Pražské noci ve strhující sérii povídek amerického spisovatele P. B. Whalena – v české i anglické verzi. Zážitky z temných ulic, drsných barů a jiných podivuhodných zákoutí vám ledacos připomenou. Tak pozor, blíží se půlnoc a jako vždycky – půjde o život i o smrt.

 

MUŽ V PRAŽSKÉM BARU TVRDÍ, ŽE VRAŽDIL PRO STRÝČKA SAMA!
P.B. Whalen

PRAHA – Muž v jednom pražském baru řekl svým spolupijanům, že pracoval jako nájemný vrah vycvičený americkou vládou a chladnokrevně střílel lidi v zemích Střední a Jižní Ameriky!

Muž, který se představil jako Daniel, řekl, že jeho kariéra vraha, schválená americkou vládou, začala poté, co sloužil v americké armádě ve válce v Perském zálivu.

Daniel řekl, že ve válce proti silám Saddáma Husajna se neúčastnil přímých bojů. Po návratu do USA ale prošel požadovanou prověrkou a byl vybrán pro specializovaný výcvik sniperů.

Kromě střeleckého výcviku zahrnoval program i pokročilý boj zblízka, taktiku lsti, studium španělštiny a ruštiny, používání toxických látek a výrobu bomb.

„Mezi účastníky elitního výcviku byly i ženy,“ řekl Daniel. Dodal, že atentátníci se museli udržovat v optimální fyzické kondici a vhodně se oblékat, aby zapadli do komunity, ve které žili nebo operovali. Tetování, náušnice u mužů ani jiné podobné identifikační znaky nebyly povoleny.

„Vždycky jsem byl dobrý střelec, už když mě strýc jako kluka učil střílet,“ řekl tento drobný, šlachovitý zabiják, který nosil brýle s bezpečnostním páskem připevněným vzadu na hlavě. „V armádě jsem měl ze všech nejlepší skóre. 99 percentil. Proto mě vzali do Černých operací a proto mě přidělovali na náročnější úkoly.“

Daniel mluvil mezi hlty piva, doušky whisky a pravidelnými ochutnávkami z misky bramborových lupínků a vyprávěl svůj příběh malé skupince zvědavých, fascinovaných posluchačů shromážděných kolem hlavního výčepu v podniku Squash Lounge (nyní zavřeném) v Legerově ulici v Praze 2, hned vedle I. P. Pavlova.

Daniel, který odmítl prozradit své příjmení, řekl, že koordinátoři ředitelství Černých operací – což byl zřejmě společný program vojenské a civilní rozvědky – obvykle rozdělovali zabijáky do dvoučlenných týmů.

Daniel tvrdil, že týmy dostávaly letenky, obálky s penězi a falešné doklady totožnosti, které je mohly identifikovat například jako Kanaďany, kteří se vydali na nevinnou obchodní nebo náboženskou misi do nějaké zbídačené latinskoamerické země.

Daniel řekl, že byli vysíláni do zemí, jako je Honduras, Guatemala, Panama, Nikaragua, Peru, Venezuela a Brazílie, aby tam provedli politické atentáty.

„Nepamatuji si všechna místa,“ řekl Daniel, který během improvizované debaty trvající asi devadesát minut vypil nejméně pět piv a několik panáků whiskey Kentucky Rebel. „Přiletěli jsme a šli do hotelu. To bylo všechno. Neměli jsme s nikým mluvit.“

Po příjezdu do města, kde se měl atentát uskutečnit, si týmy vyzvedávaly výkonné pušky vybavené dalekohledy a tlumiči a munici z předem domluveného skladu, který se obvykle nacházel v nějakém veřejném zařízení.

Zbraně byly podle něj zbaveny všech značek, které by mohly identifikovat jejich původ nebo místo prodeje, což umožňovalo snadnou demontáž a likvidaci jednotlivých součástí po skončení mise.

Daniel naznačil, že pracovníci zpravodajské služby rovněž připravovali popisy, fotografie a informace o denním režimu cílových osob, včetně informace o tom, zda mají ochranku (většina z nich ji neměla).

Daniel, který vypadal, že mu bude těsně před padesátkou, uvedl, že si nikdy nebyl jistý totožností osob, které byly cílem atentátu. Jeho průvodci mu toto téma nikdy podrobně nevysvětlili a on se na to nikdy neptal.

„Nepotřebuješ to vědět,“ vysvětlil. „Není to tvoje věc. Musíš předpokládat, že oni vědí, co dělají,“ řekl o svých průvodcích. „Jinak by to nemohlo fungovat.“

Daniel řekl, že se domníval, že některé z cílů jsou „odboroví předáci“. Řekl, že mezi nimi mohli být soudci a lidé zapojení do financování povstaleckých vojenských sil nebo opozičních politických stran.

Většinou šlo o lidi na středních pozicích, které by široká veřejnost neznala, i když někdy bylo zřejmé, že terčem byla nějaká větší ryba.

„Byli to zmrdi,“ řekl. „Obyčejný zasraný komunisti, který by asi stejně někdo zastřelil, ať už z jakýhokoli zasranýho důvodu.“

Daniel řekl, že ve většině případů byl jeden člen z týmu odstřelovačů vybrán, aby střílel, zatímco druhý člen sloužil jako kombinace logistika, hlídače a bodyguarda.

Pokud však byl určen více než jeden cíl – což se někdy stávalo – prováděli atentáty odděleně.

Daniel vysvětlil, že zaujímali pozice na střechách nebo v oknech a čekali, až jejich cíl vyjde z budovy nebo vystoupí z auta.

„Prásk!“ řekl, namířil imaginární pušku na řady lahví u baru a stiskl imaginární spoušť. „Střela do hlavy obvykle stačila.“

Netrefil se někdy?

„Ani náhodou,“ řekl Daniel. „Člověk netrénuje stovky hodin, aby se netrefil. Nebyl čas na to, abychom se netrefili. Nebyl čas na to, abychom dělali kraviny.“

Někdy trvalo i několik týdnů, než se podařilo připravit „zásah“, včetně určení přesných únikových cest a alternativních možností, kdyby se ty původní nedaly použít. Při průzkumu potenciálních míst úderu používali oba členové týmu převleky, aby zmátli případné svědky a nepřitáhli pozornost.

Pro případ, že by byli dopadeni nebo odhaleni, řekl Daniel, byli odstřelovači pravidelně upozorňováni, že americká vláda jejich existenci nikdy nepřizná.

Daniel řekl, že v zemi, kde se atentát měl uskutečnit, se týmy nesměly dotknout ani kapky alkoholu nebo kurvit. Daniel řekl, že po úspěšném zabití byly na účty, k nimž měl ve Spojených státech přístup, posílány desítky tisíc dolarů.

Daniel řekl, že za „zhruba patnáct let práce téměř na plný úvazek“ provedl nejméně šestatřicet úspěšných odstřelovačských misí. Odmítl uvést přesnou výši svých výdělků, ale uvedl, že se celkově pohybují kolem dvou milionů dolarů.

Na otázky několika skeptických štamgastů Daniel odpověděl netrpělivým zavrtěním hlavy.

„Je mi úplně u prdele, jestli mi věříte,“ řekl.

Daniel zničehonic vyskočil a kopl do barové stoličky, která se roztočila a s rachotem skončila uprostřed místnosti. Dav přihlížejících se ihned rozprchl a přinejmenším jeden z nich si vylil pití.

„Mohl bych vás všechny hned teď zabít holýma rukama,“ zavrčel Daniel, zvedl ruce a zatnul prsty v bojovém postoji. „Nevěříte mi? Každého z vás,“ pokračoval a spustil proud výhrůžek, které jako by obsahovaly slova bloudivý nerv, krční dutinu, úder do jater a přetnu vám střední meningeální tepnu.

„Myslíš, že to nedokážu? No tak!“ křičel. „Kdo si to se mnou chce rozdat?“

Dobrovolníci se nenašli. Daniel pokrčil rameny a znovu postavil barovou stoličku. Poté, co se omluvil barmanovi, který byl stále v šoku, se Daniel posadil zpátky a vypadal poněkud zkroušeně.

„Jsou to všechno jen kecy,“ řekl. „Já nechci, chlapi – já nechci nikoho zabít. Nebojte se. Už jsem s tím skončil. Věřte mi, když říkám, že se chci jen napít – abych si vzpomněl a zapomněl. Jo – zapomenout a vzpomenout si. Tak na tom teď jsem.“

Objednal si další pivo a whisky a dodal: „Proto jsem do týhle zatracený země přijel. Praha je nejlepší místo na chlastání a šukání ženskejch. Proto jsem tady. Jo sakra! A taky to není Amerika. Sakra jo!“

Danielův výlev utišil místnost, ale neutišil zvědavost přihlížejících. Po jedné nebo dvou minutách se kolem něj přeskupil dav přihlížejících, mnozí měli v ruce nový nápoj.

Bývalý nájemný vrah byl dotázán, zda někdy provedl atentát na území Spojených států. Daniel odpověděl, že ne.

„To dělalo jiné oddělení,“ řekl.

Které oddělení?

„To nevím,“ odpověděl Daniel. „Na takové věci se člověk neptal. Vím jen to, že my jsme to nedělali ani jednou.“

Na otázku, zda mu není nepříjemné vědomí, že vraždil lidi jménem americké vlády, Daniel odpověděl, že ne.

„Lidé vraždí pořád, po celém světě,“ řekl. „Já jsem si to nevymyslel a nemůžu tomu zabránit. Každopádně se na to nedívám jako na vraždu. Byla to práce. Kdybych je nezastřelil já, udělal by to někdo jinej. Byla to práce. Byl jsem v ní dobrej a byl jsem na ni hrdej. Dostával jsem dobře zaplaceno a dokonce i důchod. A teď jsem na důchod v Praze, kde si můžu chlastat, jak chci, a nikoho to nezajímá. Jo sakra!“

Daniel řekl, že z tohoto byznysu odešel do důchodu ve čtyřiceti letech, po dovršení dvacetileté služby v ozbrojených silách. Jeho jméno se však neobjeví na žádném seznamu armádních veteránů.

Daniel řekl, že podle oficiálních záznamů byl po čtyřech letech z armády čestně propuštěn. Kvůli daňové a důchodové evidenci byl během své kariéry zabijáka oficiálně zaměstnán jako inženýr údržby u společnosti, která měla na základě smlouvy provádět údržbu systému v nemocnicích na severovýchodě Spojených států.

Podle záznamů byl dvacet let vzorovým zaměstnancem společnosti. Daniel ale řekl, že pro tuto firmu, kterou popsal jako vlastněnou mafií, což znamená vlastněnou FBI nebo CIA, jedním z těch zmrdů, neodpracoval ani jeden den.

Daniel řekl, že v době, kdy pracoval jako nájemný vrah, bydlel v civilním bytovém komplexu v Imperial Beach v Kalifornii, městě v okrese San Diego, které je hojně obýváno současnými i bývalými americkými vojáky. Ve volném čase se věnoval surfování a chodil na punkrockové koncerty.

Daniel řekl, že se narodil a vyrostl v jedné díře na severu státu New York. Dva roky studoval na univerzitě v Kalifornii, než se rozhodl, že vysokoškolský život není nic pro něj, a narukoval do armády.

Daniel se popsal jako člověka, který nemá mnoho přátel a který se odcizil od své rodiny, která ho z většiny považuje za samotáře a podivína.

Po několika letech potloukání se se Daniel rozhodl přesídlit do České republiky, kterou poprvé navštívil krátce po skončení války v Zálivu.

Daniel řekl, že po téměř čtyřletém boji s českou byrokracií se mu podařilo otevřít v Praze obchod se starožitnými zbraněmi a jejich replikami, který se specializuje na americké a bývalé sovětské zbraně.

Prodeje by mohly být lepší. Celkově ale, řekl, jedinou potíží, kterou v současné době má, je obtěžování ze strany českých úředníků, kteří ho obviňují z prodeje ostrých granátů americké armády.

Daniel toto obvinění popírá a tvrdí, že všechny granáty prodávané v jeho obchodě byly zneškodněny v souladu s americkým a mezinárodním právem.

Při objednávce dalšího piva a whisky Daniel obvinil prolhané české úředníky z vydírání a snahy zmocnit se kontroly nad jeho obchodem a jeho zásobami.

„To dělaj zasraný komunisti,“ vysvětlil. „Zasraný lidi chtěj na ostatní jen srát. Ale já je nebudu zabíjet. Ať si dělají, co chtějí. Mně je to fakt jedno. Jak by mě mohlo zajímat, co tyhle bezvýznamný komoušský hovada dělaj?“

„Jsem typ člověka, který žije a nechává žít,“ řekl na závěr a pozvedl svůj půllitr piva k přípitku shromážděným divákům. „Jo, sakra, mám vás všechny rád. Pojďme se ožrat.“

***

P. B. Whalen se narodil v Long Beach v Kalifornii a od poloviny 90. let žije trvale v Praze. Posledních 30 let pracuje na rozvoji své streetballové hry a pracoval na několika pozicích ve státní i v soukromé sféře v Praze. Má čtyři děti ze dvou manželství s českými manželkami. Nikdy by neuvažoval o tom žít jinde než v Praze.

 

 

MAN IN PRAGUE BAR SAYS WAS HITMAN FOR UNCLE SAM!
By P.B. Whalen

PRAGUE—A man in a Prague bar has told fellow drinkers that he worked as a U.S. government-trained assassin who cold-bloodedly shot people in Central and South American countries!

The man, who gave his name as “Daniel,” said his U.S. government-sanctioned killing career began after he served with the U.S. Army in the Gulf War.

Daniel said he didn’t participate in direct combat in the war against Saddam Hussein’s forces. But after returning to the U.S., he passed the required background check and was approved for specialized training as a sniper.

In addition to shooting practice, the training included advanced hand-to-hand combat, deception tactics, Spanish and Russian languages, use of toxic substances and bomb-making.

Those receiving the “elite” training included women, Daniel said. Assassins, he added, were required to keep themselves in optimal physical shape and to dress appropriately to “fit in” with whatever community they were living or operating in. Tattoos, earrings on men, or other such identifiers were not permitted.

“I was always a good shot, ever since my uncle taught me to shoot as a boy,” said the wiry, diminutive assassin who wore his eyeglasses with a safety strap fastened at the back of his head. “In the Army, I got the highest scores of anybody. Top 99^th percentile. That’s why Black Operations took me, and why I got assigned to the tougher jobs.”

Daniel—speaking between gulps of beer, sips of whisky and periodic samplings from a bowl of potato chips—told his story to a small group of curious, rapt listeners gathered around the main bar at the Squash Lounge (now closed) on Legerova in Prague 2, just off I.P. Pavlova.

Daniel, who declined to give his last name, said the coordinators of the “Black Operations” directorate—which seems to have been a joint program of military and civilian intelligence officials—usually assigned killers to two-man teams.

Daniel said the teams were given plane tickets, envelopes of cash and false identification documents that—to give one example—may have identified them as Canadians on an innocent business or religious or mission to an impoverished Latin American country.

Daniel said they were sent to countries like Honduras, Guatemala, Panama, Nicaragua, Peru, Venezuela and Brazil to carry out political assassinations.

“I don’t remember all the places,” said Daniel, who drank at least five mugs of beer and had several shots of Kentucky Rebel whisky during the impromptu Q-and-A, which lasted around 90 minutes. “We took the flights and went to our hotel. That was it. We weren’t supposed to talk to no one.”

After arriving in the city where the assassination was to take place, the teams would collect high-powered rifles equipped with scopes and silencers and ammunition from a pre-arranged storage space usually located in a public facility.

The weapons, Daniel said, had been stripped of all markers that might identify their origin or point of sale, allowing for easy dismantling and disposal of parts after a completed mission.

Daniel indicated that intelligence personnel had also prepared descriptions, photographs, and information on the daily routines of the kill targets, including whether they had a security detail (most did not).

Daniel, who looked to be in his late 40s, said he was never sure of the identities of the people targeted for assassination. The subject was never explained in detail by his handlers, and he never asked.

“You didn’t need to know,” he explained. “It wasn’t your business. You had to assume they knew what they were doing,” he said of his handlers. “It wouldn’t work any other way.”

Daniel said he believed some of the targets were “union organizers.” He said they may have included judges, as well as people involved in the financing of rebel military forces or opposition political parties.

Most appeared to be mid-to-senior-level figures who would be unknown to the public at large, although sometimes it was clear that a “bigger type of fish” was targeted.

“It was shit like that,” he said. “The usual shitty communists that you would think would get popped, for whatever shitty reason.”

Daniel said that in most cases, one member of the sniper team would be chosen to do the shooting, while the other member served as combination logistics-man, lookout and bodyguard.

However, if there was more than one designated target—as was sometimes the case—they carried out assassinations separately.

Daniel explained they would take positions on rooftops or from windows, waiting for their target to exit a building or step out of a car.

“Poom!” he said, aiming an imaginary rifle at the rows of bottles at the bar and squeezing an imaginary trigger. “A head shot would usually do it.”

Did he ever miss?

“Fuck no,” said Daniel. “You don’t train for hundreds of hours and miss. We didn’t have time to miss. We didn’t have to time to fuck around.”

It sometimes took as long as several weeks to set up a “hit,” including the determination of exact escape routes and alternative options if those became unavailable. The teams would use disguises when they visited potential “kill sites” so as to confuse potential witnesses and not attract attention.

In case they were captured or found out, Daniel said the teams were reminded periodically that the U.S. government would never acknowledge their existence. 

Daniel said the kill teams were not permitted to touch a drop of alcohol or “whore around” in the country where the assassination took place. They would have to go “out-of-country” when it was time to celebrate after a successful mission.

Daniel said that after a successful kill, tens of thousands of dollars would be sent to accounts to which he had access in the United States.

Daniel said he had carried out at least 36 successful sniper missions over “around 15 years of nearly full-time work.” He declined to give a precise figure for his earnings, but said it was upwards of $2 million total.

Questioned by several skeptical bar patrons, Daniel responded with an impatient wag of his head.

“I don’t give a flying fuck if you believe me,” he said.

Daniel suddenly jumped up and kicked his barstool to the floor, sending it spinning and clattering into the center of the room. The crowd of onlookers instantly scattered, at least one spilling his drink.

“I could kill all of you right now with my bare hands,” Daniel growled, his arms raised and his fingers clenched in a martial arts combat posture. “Don’t believe me? Every single one of you,” he continued, issuing a stream of threats that seemed to include the words “vagus nerve,” “carotid sinus,” “liver punch” and “sever your middle meningeal artery.”

“Think I can’t do it? Come on!” he shouted. “Who wants to take me on?”

There were no volunteers. Daniel shrugged and returned the barstool to its upward position. After apologizing to the stunned bartender, Daniel sat back down, appearing somewhat remorseful.

“It’s all bullshit,” he said. “I don’t, guys—I don’t want to kill nobody. No worries. I’m done with it. Trust me when I say I just want to drink—so I can remember and forget. Fuck yes—forget and remember. That’s where I’m at.”

Ordering another beer and whisky, he added: “That’s why I came to this goddamn country. Prague is the best for drinking and fucking women. That’s why I’m here. FUCK AND YEAH! Also, it’s not America. YEAH AND FUCK!”

Daniel’s outburst quieted the room but failed to dent the curiosity of onlookers. After a minute or two, the crowd of onlookers regrouped around him, many with fresh drinks in hand.

The former hitman was asked if he ever carried out an assassination inside the United States. Daniel said he had not.

“That was another department,” he said.

Which department?

“I don’t know,” Daniel answered. “You didn’t ask such stuff. All I know is, we never did it.”

Asked if he felt uncomfortable about murdering people on behalf of the U.S. government, Daniel said he did not.

“People murder all the time, all around the world,” he said. “I didn’t invent it, and I can’t stop it. Anyway, I don’t look at it as murder. It was a job. If I didn’t shoot them, someone else would. It was a job. I was good at it and took pride in it. I got paid well and even a pension to boot. And now I am retired in Prague, where I can drink all I want and nobody cares. YEAH AND FUCK!”

Daniel said he retired from the assassination business when he turned 40, after the completion of a 20-year stint in the armed forces. But his name will not appear on any list of 20-year Army veterans.

Daniel said that, according to official records, he was honorably discharged from the Army after four years. For tax and pension reasons, during his career as an assassin he was officially employed as a “maintenance engineer” for a company contracted to perform “system upkeep” at hospitals across the northeastern United States.

The records say he was a model employee at the company for 20 years. But Daniel said he never did a single day of work for the firm, which he described as “owned by the mafia, which means owned by the FBI or CIA, one of those fuckers.”

While working as an assassin, Daniel said he lived in a civilian apartment complex in Imperial Beach, California, a San Diego County town heavily populated by current and former U.S. servicemen. During his down time, he pursued surfing and “went to punk rock shows.”

Daniel said he was born and raised in “a shithole in upstate New York.” He spent two years at a university in California before deciding that college life wasn’t for him and enlisting in the Army.

Daniel described himself as having few friends and estranged relations with family members, who mostly view him as a loner and “oddball.”

After a few years of “kicking around,” Daniel said he decided to resettle in the Czech Republic, which he visited for the first time shortly after the end of the Gulf War.

Daniel said that after fighting the Czech bureaucracy for “nearly four years,” he had succeeded in opening an antique weapons and weapons-replica shop in Prague that specializes in U.S. and former Soviet arms.

Business could be better. But overall, he said, the only trouble he has these days is being “harassed” by Czech officials who have accused him of selling live U.S. Army grenades.

Daniel denies the allegation, saying all grenades sold in his shop have been disarmed in accordance with U.S. and international law.

Ordering another beer and whisky, Daniel accused “lying” Czech officials of extortion and attempting to seize control of his shop and its inventory.

“That’s what shitty communist guys do,” he explained. “Shitty guys are gonna try to shit on you. But I’m not gonna pop ‘em. Let ‘em do what they want. I don’t really give a damn. How can I care what these two-bit commie shits do?”

“I’m a live-and-let-live kind of guy,” he said in conclusion, raising his beer mug in a toast to the gathered onlookers. “Shit yeah, I love all you guys. Let’s drink our faces off.”

***

P.B. Whalen was born in Long Beach, California and has lived permanently in Prague, Czech Republic, since the mid-1990s. He has worked for the past 30 years to develop his streetball game, as well as a mid-level functionary in several Prague-based government and corporate offices. He has four children from two Czech wives. He would never consider living anywhere but Prague.

Text: P. B. Whalen
Překlad/Translation: J. Lokajíčková
Foto/Photo: Radek Meyer