Pražské noci ve strhující sérii povídek amerického spisovatele P. B. Whalena – v české i anglické verzi. Zážitky z temných ulic, drsných barů a jiných podivuhodných zákoutí vám ledacos připomenou. Tak pozor, blíží se půlnoc a jako vždycky – půjde o život i o smrt.
TENHLE SVĚT NENÍ NÁŠ DOMOV
P.B. Whalen
PRAHA – Adélka nebyla prostitutka, a to ani nikdy předtím. Bylo pro ni důležitý, abych to věděl.
Proboha, hned první den, kdy jsem ji potkal, popírala, že tančí nahá v klubu Darling, v tom velkým bordelu u Václaváku, i když jsem se jí na to neptal – i když mě ani nenapadlo se jí na to zeptat.
Proboha, Adélka ani náhodou nebyla prostitutka, někdy dokonce tvrdila, že je ještě panna.
„Jemně, jemně!“ sténala. „Jsem ještě panna!“
„Já ti nevěřím!“ řval jsem. „Nevěřím ti ani slovo z tý tvojí nestydatý pusy! Zasloužíš si naplácat!“
„Ne, Sonsy, ne!“
Adélčina spolubydlící Barunka, známá také jako Sylvie, to bylo něco jiného, nebo možná to samé. Neobtěžovala se nic skrývat. Do jejich společného bydla v nejvyšším patře domu na Výtoni vždycky přišel nějaký nový kluk. Ne, nikdy ne na dýl než hodinu.
Ač to zní šíleně, prvních pár měsíců jsem opravdu věřil, že Barunka má prostě zajímavej milostnej život, jak to Adélka vždycky se smíchem popisovala.
„Barunko, tohle je Sonsy,“ řekla Adélka anglicky, abych tomu rozuměl. „Je to americkej shithead, ale možná O.K. chlap. Možná se vezmeme, víš? Až se rozvede, ha ha! Takže je to O.K. chlap, Barunko, O.K.?“
Nakonec jsem těch chlápků od Sylvie viděl docela dost. Před odchodem je Barunka ještě většinou vzala do kuchyně, aby si dali skleničku vody. Představovala je třeba jako Timmyho, Johana nebo Honzu.
Kývli jsme na sebe nebo jsme si potřásli rukou, ale Adélka to nikdy neudělala. Ani se na ně nepodívala. Začala demonstrativně zívat a odešla pryč. Párkrát, když jsem byl opilý, jsem pozval Barunku a nějakýho toho chlápka, aby si dal s náma víno. Na to Barunka a Adélka vybuchly smíchem.
„Ne, už musí jít,“ říkala Barunka. „Už má někde být.“ A další chlápek odešel. Barunka zapadla do svého pokoje a nechala nás s Adélkou pít, poslouchat alba Toma Waitse, smát se a vyprávět si smutný historky.
Teprve když se objevil Petr Křetenský, konečně jsem pochopil. Právě jsme se s Adélkou odněkud vrátili a otevírali si v kuchyni víno. Zabzučel zvonek, po čemž následovalo zaklepání na dveře. Barunka v oranžových kraťaskách a horním dílu bikin dotančila ke dveřím.
Byl jsem dost zaražený, když jsem viděl, že rám dveří zcela zaplnil mohutný obránce z NHL. Křetenský se tlačil do kuchyně, voněl kolínskou za deset tisíc a gelem na vlasy za dalších pět.
Pěkně zarostlý Křetenský byl od hlavy až k patě oblečený do sladěné modrozelené a neonově zelené baseballové čepice, svetru, kalhot, tenisek a sportovní tašky – vše Adidas. Překypoval sebevědomím a dobrou náladou, usmíval se a rozdával pozdravy.
„Ahoj, Petře,“ řekla Adélka s úsměvem.
„Co to sakra bylo?“ Řekl jsem, když zmizel v Sylviině pokoji. „Co to tu máme za novinky, zlato? Sakra, to je Petr Křetenský? Z olympiády? Hvězda Dallas Dunces a Milwaukee Timberdorks? Co tady dělá? Kde je jeho zlatá medaile?“
Adélka se zakuckala a plácla mě po ruce. „Sonsy! Provokuješ mě! Adélka nikdy není prostitutka! Řekla jsem to poprvé a řekla jsem to i teď!“ řekla nedokonalou angličtinou.
„Tak co tady dělá? Copak tyhle hokejové hvězdy nemají fanynky? Copak nemají sexuální otrokyně v každém městě? Kolik za to platí a co za to dostává?“
„Sonsy!“ Adélka se rozzuřila a praštila mě přes záda a ramena.
No, tak jednoduché to nebylo. Adélka mi sdělila, že Křetenský, ženatý otec čtyř dětí, nemá čas na přítelkyně. Byl zaneprázdněný rozhazováním svého jmění v pochybných obchodních transakcích v Dubaji a Malajsii. Vždycky někam pospíchal, buď aby stihl letadlo nebo šel na nějakou schůzku.
Když chtěl jinou holku, bylo mnohem jednodušší si prostě domluvit schůzku s takovou mladou sladkou slečnou, jako je Barunka. Alespoň teoreticky to eliminovalo komplikace a nepřehledné scény. Petrovi zůstaly volné ruce pro další manévrování. Mohl tak přejít k dalšímu svému plánu bez zbytečného rozruchu a zmatků.
Adélka se zachichotala a štípla mě do zadku. „Jdi někam, Sonsy! Ty vole!“
No, sakra. Všechno, zejména lidi, kultura a politika, vás nakonec vždycky zklamalo – a to do tý doby, kdy jste se dostali do fáze, že jste to všechno prohlédli a roztříštili na milion kousků. Adélka a já jsme k tomu byli blízko. Bojovali jsme s těmi parchanty. Nehodlali jsme dál snášet ten sajrajt, který nám servírovali.
Zavřeli jsme dveře jejího pokoje, otevřeli další krabici červenýho. Objali jsme se, pustili si mix Adélčiny oblíbené kapely Primal Scream a s vypnutým zvukem jsme sledovali videa z útoků z 11. září 2001. Později jsme si pustili její oblíbenou píseň When the Music’s Over od The Doors.
Ve tři hodiny ráno už jsme sotva chodili, zpívali a byli jsme dost opilí na to, abychom vyšli na střechu toho činžáku. Prolezli jsme okny a vyšli ven ve spodním prádle.
Sylvie a Křetenský už byli dávno pryč. Všechno už bylo dávno pryč. Zůstaly jen strach a naděje, které jsme s Adélkou neustále zapíjeli, abychom je utopili – což se nám opět nepodařilo.
Drželi jsme se a dívali se na tu pomalu plynoucí černou řeku, třpytící se zlatými a stříbrnými šmouhami. Věčné Hradčany, plující na obzoru. V bouřkových mracích se střetávaly šavle blesků.
Z budov po všech stranách se tyčily zlověstné antény mobilních telefonů, které ničily molekuly vody nás všech. Všechny nás smažily k smrti. Ano, smrt byla tady na střechách a všem se vpíjela do mozku. Zdálo se, že se s tím nedá nic dělat, jedině se jednoho dne sebrat a jít tyhle přístroje strhnout a hodit je dolů na ulici.
Adélka byla ulepená, opilá, utrápená. Znovu se rozplakala. Bolest rozrývala tu nádhernou tvář. Otcové, co se upili k smrti. Opilé matky, které se bály vyjít z domu. Příliš mnoho bývalých přítelů, kteří ji škrtili a pak jí tvrdili, že se to ve skutečnosti nestalo.
Neboj se, zlato, nikdo ti nikdy nevezme tvoji krásu a dobrotu. Neboj se – neboj se.
„Jsi jinej, Sonsy,“ zašeptala. „Nejsi jako ostatní. Máš v sobě víc toho pozitivního, zlato. Nejlepší přístup ke světu, ne jako ostatní chlapi…“
„Ne, zlato, ne,“ řekl jsem. „Já nic nemám, kotě. Nic nevím. Jen mi všechno připadá dost legrační. Po nějaký době to tak člověku prostě připadá…“
Bila mě pěstmi do hrudi, smála se a plakala. „Provokuješ mě. Nenávidím tě, Sonsy. Proč ses oženil?“
„Já nevim, zlato. Taky jsem proti tomu.“
Jednou ti, zlato, koupím dům v zelených a zlatých kopcích. Budeme stát na balkoně s výhledem na vodu. Nikde nikdo, jen my dva. Uslyšíme cvrlikání ptáků, skoky ryb, medvědy, jak se navzájem požírají. Supy pochutnávající si na kostech…
Tenhle svět není náš domov. Pocházíme z bohů a bohyň, nic nepotřebujeme. Nehrajeme podle těchhle idiotských, rozporuplných pravidel. Věříme, že existuje lepší cesta. My jen procházíme…
Adélka se někdy na pár dní vypařila. Pak jsem zjistil, že dělala všechno možné, aby si vydělala na živobytí. Jednou tvrdila, že dělá noční „inventuru“ v supermarketu na Zličíně.
Ne, není to snadný, když vyschnou dolary z přehlídkových mol a už nejsou nabídky na tři sta tisíc za televizní reklamy na šampony. Když nejsou nabídky na přehlídková mola v Paříži nebo Miláně, musíte brát prachy za přehlídková mola v Turecku.
Adélka vypadala zahanbeně – na můj vkus až příliš zahanbeně – když oznámila, že odjíždí na pět dní se skupinou českých a slovenských modelek na sérii přehlídek spodního prádla do Izmiru, Istanbulu a Ankary.
Nechtěla, abych to někomu říkal. Jediné, na čem jí záleželo, bylo hezkých dvacet pět tisíc, které jí přistanou na účtu.
Ale mezi nájmem, oblečením, pleťovým krémem, šamponem, kondicionérem a make-upem, nemluvě o cigaretách, sladkostech, víně a taxících, jí těch dvacet pět tisíc sotva vystačilo na měsíc.
Brzy na to si Adélka zoufala, že musí vzít zavděk prací, při níž rozdává zdarma vzorky sušenek a zmrzlinových tyčinek Choco-Mania v Tescu v obchodním centru naproti stadionu Slavie.
Strašně se bála, že ji tam uvidí někdo známý. Ztratila by tvář – bylo by „oficiálně po všem“. Ale co jiného mohla dělat? Odmítla všechny moje nabídky darů a peněz – na to byla příliš hrdá a ne, nebyla šlapka. Až rok potom dodělala bakaláře.
Ten den, kdy se to mělo stát, jsme do sebe ráno nalili konvici kafe a krabici vína.
„Neboj se, zlato, bude to skvělý!“ řekl jsem.
Adélka se napučila. „Jdi do prčic, Sonsy! Bude to strašný.“
Pozdě odpoledne jsem se vydal do toho obchoďáku a vzal si vozík. Naplnil jsem ho vínem, lahvemi vodky a whisky, krekry, oříšky a olivami, vzal jsem toho tolik, kolik jsem mohl unést. Chtěl jsem Adélku po takovém utrpení pohostit jako princeznu.
Adélka měla na sobě superkrátké kraťasy a malý baret s modrofialovým logem té značky. Nezdálo se mi, že by v tom obchodě byla zima, ale Adélka se třásla a měla husí kůži.
Políbil jsem ji na tvář a zhltl hrst vzorečků. Do košíku jsem si dal osm krabic čokolád a zmrzlin, abych jí zvýšil tržbu.
„Co je nového, slečno?“
„Jdi do prdele, Sonsy. Jdi do prdele! Já nejsem prostitutka! Nikdy jsem netancovala v klubu Darling!“
***
P. B. Whalen se narodil v Long Beach v Kalifornii a od poloviny 90. let žije trvale v Praze. Posledních 30 let pracuje na rozvoji své streetballové hry a pracoval na několika pozicích ve státní i v soukromé sféře v Praze. Má čtyři děti ze dvou manželství s českými manželkami. Nikdy by neuvažoval o tom žít jinde než v Praze.
THIS WORLD IS NOT OUR HOME
By P.B. Whalen
PRAGUE—Adélka wasn’t a prostitute and had never been one. It was important to her that I understood this.
Hell, the first day I met her, she denied nude-dancing at Darling Club, the big whorehouse off Václavské náměstí, even though I hadn’t asked her about it—hadn’t even thought to ask her about it.
Hell, far from being a prostie, sometimes Adélka even claimed she was still a virgin.
“Jemně, jemně!” she would moan. “Jsem ještě panna!”
“I don’t believe you!” I would roar. “I don’t believe a word from your filthy mouth! You deserve to be spanked!”
“No, Sonsy, no!”
Adélka’s roommate Barunka, also known as “Sylvia,” was another story, or maybe the same story. She didn’t bother to hide a thing. There was always a new “boyfriend” coming over to the top-floor shack they shared at Výtoň. No, never for more than an hour.
Crazy as it sounds, for the first few months, I really did believe Barunka simply had an “interesting” romantic life, as Adélka always described it with a laugh.
“Barunko, here’s Sonsy,” Adélka had said, speaking in English to make sure I understood. “He’s American shithead, but maybe O.K. guy. Maybe we will to marry, you know? After he get divorce, ha-ha! So he’s O.K. guy, Barunka, O.K.?”
I ended up seeing quite a few of Sylvia’s dates. Before the fellow would leave, Barunka might take him into the kitchen for a glass of water. Barunka would introduce “Timmy” or “Johan” or “Honza.”
We’d nod to each other and I shook their hands, but Adélka never did. She wouldn’t even look at them. She’d make a big show of yawning and walk out. A few times, drunk, I invited Barunka and the guy in for some of our wine. This triggered laughs from Barunka and Adélka.
“No, must he go now,” Barunka would say. “He has place to be.” And the fellow would leave. Barunka would skip off to her room, leaving Adélka and I to our drinking and Tom Waits albums and laughter and sad stories.
Only when Petr Křetenský appeared did I finally understand. Adélka and I had just come back from somewhere and were opening our wine in the kitchen. There was a buzz on the intercom, followed by a knock at the door. Barunka, wearing orange short-shorts and a bikini top, waltzed over to get it.
I was bewildered to see the doorframe completely filled by the hulking NHL defenseman. Křetenský pushed into the kitchen, smelling like 10,000 Kč of cologne and another 5,000 Kč of hair gel.
The well-stubbled Křetenský was dressed head to toe in matching teal and neon green Adidas—baseball cap, jumper, pants, trainers and gym bag. Brimming with confidence and good cheer, he smiled and offered greetings.
“Hello, Petr,” Adélka said with a smile.
“What the hell?” I said after he’d disappeared into Sylvia’s room. “Co je nového, sweetheart? Is that farking Petr Křetenský? From the Olympics? The all-star for the Dallas Dunces and the Milwaukee Timberdorks? What’s he doing here? Where’s his gold medal?”
Adélka cackled, slugged me in the arm. “Sonsy! To-ray! You are provocating me! Adélka is never prostitute! I said it first time and I said it now!”
“Well, what’s he doing here? Don’t these hockey stars have groupies? Don’t they have sex slaves in every town? How much is he paying and what’s he getting?”
“Sonsy!” Adélka raged, smacking me across my back and shoulders.
Well, it wasn’t so simple. Adélka informed me that Křetenský, married father of four, didn’t have time for girlfriends. He was busy squandering his fortune on dubious business deals in Dubai and Malaysia. He was always in a rush to catch a plane or attend a meeting.
When he wanted a different girl, it was much easier to simply book an appointment with a sweet young babydoll like Barunka. It reduced complications and messy scenes, at least in theory. Kept Petr’s hands free for extra maneuver. Enabled him to move on to his next project without fuss or muss.
Adélka giggled, pinched my ass. “Fug off, Sonsy! Ty vole!”
Well, hell. Everything, especially people, culture and politics, would always let you down—until you got to the point that you could see through it and smash it into a million pieces. Adélka and I were getting there. We were fighting the bastards. We weren’t going to keep taking the dreck they were serving up.
We shut the door to her room, cut open another box of red. We hugged, put on a mix of Adélka’s favorite band, Primal Scream, and watched videos of the 9/11/2001 attacks with the sound off. Later, we switched to her favorite song, “When the Music’s Over” by The Doors.
By three a.m., we were swaying and singing and drunk enough to walk on the roof of the apartment house. We climbed through the windows and stepped out in our underwear.
Sylvia and Křetenský were long gone. Everything was long gone. All that remained were the fears and hopes that Adélka and I kept drinking to drown—and kept failing to drown.
We held each other and stared at the slow black river glittering with smears of gold and silver flakes. Eternal Hradčany, floating on the horizon. Sabers of lighting clashed in the thunderclouds.
Sprouting from buildings on all sides: the evil cell phone antennae that were destroying everyone’s water molecules. Frying everyone to death. Yes, the death was here on the rooftops, beaming into everyone’s brain. It seemed nothing could be done about it except, one day, to calmly walk across these roofs, tear out this machinery and toss it down to the street.
Adélka was sticky, drunk, anguished. Crying again. Pain lacerated that gorgeous face. Dead drunk fathers. Drunk mothers afraid to leave the house. Too many old boyfriends who strangled her and then told her it didn’t really happen.
Don’t worry, baby, no one will ever take your beauty and goodness from you. Don’t be afraid—do not be afraid.
“You are different, Sonsy,” she whispered. “You not like everyone. You have more positive, baby. Best attitude to world, not like other guy. . . .”
“No, baby, no,” I said. “I don’t got nothing, sweetheart. I don’t know nothing. I only find everything to be pretty funny. You just get there after a while. . . .”
She beat her fists against my chest, laughing and crying. “You provocating. I hate you, Sonsy. Why did you married?”
“I don’t know, baby. I’m against it, too.”
One day, baby, I’ll buy you a house in the green and gold hills. We’ll stand on the balcony, overlooking over the water. No one will be around, just us. We’ll hear the birds chirping, the fish jumping, the bears eating each other. The vultures feasting on the bones. . . .
This world is not our home. We are of the gods and goddesses, the anti-necessitarians. We don’t play by these idiotic, contradictory rules. We believe there’s a better way. We’re just passing through. . . .
Adélka would disappear for days at a time. I would find out she’d be doing all kinds of things to make ends meet. Once she claimed she was doing night-time “inventory” for a supermarket in Zličín.
No, it’s not easy when the catwalk dollars dry up and there’s no more offers for 300,000 Kč worth of television shampoo ads. When there’s no offers for catwalks in Paris or Milan, you got to take the bucks for catwalks in Turkey.
Adélka seemed ashamed—too ashamed, for my tastes—when she announced she was leaving for five days with a group of Czech and Slovak models for a series of lingerie shows in Izmir, Istanbul and Ankara.
She didn’t want me to tell anybody. All that mattered was the cool 25,000 Kč that would arrive in her bank account.
But between rent, clothes, skin cream, shampoo, conditioner and makeup, not to mention cigarettes, candy, wine and taxis, the 25,000 lasted barely a month.
Adélka was soon despairing over having to take a gig giving out free samples of Choco-Mania cookies and ice cream bars at the big Tesco in the mall across the street from Slavia Stadium.
She was dreadfully afraid someone she knew would see her there. She would lose so much face—it would be “everything officially over.” But what else could she do? She refused all my charity and cash offers—she was too prideful for that and no, not a whore. It would still be another year before she got her master’s.
We downed a pot of coffee and a box of wine on the morning of the assignment.
“Don’t worry, baby, it’ll be great!” I said.
Adélka pouted. “Fug you, Sonsy! Is horrible only.”
Late in the afternoon, I went over to the mall and grabbed a cart. I filled it with wine, bottles of vodka and whisky, crackers, nuts and olives, all I could carry home. I wanted to treat Adélka like a princess after such an ordeal.
Adélka was wearing the super-short shorts and little cap bearing the brand’s blue and mauve logo. It didn’t seem terribly cold in the store, but Adélka was shivering, her skin pimpled.
I kissed her on the chin, gobbled a handful of samples. I put eight boxes of chocolates and creams in my cart to boost her numbers.
“Co je nového, slečno?”
“Fug you, Sonsy. Fug you! I am not prostitute! I never dancing at Darling Club!”
***
P.B. Whalen was born in Long Beach, California and has lived permanently in Prague, Czech Republic, since the mid-1990s. He has worked for the past 30 years to develop his streetball game, as well as a mid-level functionary in several Prague-based government and corporate offices. He has four children from two Czech wives. He would never consider living anywhere but Prague.
Text: P. B. Whalen
Překlad/Translation: J. Lokajíčková
Foto/Photo: Radek Meyer