Pražské noci ve strhující sérii povídek amerického spisovatele P. B. Whalena – v české i anglické verzi. Zážitky z temných ulic, drsných barů a jiných podivuhodných zákoutí vám ledacos připomenou. Tak pozor, blíží se půlnoc a jako vždycky – půjde o život i o smrt.

 

ZBRANĚ PRO BEZDOMOVCE!
P.B. Whalen

PRAHA – Slintajícího povaleče spícího v pražské tramvaji fyzicky napadl samozvaný strážce veřejné morálky, který mu fanaticky nařídil, aby opustil vozidlo hromadné dopravy!

Útočník, kterému bylo pravděpodobně kolem 35 let, nastoupil do téměř prázdné tramvaje číslo 24 kolem 23:15 na zastávce Bílá labuť.

Útočník si okamžitě všiml podřimujícího staříka a rozhodl se sednout si na volnou sedačku přímo před unaveným, zapáchajícím povalečem.

„Bylo to trochu zvláštní,“ řekl jeden z očitých svědků. „Ten pobuda vypadal jako každej jinej normální pražskej skřet – znáte to, obrovskej nos plnej popraskanejch žilek. Tvář spálená od slunce, nebo jen neuvěřitelně ožralej. Kolem koutků úst měl nějakou pastovitou, krémovitou hmotu, vlastně pastovitou slinu. Umaštěný šedivý vlasy, umaštěný šedivý vousy. Nějakou hnusnou, špinavou deku kolem ramen. U nohou měl jednu nebo dvě igelitky. Trochu smrděl, jasně – ale nic, z čeho by se vám chtělo zvracet, pokud si udržíte uctivej odstup. Kruci, bylo už po jedenácté. Takovejch chlapů je po městě spousta – víte, co myslím.“

„Ten louda vypadal, že mu táhne na šedesát – ale, sakra, kdo ví?“ pokračoval zdroj. „Možná že mu bylo čtyřicet, ale jako by se zrovna vrátil z pekla. Takhle to některý z těch chlapů maj. Je to určitej styl, víte, určitý řešení. Všichni se s touhle bídou a chaosem musíme nějak vypořádat, a tihle chlapi, ti už to vzdali. Ale nějakou dobu se tu budou ještě motat, možná jen tak pro zábavu – jen kvůli pár pivům a nějaký bláznivý scéně, víte? Jako duchové nebo tak něco. Možná jsou to opravdoví snílci, kteří doufaj ve velkej návrat. Nebo si možná myslí, že už jsou mrtví, a že tyhle podivný scény se odehrávají v posmrtným životě. Kdo ví. Jakej je v tom rozdíl? Možná maj pravdu. Já bych to chápal.“

Poté, co si položil batoh na zem, se útočník otočil a pohledem se zabodl do klimbajícího tuláka – jeho výraz byl přísný, nelítostný. Trvalo to přinejmenším jednu nepříjemnou minutu.

„Tenhle týpek vypadal jako takovej nepříjemnej neurvalec, kterýho potkáte v noci u pokladny na benzínce na Praze 12,“ řekl očitý svědek. „Víte, takovej ten typ dementa kypícího záští ke všemu? Nejspíš nesnáší kočky, Havla, Židy, Američany, Romy, Karla Gotta, ženy. Pořád mele nějaký nesmysly o obskurních českejch politicích a/nebo pojmech, který by vás okamžitě přivedly k šílenství, kdybyste je museli poslouchat deset vteřin? Zbožňuje komouše, fašisty a Putina, ale zase vám řekne, že Bob Dylan je podle něj dobrej týpek. Prostě takovýhle kecy, jako že ví hovno? Tak takhle působil.“

„Každopádně, měl na sobě dlouhou vojenskou bundu, modrý džíny a takový odřený, mizerný jakože pohory – ne úplně kanady, spíš takový rádoby kanady,“ pokračoval zdroj. „Tvář měl možná až příliš růžovou a furt si olizoval rty. Měl žlutý a černý zuby. Příšerný vlasy – takový krátký a do špiček, víte, ale vzadu příliš dlouhý? A ty vlasy vypadaly dobře upravený, víte, jako že je takový fakt chtěl mít? Prostě, takovejhle kokot. Přitom v obličeji špatně oholenej, ale tu a tam s podivnejma lysinama – nebo si snad myslel, že si nechá narůst vousy? Nevím a je mi to jedno. Fuj.“

Podle svědků se muž náhle otočil a prudce udeřil rukou do hlavy spícího vagabunda!

„Bylo to jako: ‚Bum-bum-bum-bum-bum!‘,“ hlásil očitý svědek, když popisoval nečekaný fackovací útok. „Ty facky nebyly tak silný, aby člověka nutně zranily – ale nebyly to ani pohlavky z lásky. Ve skutečnosti byly tak tvrdý a hlasitý – vlastně jsem nadskočil, jak jsem se lekl.“

Čerstvě zfackovaný vyhnanec se zmateně a otřeseně podíval nahoru a snažil se pochopit, co se děje.

„Ty hnusná špíno, smrdíš vlastníma hovnama,“ řekl útočník.

„Jsi odporná ostuda!“ pokračoval. „To se nezmůžeš na nic lepšího? Odkud jsi? Z Moravy? Podívej se na sebe. Nic neděláš! Jsi na hovno! Kreténe!“

Čtyři nebo pět dalších cestujících v tramvaji mlčky přihlíželo.

„Nikdo nevěděl, co si myslet,“ vzpomíná očitý svědek. „Chci říct, bylo to tak zvláštní – chvíli jsem si myslel, že ten vandrák je možná otec toho chlapa. Víte, třeba ho vystopoval, aby mu domluvil? Nějaká taková dramatická scéna? To bych možná obecně nechal plavat, pokud by se to násilí příliš nevymklo kontrole. Tedy pokud to tak skutečně bylo. Synové a otcové, víte. Ale víte, snažil jsem se pochopit, co se děje. Bylo to prostě příliš rychlý a příliš divný. A pak to bylo ještě divnější.“

Když tramvaj dorazila na Karlovo náměstí, útočník zakroutil hlavou, zamračil se, přidřepl si tak, že měl tvář jen několik centimetrů od kočovníkova ucha. Pak promluvil VELMI HLASITÝM hlasem, ukázal na dveře a nařídil – opravdu, přikázal – tomu špinavému chlapovi, aby vystoupil z tramvaje, protože se dopustil zločinu odporné, trestuhodné omšelosti.

Omráčený tulák zíral, několikrát zamrkal očima. Ale ten stárnoucí marnotratník nepodnikl nic, aby tento příkaz splnil. Dál seděl a zíral přímo před sebe, jako by se nic nestalo.

„Byl jsem na toho starýho chlápka hrdej, když se tohle stalo,“ řekl očitý svědek, který hovořil pod podmínkou anonymity. „Teda, chci říct, celá ta scéna mu musela připadat jako další noční můra hluboko v tý pekelný díře, ve který žije. Po určitý chvíli, co vlastně může dělat? Ocitne se tady, nejspíš se cítí jako totální sračka, nejspíš se chce jen trochu víc vyspat – a pak se vám před ksicht postaví tenhle neuvěřitelnej, děsivej surovec. Pohlavkuje vás. Křičí vám přímo do ucha. Tak co jinýho měl dělat? Každopádně se na toho kreténa úplně vykašlal. Nic neudělal a nic neřekl – a to měl asi v tu chvíli na řasách sliny toho hajzla.“

Tváří v tvář tomu, jak ten ochlasta s naprostým klidem ignoroval jeho příkaz, se útočník stále více rozčiloval.

Když tramvaj jela směrem z Albertova na Vyšehrad, útočník se zvedl ze sedačky.

Popadl svůj batoh a začal s ním máchat sem a tam, přičemž se přiblížil jen na několik centimetrů k ožralově rudé tváři. Celou tu dobu nepřestával vykřikovat proud svých odporných invektiv.

„Sráči! Debilní zmrde! Ďáble! Kreténe! Bůh tě nenávidí! Budižkničemu! Kde je tvoje hrdost? Sráči!“

Tramvaj zastavila u Divadla Na Fidlovačce.

Útočník přistoupil a postavil se nad opuštěného muže. Znovu tomu nešťastníkovi nařídil, aby vystoupil z tramvaje.

Zestárlý pijan na útočníka zíral – znovu jakoby vzdorovitě odmítal pochopit, co se děje.

Když tramvaj vyjela ze zastávky, útočník popadl opilce po stranách za hlavu – a vytrhl mu trsy vlasů.

Bezdomovec se zašklebil, zkroutil se – přeci jen něco z té bolesti prorazilo nárazník otupělosti, na němž tak usilovně pracoval.

„Hej, to už stačilo,“ zamumlal jeden z dalších cestujících.

Útočník sebou trhl a s vytřeštěnýma očima se rozhlédl kolem.

Výhružně se zadíval na osazenstvo tramvaje a pak vztekle odhodil chomáče šedivých vlasů na podlahu, zatímco tramvaj vjela do zastávky Otakarova.

Dveře se otevřely. Ještě jednou se rozhlédl, vzal si svůj batoh a vykročil do noci.

Pobuda se slzejícíma očima podle očitých svědků nijak znatelně nezareagoval.

Dveře se zavřely. Opilec zavřel oči a sesunul se níž, hlava mu poklesla čelem dolů, už zase podřimoval.

Tramvaj se se skřípěním blížila ke Slavii. Chomáče vytržených vlasů se chvěly a třásly na podlaze tramvaje.

„Můj dotaz je,“ řekl očitý svědek, „co to do člověka vjede, že si myslí, že může začít vyhrožovat bezďákům a mlátit je v tramvaji? Že jim může na veřejnosti trhat vlasy? To na tom bylo děsivý. Jestli si myslí, že na to má právo – no do prdele, co bude dál? Obvykle je pak začnou zapalovat. Nebo si na ně vezmou baseballový pálky – většinou samozřejmě chlapi, co ani nevědí, jak se baseball hraje.“

„Proto jsem nedávno podepsal petici za ozbrojení bezdomovců. Nejdřív jsem tomu nemohl uvěřit, ale ta petice byla skutečná – pár sympatickejch, milejch holek z Karlovky sbíralo podpisy před Palladiem, tamhle na Náměstí republiky. Cíle byly velmi přehledně napsaný na malým informačním letáku. Bylo tam o školení bezdomovců, o kurzech, jak zodpovědně zacházet se zbraněmi, jak je čistit a tak dále. No, kruci, proč ne? Když nebudeme chránit naše bezdomovce my, tak kdo? Oni potřebují chránit. Kdyby pan Spravedlivej věděl, že ten starej chlapík má nůž nebo malou pistoli – nebo jen tušil, že by je mít mohl – vsadím se, že by si dvakrát rozmyslel, než by začal rvát vlasy lidem, co sedí v tramvaji a hledí si svýho.“

„Nevím,“ pokračoval očitý svědek. „Jen nechci žít ve světě, kde se nějakej nýmand dostane na koně a myslí si, že může napadat naše houmlesáky. Je mi jedno, jak ožralý, blbý nebo duševně chorý tyhle lidi můžou být – ale jestli tyhle lidi chtěj jezdit tramvajema a na veřejnosti ventilovat svou choromyslnost, musej z toho naše bezdomovce vynechat. Ať šikanujou někoho na svý úrovni. Musíme bezdomovcům umožnit, aby se věnovali svým záležitostem. Musí se s touto odpornou realitou vyrovnat stejně jako všichni ostatní. Dejte jim cígo, jestli máte. Klidně dvě. A nastražte uši, když něco říkají – někdy tihle bezďáci říkají neuvěřitelně vtipný a pravdivý věci. O tom, jaký ve skutečnosti jsme, prozrazují víc, než si je většina z nás ochotná připustit.“

***

P. B. Whalen se narodil v Long Beach v Kalifornii a od poloviny 90. let žije trvale v Praze. Posledních 30 let pracuje na rozvoji své streetballové hry a pracoval na několika pozicích ve státní i v soukromé sféře v Praze. Má čtyři děti ze dvou manželství s českými manželkami. Nikdy by neuvažoval o tom žít jinde než v Praze.

 

 

SINISTER MAN ASSAULTS HOMELESS DRUNK ON TRAM! 
By P.B. Whalen

PRAGUE—A drooling bum sleeping on a Prague tram was physically assaulted by a self-styled guardian of public morals, who fanatically ordered the oldster to exit the mass-transit vehicle!

The attacker, who appeared to be in his mid-30s, boarded the nearly empty 24 tram car around 11:15 p.m. at Bílá labuť.

Immediately noticing the slumbering geezer, the assailant elected to sit in the empty seat directly in front of the tired, fetid loafer.

“It was a bit odd,” said one eyewitness. “The vagrant looked like any normal troll of Prague—you know, gigantic nose full of broken blood vessels. Sunburnt face, or just incredibly drunk out of his gourd. Some kind of pasty, creamy stuff, a pasty drool really, around the corners of the mouth. Shitty grey hair, shitty grey beard. Some kind of shitty, dirty blanket around his shoulders. He had a plastic bag or two by his feet. Stinking a bit, sure—but nothing that’s going to make you vomit so long as you keep a respectful distance. Hell, it was after eleven. Plenty of these guys around town—you know who I’m talking about.”

“The laggard, meanwhile, looked to be somewhere in his late 50s—but hell, who knows?” continued the source. “Maybe he was 40, but looking all zapped to Hell and back. It’s the way some of these guys run it. It’s a certain style, you know, a certain solution. We all got to deal with this misery and mayhem somehow, and these guys, they’ve already checked out. But they’re going to hang around for a while, maybe just for kicks—just for a few drinks and freak scenes, you know? Like a ghost or something. Maybe they’re true dreamers, hoping for a big comeback. Or maybe they think they’re already dead, and these are the weird scenes that go down in the afterlife. Who knows. What’s the diff? Maybe they’re right. I could dig it.”

After setting down his backpack, the assailant turned and glared at the snoozing drifter—his expression a stern, unforgiving visage. It went on for at least an uncomfortable minute.

“This dude seemed like the kind of surly, unpleasant type you’ll find working the register during the night shift at a gas station in Prague 12,” said the eyewitness. “You know, the kind of dick seething with resentment of everything? Probably hates cats, Havel, Jews, Americans, Roma, Karel Gott, women. Always talking some kind of nonsense about obscure Czech political figures and/or concepts that would drive you immediately insane if you had to listen to it for ten seconds? Loves the commies and fascists and Putin, but will weirdly tell you that he thinks Bob Dylan’s kind of cool, too? Just nonsense like that, like he doesn’t know shit? He had that kind of vibe.”

“Anyway, he was wearing this army-style long jacket, blue jeans, some kind of scuffed-up crappy hiking-boot things—not really boots but more like booties,” the source continued. “His face was maybe a little too pink, and he was constantly licking his lips. Yellow and black teeth. Horrible hair—sort of short and spiky, you know, but too long at the back? And the hair seemed well-tended, you know, like he really wanted it just that way? Anyway, dumb shit like that. Yet badly unshaven on the face, but with strange hairless patches here and there—or maybe he thought he was growing a beard? I don’t know and don’t care. Ugh.”

Suddenly, according to witnesses, the man turned and slapped his hand rapidly on top of the sleeping hobo’s head!

“It was like, ‘Rat-a-tat-tat-tat-tat!’,” reported the eyewitness, describing the unexpected slap-attack. “The slaps weren’t hard enough to necessarily injure a man—but they weren’t love-taps, either. In fact, they were so hard and loud it startled me—I actually jumped in my seat.”

His head freshly slapped, the outcast looked up blearily, groggily struggling to comprehend what was happening.

“You dirty piece of garbage, you stink of your own shit,” the attacker said in Czech, according to a translation of his remarks.

“You are a disgusting disgrace!” he continued. “You don’t know better? Where are you from? Moravia? Look at you. You do nothing! You are shit! Asshole!”

The four or five other tram passengers sat silently.

“Well, no one knew what to think,” recalled the eyewitness source. “I mean, it was so strange—for a while, I thought that perhaps the bum was the guy’s father. You know, like, maybe he had tracked him down to talk some sense into him? Some kind of heavy scene like that? I might let that slide, in a general sense, so long as the violence didn’t get too far out of hand. I mean, if that, indeed, was really the case. Sons and fathers, you know. But I mean, I was struggling to understand what was happening. It was just too fast and too weird. And it got weirder.”

When the tram arrived at Karlovo náměstí, the assailant shook his head, frowned, and squatted, positioning his face several inches away from the nomad’s ear. Then, speaking in a VERY LOUD voice, he pointed at the doors and ordered—indeed, commanded—the filthy fogey to get off the tram because of the crime of his squalid, sordid shabbiness.

The dazed tramp stared, blinked his eyes several times. But the aging wastrel took no action to obey the order. He continued to sit, staring straight ahead, as if he wasn’t being interfered with at all.

“I was proud of the old boy when that happened,” said the eyewitness, who spoke on condition of anonymity. “I mean, the whole scene must have just seemed like another nightmare deep inside whatever hellhole he lives in. After a certain point, what can you do? There he is, probably feeling like total shit, probably just wanting a little more sleep—and then this unbelievable bully-creep is in your face. Slapping you on the top of the head. Yelling directly into your ear. I mean, what else can you do? Anyway, so he just totally blew off Mr. Creepface. Did nothing and said nothing—even with bits of the creep’s spittle probably in his eyelashes.”

Faced with the tosspot’s serene disobedience, the assailant became increasingly enraged.

As the tram rolled along the corridor from Albertov to Vyšehrad, the attacker rose from his seat.

He snatched up his backpack and began to swing it back and forth, coming within inches of the wino’s beet-red face. All the while, he continued to scream his stream of vile invective.

“Fucker! Stupid fucker! Devil! Asshole! God hates you! You’re ruining everything! Where’s your pride? Fucker!”

The tram came to a stop at Divadlo na Fidlovačce.

The attacker walked forward and stood over the derelict. He again ordered the down-on-his-lucker to exit the tram.

The aged rummy stared at the assailant—again defiantly seeming not to comprehend what was happening.

As the tram pulled out of the stop, the attacker grabbed the drunken codger by the sides of his head—and tore off handfuls of the old badger’s hair.

The transient grimaced, squirmed—perhaps a slight bit of pain puncturing the buffer of numbness he had worked so diligently to achieve.

“Hey, now,” one of the other passengers mumbled.

The attacker jerked up and looked around, wild-eyed.

He glared menacingly at the carriage’s occupants, before angrily throwing the tufts of grey bum hair to the floor as the tram pulled in to Otakarova.

The doors opened. He looked around once more, picked up his backpack and walked off into the night.

The vagabond, bleary eyes watering, had no discernible reaction, according to eyewitnesses.

The doors shut. The rumster closed his eyes and slumped, head rolling forward, ready to return to his slumber.

The tram whined toward Slavia. Tufts of bum-hair shook and wobbled on the tram floor. 

“My question is,” said the eyewitness, “is what gets up a guy’s ass that he thinks he can start threatening and beating bums on trams? That he can tear off their hair in public? That’s what was scary. If he thinks he can—well shit, what’s next? Usually, they start setting them on fire. Or they start swinging with baseball bats—usually guys who can’t play baseball worth a toss.”

“That’s why I recently signed a petition to arm the homeless. I couldn’t believe this petition at first, but it was real—a pair of friendly, nice girls from Charles University were collecting signatures outside Palladium, over there at Náměstí Republiky. The program was spelled out very neatly on a little information sheet. They were talking about training the homeless, giving them courses about how to use their weapons responsibly and keep them clean and so forth. I mean, shit, why not? If we won’t protect our homeless, who’s going to? They need protection. If he knew old boy had a knife or small gun—or just suspected he might—I bet Mr. Moral Judgment would think twice before he starts ripping the hair off guys who are sitting on a tram minding their own business.”

“I don’t know,” the eyewitness continued. “I just don’t want to live in a world where sloppy dudes get on high horses and think they can attack our homeless. I don’t care how drunk, stupid or mentally ill these people might be—if folks want to get on trams and spread their insanity in public, they’ve got to leave our homeless out of it. Let them bully someone their own size. We must leave the bums to their business and let them get on with it. They’ve got to deal with this hideous reality as much as everyone else does. Give ‘em a smoke if you got one. Heck, give ‘em two. And open your ears if they speak up—sometimes these bums say incredibly funny and true things. These homeless reveal more about how we really are than most of us are willing to admit.”

***

P.B. Whalen was born in Long Beach, California and has lived permanently in Prague, Czech Republic, since the mid-1990s. He has worked for the past 30 years to develop his streetball game, as well as a mid-level functionary in several Prague-based government and corporate offices. He has four children from two Czech wives. He would never consider living anywhere but Prague.

Text: P. B. Whalen
Překlad/Translation: J. Lokajíčková
Foto/Photo: Radek Meyer