Pražské noci ve strhující sérii povídek amerického spisovatele P. B. Whalena – v české i anglické verzi. Zážitky z temných ulic, drsných barů a jiných podivuhodných zákoutí vám ledacos připomenou. Tak pozor, blíží se půlnoc a jako vždycky – půjde o život i o smrt.

NEMILOSRDNÁ BAŽINA ZANEŘÁDĚNÉ DUŠE!
P.B. Whalen

PRAHA – Bohouš to stále nechápal.

Petra, známá také jako Pee-Girl, mu před třemi týdny řekla, že je mezi nimi konec. Jasněji už to říct nemohla.

„Odcházím, jasný?“

„Pořád ji strašně miluju,“ řekl mi.

„Ne, prosím tě, ne,“ řekl jsem.

„Já vím… ale třeba si to rozmyslí? Třeba se nakonec rozhodne, že jsem pro ni ten pravej.“

„Možná… Ne, ale ona to neudělá. Nerozmyslí si to, Bohouši.“

„Ano?“

„Ne. Prostě, nemá smysl žadonit, snít o tom ani o tom vůbec přemýšlet. Ona to řekla – odchází od tebe.“

„Ano.“

„Ženy se nevracejí téměř nikdy, Bohoušku. A když se náhodou vrátí, tak až po dlouhý době… až když ztroskotaj všechny ostatní možnosti, což se obvykle stane. Ale do tý doby by ses na to měl vykašlat. Už bys měl dávno být na lovu nějakejch lepších ženskejch. Nebo horších, ale každopádně jinejch… A koukej, je jich tam hromada – spousty a spousty a spousty osamělejch, nadrženejch žen, který prakticky žadoněj o slušnýho chlapa, kterej umí mluvit a prohodit pár vtípků. Kterej je trochu frajer a nebojí se. V dnešní době je těžký takový chlapy najít. A opravdu, nevymýšlím si – existuje víc sexy a inteligentních ženskejch, než na kolik bys jen stihnul zamávat ptákem. Tak na to nezapomínej.“

Zíral na mě, a já zíral na jeho strniště a slzy v očích. V koutku úst měl kapku sliny. Napil se piva.

„Dobře, chlape? Tak ji prostě nech jít, Bohouši. Přičti si k dobru, že jsi měl štěstí, že jsi s ní mohl být tak dlouho, ale to je všechno. Věř mi. Když se tím přestaneš trápit, budeš mít novou holku za deset minut. Možná nějakou fakt skvělou, lepší, než o jaký jsi kdy snil…“

Bohoušovi se moje řeči nelíbily. Vlastně jsem si ani nebyl jistý, jestli se líbí mně. Ale proč ztrácet čas falešným povzbuzováním? Proč se chlapi v těchhle žalostnejch průpovídkách vyžívaj?

Skoro každej chlap to alespoň jednou nebo dvakrát udělal. Včetně mě – je to tak, před dávnými lety.

V mém případě to dřív byl ten srdcervoucí, skandálně nespravedlivý, dokonalý příběh pro fňukny. Teď už mě to jen unavovalo.

Bylo tolik jiných věcí, na které stálo za to myslet. Například na zarážející, nepřekonatelné problémy Pákistánu. Na americký policejní stát, který náhle zazářil jako drak v noci. Na bezuzdnou zlodějinu bank a vlád, která uvrhla všechny do chudoby. Na Osvícení. Na Dokken. Na Stryper. Na Pizzu.

Tolik. Tolik, tolik.

„No tak, brácho, tak tam jen tak nestůj,“ řekl jsem. „Napij se. Teď je ta pravá chvíle, kdy bys měl fakt pít. Musíš konečně nechat všechno plavat…“

Bohouš už bylo skoro hotovej – pili jsme už sedm hodin na třech nebo čtyřech různejch místech.

Teď jsme byli v jednom plesnivým pajzlu na Andělu, nejhnusnější herně v okolí. Na stěnách zrcadla a černý překližky. Ostrý jasný světlo u vchodu a vzadu tmavá zatuchlá jeskyně, kde byly automaty.

Bylo pět hodin ráno a my na sebe strhávali pozornost různého druhu.

O pár stoliček dál seděl malej alkáč, kterej vypadal jako něco mezi veverkou a žábou a kterej co chvíli česky něco zacvrlikal. I v hlubokém šeru bylo vidět jeho oslnivě růžovou kůži s červenými fleky. Vycenil zuby, zachrochtal a ukazováčkem si hladil skleničku. Nebyl jsem si jistý, co si o tom myslet. „No prima, parťáci na chlastání!“ zdálo se, že říká.

Usmál jsem se a ukázal mu palec nahoru. Vypadal potěšeně, olízl si knír.

Ve vzdáleným rohu stála skupina takovejch gaunerskejch týpků řičících, jako by se jim právě podařila nějaká menší loupež. Nejspíš něco fakt udělali – ukradli nějaký starý paní televizi a jídelní soupravu potom, co ji znásilnili a zabili. Kupovali jednu rundu tuzemáku za druhou, házeli do sebe panáky a volali na barmana, aby jim přinesl další.

Jeden z těch kluků prošel kolem mě a otřel se mi o rameno. Další se pokusil výhružně se na mě podívat. Znuděně jsem se podíval pryč. Ať už jim šlo o cokoli, mě to fakt nezajímalo. Stejně by si nic nezkusili.

Nenápadně se k nám přikradla jedna smutná dáma. Měla na sobě takovej tmavomodrej pytel, kterej odhaloval její opuchlý, povadlý stehna a lýtka. Měla ten nejopuchlejší, nejflekatější obličej a nejzamlženější oči, jaký jsem kdy viděl. Mohlo jí být tak čtyřicet, ale vypadala spíš na pětapadesát. Smutně se na mě usmála.

Stála nejistě, jako by hledala parťáka. Ukázal jsem na stoličku vedle sebe. Přistoupila ke mně a pokusila se promluvit. Zdálo se, že ji přestala poslouchat pusa, tak si jen opřela hlavu o mý rameno.

„Ty jsi moje nová holka, Mary Lou?“

Podívala se na mě a usmála se přes popraskané, okoralé rty. Vypadalo to, že nemůže mluvit.

Otočil jsem se zpátky k Bohoušovi. „Jako, co vlastně chceš? Chceš si snad Petru vzít? Chceš zkusit úplně všechno?“

„Možná, ano, samozřejmě…“

„Jasně. V tuhle chvíli je to to jediný, co ti zbývá. Já tomu rozumím. Chceš mít pocit, že se svým životem konečně něco děláš. Pro jednou chceš život opravdu cítit. Proto do toho spousta lidí chce poprvý prásknout. Je to ten nejjednodušší způsob, jak nabýt dojmu, že se něco děje – žes všemu konečně dal význam. Nějaký plán, zdánlivě nové obzory.“

„Ale co potom? Je to hovadina, Bohouši. Bolest, utrpení, ovládací taktiky. Děti, peníze, panika. Měl bys lepší ručně vyřezávat sochy z mýdla. Věnuj se tomu. Pak si aspoň můžeš říct, že jsi opravdu něco dokázal, že ses něco užitečného naučil…“

Bohoušovi bylo nedávno jedenatřicet. Pořád ještě míchal cement nebo co to bylo – to byla jeho práce. Tím se živil posledních deset let. Zdálo se, že Petra a jeho obdiv k Franku Zappovi bylo to jediné, co měl.

„Prostě už to nech bejt,“ řekl jsem. „Fakt, bude ti líp. No tak, Bohouši – vyser se na to! Už je pryč. Už je někde jinde. Žádná holka není žádný nebe, ani dokonalá, ani řešení čehokoli. Ženský jsou i nebe i peklo a většinou i hodně z toho všeho mezi tím. A to ostatní, to si jen nalháváš. Hned za rohem je nějaká další holka, která na tebe čeká – jsou jich mraky. Neboj se. Jdi se podívat.“

„No, ale…“

„Žádný ale. Možná se ti líbí, když ti ho občas vykouří – to se nám líbí všem – ale ve skutečnosti je to všechno o strachu. O tvým strachu ze všeho. O tvým strachu z nicoty, kterej je středem všeho. Možná, že je ti s ní dobře nebo něco takovýho. No a co. Je to falešný. Je to dávná historie. Jediný, co je pravda, je, že je konec. Je po všem. Budeš na tom mnohem líp, když sám sebe chvíli necháš se cejtit jako sračka.“

Konečně na mě mlčky pohlédl.

Fajn, bylo to na hovno. Bohouš byl milej chlap, za ten rok, co jsem ho opravdu poznal, nikdy neudělal žádnou levárnu nebo nějakou šílenou scénu. Kdysi přišel na náš koncert, kterej jsme měli společně s kapelou Pancha Sidorskýho. Petra slíbila, že přijde, ale nakonec to nestihla. Byla mimo město, dělala na nějakém projektu spojeným s jejím studiem teoretického nanoinženýrství, nebo co to bylo. Bohouš cítil smutek, zapření, odmítnutí. Chtěl naději, stéblo, kterýho by se mohl chytit, chtěl, aby ho někdo poplácal po zádech. Chtěl, aby přišel někdo, kdo mu bude do ucha nalhávat, že není všechno ztraceno.

Byli spolu tři nebo čtyři roky – což je asi docela dost. Začala s ním chodit potom, co si uvědomila, že jsem už příliš dlouho plýtval jejím časem. Pak jsem ji asi rok neviděl.

Tenkrát mi to nevadilo. Situace byla taková: buď ji nechat se ke mně nastěhovat, nebo si ji vzít, nebo to ukončit. Nebo jí říct, ať otěhotní.

Všechny možnosti mi připadaly stejně šílený. Neměl jsem na to, ani tehdy, ani teď – ani zdaleka. Řekl jsem jí, že s ní nemůžu být.

Pee-Girl mi dala kopačky.

Pořád mě něčím přitahovala, i teď. Byla vysoká, měla dlouhé vlasy v barvě mléčné čokolády. Byla vyzývavá a šmrncovní. Hodně se smála. Její smích začínal hluboko uvnitř a pak vyprskl ven. Byla energická, vtipná, dobrodružná, mazaná…

Možná byla až příliš chytrá, někdy, jen pro svoje vlastní dobro. Myslela si, a oprávněně, že dokáže každýho přechytračit. Ale to nikdy nefungovalo věčně – vždycky přijde chvíle, kdy někdo přelstí vás, obvykle ponižujícím způsobem. Lidi nejsou tak hloupí, jak si myslíme – dokonce ani ti, ze kterých blbost čiší.

Pee-Girl byla chudá holka z rozvrácený rodiny, která pořád žila v paneláku s nemocnou a neurotickou matkou. Jejímu tátovi museli vyoperovat játra nebo slinivku kvůli tomu, jak chlastal. Postupně měl několik rodin, jednu katastrofálnější než druhou, a teď někde umíral. Neviděla ho už roky. Nebo takhle to aspoň vyprávěla.

Měl bych ještě vysvětlit – nějakou dobu si Petra vydělávala močením na chlapy.

Většinou to byli postarší Britové nebo Australani. V Praze jich bylo víc, než bylo přijatelné nebo příjemné vědět. Zřejmě by zaplatili tisíce korun za to, aby jim nějaká česká vysokoškolačka čurala na obličej.

No, kdo by to neudělal? Někdy se zdálo, že k tomu člověk prostě v životě dospěje – chce, potřebuje, zaplatí za to, aby mu holka čurala na obličej.

Život, to víte, to byl strašnej boj. Člověk to nakonec zabalil a hledal nějakou úlevu – prostě jakoukoli lacinou, hloupou věc.

Možná to byla nejlepší věc na světě. Určitě lepší než aby se na vás vychcal nějakej pes nebo chlap.

Co já jsem o tom věděl? Očividně ne dost.

Petra tvrdila, že to je všechno – čurání.

Ale kdo ví, jak to bylo doopravdy. Většina českých vysokoškolaček skončila s nějakou brigádou v sexbyznysu. Četl jsem článek, podle kterýho to bylo kolem šedesáti procent – od regulérní prostituce přes eskortní služby, tanec, oplzlý fotky a filmy, telefonní služby po močení a…

Ježiš, šedesát procent bylo hodně. To nemůže být pravda. No, ale…

„A co tvoje přítelkyně?“ zeptal se Bohouš.

„Sharona? Co s ní? Ta je nejlepší, člověče, úžasná, je to s ní nářez. Ale pravda, kdo ví? Možná jsme spolu, možná ne. Neumím ti to teď říct. Dělá si svoje věci. Vidím ji jen jednou nebo dvakrát týdně. Je to dobrý i blbý, asi… Opije se a obviní mě, že se o ni nezajímám, ale potom je zase ráda, že ji pořád s něčím neprudim. Já už prostě nemůžu hrát tyhle mocenský hry, Bohouši. Většina žen má ráda, když jim někdo říká, co mají dělat – cítí se, jako že si jich někdo váží, ale nakonec – zpravidla – tě za to budou nenávidět. Už jsem se přestal snažit, aby byly pořád šťastný. Jediný, co můžu udělat, je dát jim všechno – jediný, co jim můžu dát, je svoboda. A buď to ocení, nebo se naserou. Obvykle od obojího trochu, zároveň. Na mně to vlastně moc nezáleží. Je to hra, kterou už nemám zájem hrát. Jsem připraven za to zaplatit, ať už to dopadne jakkoli. K dalšímu baru s whisky, k dalšímu kousku dortu. To je cena za svobodu.“
„Proč dnes večer nepřišla?“

„Nemá ráda lidi, co chodí na tyhle koncerty. Je těžký se jí zavděčit, víš. Stačí, aby někdo řekl něco špatně, a bude roky nasraná…“

„Kde je teď?“

„Nevím, Bohouši Možná si to rozdává s nějakejma Italama, který potkala na ulici. Rozhodně to nevylučuju…“

Během mého dlouhého proslovu se Mary Jane zatoulala na druhý konec baru. Někteří z těch ožralů to začali pěkně rozjíždět. Jeden ji líbal na krku, druhej ji chytal zezadu. Ona zírala do jednoho z těch velkejch zrcadel skelným, nepřítomným pohledem.

Oknem za námi začaly prosvítat sluneční paprsky. Tramvaje svištěly sem a tam kolem obchodního centra. Na baru jsem najednou na polici zahlédl láhev zelený.

„Bohouši, dáme si trochu zelený smrti a pak odsud vypadneme. Platím já.“

„Ano, dobře…“

Nakonec jsme měli tři. Než jsme se vypotáceli ven, už si odvedli Mary Ann do tý temný místnosti s automaty.

Napadlo mě, že bych možná měl zavolat policii…  Kašlu na to. Sakra, vždyť by ti policajti nejspíš zatkli mě. Už jsem sotva mluvil.

Šli jsme k tramvajové zastávce. Čekal jsem, až se Bohouš na rohu vyzvrací. Sedm zelených vln omylo obrubník.

Kolem nonšalantně prošel starší pán se dvěma miniaturními černými pudlíky na vodítku. Ani ten pán, ani ti psi si nevšimli, že by bylo něco v nepořádku. Na křižovatce zastavilo Audi, řidič se podíval se na Bohouše a šlápl na plyn.

No, a co bude dál, pomyslel jsem si. Jen proplouvám, naprosto odtržený od toho, co všichni ostatní „řeší“. Prostě mě nezajímá naprosto nic.

***

P. B. Whalen se narodil v Long Beach v Kalifornii a od poloviny 90. let žije trvale v Praze. Posledních 30 let pracuje na rozvoji své streetballové hry a pracoval na několika pozicích ve státní i v soukromé sféře v Praze. Má čtyři děti ze dvou manželství s českými manželkami. Nikdy by neuvažoval o tom žít jinde než v Praze.

 

 

UNFORGIVING MORASS OF THE SQUALOR OF THE SOUL! 
By P.B. Whalen

PRAGUE—Bohu still didn’t get it.

Petra, also known as Pee-Girl, had told him three weeks ago it was over. She couldn’t have been more direct.

“I’m moving on, O.K.?”

“I love her still so much,” he told me.

“Please, don’t,” I said.

“I know… but maybe change will her mind? Maybe she decide I am in end right guy.”

“Maybe… No, but she won’t. She won’t, Bohu.”

“Yes?”

“No. I mean, it’s no use begging, or dreaming, or even thinking about. She said it: She’s moving on.”

“Yes.”

“Women almost never come back, Bohu. If they do, it’s only after a long time . . . if and when all their other options have flopped, which they usually will. But by that time, you shouldn’t give a damn. You should be long gone, on to greater pussy pastures. Or to worse ones, but for sure to different ones. . . . And look, there’s tons of it out there—lots and lots and lots of lonely, horny women are practically begging for a decent guy who can talk and crack a few jokes. Who’ve got a little swagger and action. In this day and age, those guys are tough to find. And truly, not fibbing—there’s more hot, intelligent women out there than you can shake your dick at. So don’t forget that.”

He stared at me, ruggedly bearded, eyes moist. A little drop of drool in the corner of his mouth. He drank his beer.

“O.K., man? So just let her go, Bohu. Chalk it up as you were a lucky man to be around her for so long, but that’s it. Trust me. If you stop worrying about it, you’ll have a new girl in about ten minutes. Maybe a real sweet one, better than you could ever dream of. . . .”

Bohu wasn’t digging my jive. I wasn’t sure I did either. But why waste time on a bogus cheer-up speech? Why did guys insist on doing this woe-is-me sad-story bit?

Nearly every guy did it at least once or twice. Myself included—right, years and years ago.

It used to be heart-tearing, a scandal of injustice, a real story for sob sisters. Now, it just made me tired.

There were so many other things to think about. The boggling, insurmountable problems of Pakistan, for instance. Police-state America, suddenly glowing like a dragon in the night. The rampant thievery of the banks and government, driving everyone into poverty. The Shining. Dokken. Stryper. Pizza.

So much. So, so much.

“Come on, bro, don’t just stand there,” I said. “Drink. Now is the time when you really should be drinking. Everything must flow, at long last. . . .”

Bohu was nearly done—we’d already been drinking for seven hours, at three or four different places.

Now we were in a mildewy Anděl herna dive, bottom of the heap. Mirrors and black plywood on the walls. Harsh bright lights at the doorway and a dark, mildewy cave in back, where they kept the slots.

It was five a.m. We were getting all sorts of attention.

A little alkie who looked like a chipmunk mixed with a frog sat a few stools over, chirping up every so often in Czech. Even in the deep dimness you could see his blindingly pink skin with red splotches. He grinned and snorted, stroking his glass with his index finger. I couldn’t make sense out of it. “Oh, goody, drinking friends!” he seemed to be saying.

I grinned, gave him a thumbs-up. He seemed pleased, licked his mustache.

A group of thug-types were in the far corner, hooting like they had pulled off a minor heist. Probably they had—ripped off some old woman’s TV and dining set after raping and killing her. They were buying round after round of tuzemák, throwing down the shots and calling the barman over for more.

One of the guys walked by, knocking into my shoulder. Another tried to eye me threateningly. I looked off, bored. Just not interested in whatever they’re selling. They wouldn’t try shit.

A sad lady sidled over. She was wearing some kind of dark blue bag that left her puffy, sagging thighs and calves exposed. She had the puffiest, blotchiest face and foggiest eyes I’d seen in a while. She looked around 40, going on 55. She flashed me a heartbroken smile.

She stood uncertainly, as if looking for a pal. I patted the stool next to me. She came over, tried to speak. When her mouth didn’t seem to work, she rested her head on my shoulder.

“Are you my new girlfriend, Mary Lou?”

She looked up, smiled through chapped, crusty lips. Couldn’t seem to talk.

I turned back to Bohu. “I mean, what? You want to marry Petra or something? You want to go for broke at this late stage?”

“Maybe, yes of course. . . .”

“Right. It’s the only thing left at this point. I understand. You want to feel you’re doing something with your life. Really feel it for once. That’s why a lot of people get married for the first time. It’s the easiest way to feel that something’s happening—that you’ve got real meaning finally. A project, a seemingly fresh horizon.”

“But what then? It’s bull, Bohu. Pain, misery, control tactics. Kids, money, panic. You’d be better off hand-carving sculptures out of soap. Devote yourself to that. Then, at least, you can say you’ve really done something, learned something of use. . . .”

Bohu had hit 31 not long ago. He was still mixing cement or whatever—as a job, I mean. He’d been doing it for most of the last decade. Petra and his Frank Zappa fandom seemed to be all he had going.

“Just let her go,” I said. “Really, you’ll be better off. Come on, Bohu—knock off this crap! She’s gone. She hit the road. No girl is heaven, or perfect, or the answer to anything. They’re heaven and hell and mostly a lot of in between. The rest is just joking yourself. There’s another chick around the block just waiting for you—tons of them. Don’t be scared. Go see what’s out there.”

“No, but—”

“Yes, but. So maybe you like her sucking your dick now and then—we all do—but fear is what this is really about. Your fear of everything. Your fear of the nothingness that is at the center of everything. Maybe she makes you feel comfortable or whatever. So what. That’s false. That’s ancient history. The only true thing is that it’s over. It’s done. You’ll be much better off if you let yourself feel like shit and uncomfortable for a while.”

He looked at me, silent finally.

O.K., it was lousy. Bohu was a sweet guy, had never pulled a bogus or freak scene in the year that I’d really known him. He’d come to our gig that night with Pancho Sidorsky’s band. Petra had promised to come but in the end she couldn’t make it. She was out of town, doing some project connected with her degree in theoretical nano-engineering, or whatever thing. Bohu was feeling the grief, the denial, the rejection. He wanted a hope, a twig, a tap on the head. Somebody to collude and tell him the lie that things weren’t totally a waste.

They’d been together three or four years—which is a lot, I guess. She’d gone off with him after I’d spent too much time wasting her time. Then I hadn’t seen her for a year or so.

At the time, it was O.K. with me. It was either let her move in, or marry her, or be done with it. Or tell her to get pregnant.

All seemed equally insane. I didn’t have that kind of juice, not then, not now—not even close. I told her I couldn’t be her boyfriend.

Pee-Girl had dumped me raw.

I could see the attraction, still, even now. Petra was a damn fine shaft-grasper in many ways. Tall, long hair the color of milk chocolate. Defiantly full of pizzazz. Wet and wonderfully curvy. Lots of laughing. A laugh that started deep down and burst out. Lively, funny, adventurous, devious. . . .

Perhaps she was a bit too clever, sometimes, for her own good. Thinking, with good reason, that she could outsmart all comers. But that never worked forever—there always came a moment when you were outplayed, usually in humiliating fashion. People were never quite as stupid as we thought they were—even the obviously stupid ones.

Pee-Girl was a poor girl from a shattered family, still living in a panelák with her ill and neurotic mother. Her father had had his liver or pancreas removed from too much booze. He’d had several disastrous families and now was off dying somewhere. She hadn’t seen him in years. At least, this was the story.

I should explain—for a while there, Petra had made money peeing on guys.

Older British and Australian fellows mostly. There were more of these guys in town than was really comfortable or acceptable. Apparently, they’d pay thousands of crowns to have a Czech college girl pee on their face.

Well, who wouldn’t? Sometimes, it seemed, that’s where you got to in life—wanting, needing, paying for a girl to pee on your face.

Life, you know, it was a horrible struggle. You packed it in and ended up seeking relief—just any cheap, dumb thing.

Maybe it was the greatest thing ever. Better than a peeing dog, or some pissing dude.

What did I know about it? Clearly, not enough.

Petra claimed that’s all it was—peeing.

Who really knew, though. Most Czech college girls ended up doing some kind of sex-biz on the side. I’d read an article saying the number was around 60 percent of them—from straight out whoring, to escort work, to dancing and dirty pictures and movies, and telephone services and peeing and –

Jesus, 60 percent was high. That couldn’t be right. Well, but—

“What of your girlfriend?” said Bohu.

“Sharona? What of her? She’s the greatest, man, amazing, a real kick in the dick. She kicks out the jams. . . . But right, who knows? Maybe we’re together, maybe we’re not. I couldn’t tell you right now. She does her own thing. I only see her around once or twice a week. It’s good and bad, I guess. . . . She’ll get drunk and accuse me of not caring, but maybe later she appreciates that I’m not in her face. I just can’t be involved in the ‘control paradigm’ any more, Bohu. Most women like being told what to do—it makes them feel valued, or, eventually, normally—it makes them hate you. I’ve given up trying to make them happy. I can only give them everything—I can only give them freedom. Either they’re happy, or they’re going to be pissed. Usually a little of both, at the same time. It’s not really up to me. It’s a game I’m not interested in playing any more. I’m ready to pay the price, whatever way it goes. On to the next whisky bar—on to the next slice of pie. It’s the price of freedom.”

“Why she not did come tonight?”

“She doesn’t like these people who come to the shows. She’s hard, you know, to please. One little thing said in the wrong way, and she’s pissed off for years. . . .”

“Where is now?”

“I don’t know, Bohu. Maybe off screwing a couple Italians she found on the street. I certainly don’t exclude it. . . .”

During my speech, Mary Jane had wandered off to the other end of the bar. Some of the alkies were starting to get frisky. One was kissing her on the neck, another was grabbing her from behind. She stared at the bar mirror with a glazed, dazed look.

Out the window behind us, the sun had broken through. Trams were whizzing back and forth from the shopping mall. On the bar shelf, I suddenly saw a bottle of Božkov Peprmint.

“Bohu, let’s have some of that Green Death, then get the fuck out of here. It’s on me.”

“Yes, O.K. . . .”

We ended up having three. They had taken Mary Lou into the dark slot machines room by the time we staggered out.

Maybe, I thought, I should call the cops? Fark it. Hell, cops would probably arrest me. I was at the point of barely talking.

We walked down toward the tram stop. I waited as Bohu vomited at the corner. Several green waves washed over the curb.

An old man walked by nonchalantly with two miniature black poodles on leashes. Neither the man or dogs appeared to notice anything amiss. An Audi stopped at the turn, looked at Bohu, and whomped the gas.

Well, what’s next? I thought. I am floating, totally disengaged from what everybody else seems “into”. I am just not interested in whatever stuff.

***

P.B. Whalen was born in Long Beach, California and has lived permanently in Prague, Czech Republic, since the mid-1990s. He has worked for the past 30 years to develop his streetball game, as well as a mid-level functionary in several Prague-based government and corporate offices. He has four children from two Czech wives. He would never consider living anywhere but Prague.

Text: P. B. Whalen
Překlad/Translation: J. Lokajíčková
Foto/Photo: Radek Meyer