Právě v době, kdy v Praze probíhá velká retrospektivní výstava, vydalo nakladatelství Euromedia ve své edici Universum knihu Mileny Štráfeldové To je on! O té, co si říkala Toyen. Pro mě osobně velká radost, protože jsem už dlouhá léta obdivovatelem této skvělé malířky a výtvarnice vůbec. 

Mám ostatně rád celé to prvorepublikové umělecké prostředí, kdy se o slovo hlásila avantgarda v podobě mladých umělců hledajících to své. Život Toyen byl celé předválečené období úzce spjatý s Jindřichem Štýrským, který předčasně zemřel v roce 1942. Oba se navzájem velmi ovlivňovali a zároveň byli svými prvními kritiky. 

V posledních třech letech jsem četl několik zahraničních životopisů významných osobností, jejichž autorky ho napsaly na základě vlastních výzkumů, rešerší a hledání v archivech. Pokaždé to byla strhující četba plná informací ze života hlavního protagonisty, ovšem umně vklíněných do literárního díla. A je jedno, jestli se ty události odehrály přesně tak, jak je popsané, nebo je to celé jenom fabulace. O to přece vůbec nejde. Jde o přiblížení doby, okolností, lidí, kteří tehdy žili a tvořili, o atmosféru, o vůně, o detaily. 

Byl jsem zvědavý, jak se k tomuto literárnímu útvaru postaví Milena Štráfeldová a musím smeknout. Přečetl jsem nesmírně zajímavý příběh plný živých lidí, jejichž jednání odpovídá přesně mým představám vytvořených z mé vlastní četby o nich nebo textů těch lidí. Bylo super, že věnovala velký prostor téměř zapomenutému Jindřichu Heislerovi nebo Bohuslavu Broukovi. Mám jenom malinkou výtku. Na několika místech autorka píše, že se to takto mohlo stát nebo možná to tak bylo. To je úplně zbytečné a v mých očích to degraduje celý příběh. Já chci věřit tomu, že to takto bylo a nepotřebuju slyšet žádnou relativizaci. Ale to je opravdu jen nepatrný kaz na kráse. 

Ta kniha je výtečná a příběh Toyen a jejích souputníků opravdu strhující. Vzhledem k tomu, že život předválečné avantgardy zasáhly dvě obrovské rány – druhá světová válka a vítězný únor –, neprobíhal vůbec klidně a odhalené charaktery protagonistů znamenaly rozchod po umělecké i lidské stránce. Nejmarkantnější to je v knize popsané u Vítězslava Nezvala, žongléra se slovy a básníka s obrovským citem pro jazyk, ze kterého se vyklubal kariérista a přisluhovač režimu. 

Ale abych se vrátil k Toyen. Obdivoval jsem ji jako umělkyni, po přečtení této knihy si jí vážím jako člověka. Celou válku ukrývala ve své garsonce Jindřicha Heislera – žida, který odmítl nastoupit k transportu. Oba riskovali svůj život. A obdivuju ji i za to, že se raději vzdala své země, než by trpěla život pod komunistickou vládou. Odjela v roce 1947 a už nikdy se zpět nevrátila. Všichni bychom se měli od těchto lidí učit. Jak ukazuje současná politická scéna u nás, máme to dost zapotřebí. Díky za tuto knihu.

Text: Jiří Roth; Foto: archiv autora