeden velký nafouklý měch. To všechno mě teď opouštělo. A ulevovalo se mi i v hlavě. Najednou jsem měl pocit, jako bych prošel nějakou očistnou lázní. Byla sice nepříjemná, ale účinná. 

Zvesela jsem si pískal, když jsem nožem olupoval třísky z kousku prkna, abych si tak vyrobil provizorní obracečku. Když jsem odjížděl na samotu do chalupy, úplně jsem zapomněl, že tu nemám žádné nádobí kromě těžké pánve. Na pití vína jsem si musel umýt kelímek od jogurtu. Když byla špachtle hotová, dal jsem na ohniště rošt a na něj pánev s nakrájenou slaninou. Počkal jsem, až pustí omastek, a přidal moravskou klobásu nakrájenou na kolečka. Potom jsem nalil zbytek nealko piva z plechovky a pálivé domácí rajčatové pesto. Hodně pálivé. 

Blaženě jsem si pomlaskával a snažil se nevnímat oheň na jazyku. Žaludek se mi už úplně uklidnil, takže jsem si mohl otevřít to víno. Malými doušky jsem hasil plameny chilli přítomné v pestu. Kolem se už docela setmělo. Když jsem dojedl, odstrčil jsem pánev s úlevným pocitem, že dneska ji určitě mýt nemusím. Přiložil jsem na oheň části bývalé střechy a posadil se do kempingového křesílka. Nebe bylo zatažené těžkými mraky chystajícími vodu a tma si pro sebe zabírala celý okolní prostor.

Takhle pozdě večer jsem tu nikdy nebyl. Na potoce si páreček divokých kachen čechral před spánkem brka, za zády mi kvíkal kosák. Zvuky utichaly. Zbylo ticho, černočerná tma a ohniště ozářené vysokými jazyky plamenů. Kopl jsem si do kelímku a vylil víno. V lahvi zbývala už jen trocha. Dolil jsem si ji. 

Přehršel myšlenek, které se mi jindy rojí v hlavě, zůstal někde v civilizaci. Nemyslel jsem na nic. V lese nad chalupou se rozkřičel zoufalým pronikavým hlasem nějaký pták. Několik dravčích skřeků potvrdilo, že se tam odehrává boj o život. Noc očištěná od ostatních zvuků ochotně předávala smrtelné poselství dál. Když boj skončil, ticho bylo ještě hutnější než předtím. Zrovna jsem se zvedl, že přiložím na oheň, když mi nesměle poklepaly na rameno první dešťové kapky. Nepřiložil jsem. Shrnul jsem neshořelé zbytky dřeva doprostřed plamenů, vzal košík s jídlem, pod paži skládací křesílko a odkráčel do chalupy.

Zamkl jsem dveře, dole se svlékl do naha, opláchl se v plechovém umyvadle vodou z potoka a s flaškou magnézky a s přenosnou led svítilnou na baterky vyšplhal do ložnice. Nalil jsem si panáka hruškovice. Mojí domácí. Dávám do každé lahve kus dubového dřívka, aby si destilát z něho vzal barvu a drsnost. Začaly se mi zavírat oči. Venku se rozpršelo a z plechové střechy se stal reproduktor hrající mi ke spaní divoký ragtime.

V noci jsem se vzbudil jen jednou – to když se bubnující zvuk slil ve hřmění vodopádu. Spokojeně jsem se otočil na druhý bok. Jsem v bezpečí. Tady se mi nemůže nic stát.

Ráno bylo ukoptěné a unudlané. Kdosi vymyslel akci pro cyklisty a ti už od osmi ráno jezdí po mokré silnici oběma směry. Otevřel jsem si okno kvůli vzduchu a zavrtal se do spacáku. Celý dům se stal mým ochráncem, sevřel mě do náruče a konejšil svou přítomností. Vznášel jsem se v tom prostoru jako v plodové vodě a nevnímal ani čas ani chlad. Upadal jsem do ranního spánku, ve kterém mě osvěžovaly hravé sny. 

Bylo hodně po desáté, když jsem se konečně vyhrabal z pelechu. Ještě před tím jsem vnímal dovádění ptactva venku na střeše i povykování drzounů, kteří se naučili lítat až do domu. To vám brzo skončí, pomyslel jsem si a usmál se.

Zatopil jsem v kamnech a postavil na ně velký hrnek s vodou. Potřeboval jsem umýt nádobí a získat čas, abych si mohl vyřezat lžíci na polívku, kterou jsem si včera přivezl z Prahy. Taky jsem pořezal trochu dřeva. Jen trochu, nechtělo se mi zbytečně pracovat. Vzduch venku byl vlhký nočním deštěm a v potoce stoupla voda. Kachny se usadily u ohniště a koukaly na zčernalé dřevěné uhlíky. Sýkorky provokativně prolítávaly prázdným krmítkem. Trhněte si. Když byla lžíce hotová, vyměnil jsem hrnek za kastrol s polívkou. Bylo poledne a já jsem začal snídat. Světské určení času se rozcházelo s mými vnitřními hodinami. Bylo mi dobře. Tak dobře, jako už dlouho ne. 

Text a foto: Jiří Roth