Pracoval jsem jako ředitel společnosti a na jednání chodil s velkým kufrem plným dokumentů, navlečený v obleku a uškrcený kravatou, vlasy ostříhané na slušňáka. Byla polovina devadesátých let, ve vzduchu byly stále ještě cítit stopy znovu nabyté svobody. Vlekl jsem se přes Karlínské náměstí, slunce pražilo a mně stékaly po zádech lepkavé čurky potu. Proti mě kráčel Petar Introvič, bluesmann, který za svou vášeň pro cyklistiku loni položil život, na sobě džínově kraťasy, volnou košili, přes rameno somradlo, dlouhé světlé vlasy mu vlály kolem hlavy. Ztělesnění volnosti a svobody. Ten rok jsem dal výpověď.

Začátkem osmdesátých let jsme na střední škole objevili kouzlo kazoo. Prodávali ho v každém hračkářství. Oválná plastová trubička na jednom konci zúžená. Na jednom boku byl otvor pokrytý slabým papírem a zajištěný plastovým kroužkem. Ten papír vydával legrační prdivý vzduch, když jste do trubičky tím užším koncem dělalu tu tu tu tu tú. 

Seděli jsme se spolužákem, kamarádem a skvělým muzikantem Vildou na půdě v domku mé babičky, hráli na kytaru písničky, které jsme právě složili, a já do toho rytmoval na kazoo tak zuřivě, až jsem ten papír profouk. Bylo parné léto, několik dní před tím jsem se spálil a Vilda mi stáhnul ze zad velký kus loupající se kůže. Kousek jsem odtrhl, natáhl přes otvor v kazoo a zajistil kroužkem. Od té chvíle mělo moje kazoo mnohem sametovější zvuk. Na užším konci plastového kazoo jsem pak rozžhaveným hřebíkem propálil dvě dírky, navlékl šňůrku a zavěsil nástroj na krk. Stal se na čas mou rebelskou součástí.

Téhož roku na podzim v kulturním domě v Jirkově jsem seděl v první řadě a na pódiu se chystala kapela Bluesberry. Než začali hrát, omluvil se Petar Introvič divákům, že zapomněl doma kazoo. A zavtipkoval, jestli ho nemá někdo náhodou u sebe. Vstal jsem, stáhl z krku nástroj a podal ho Petarovi. Tehdy hrál Petar Introvič na mou kůži a ani jeden z nás nemohl tušit, že mě za patnáct let pomůže osvobodit z cesty, po které jsem nechtěl jít.

Text: Jiří Roth; Foto: wikipedia.org