Pražské noci ve strhující sérii povídek amerického spisovatele P. B. Whalena – v české i anglické verzi. Zážitky z temných ulic, drsných barů a jiných podivuhodných zákoutí vám ledacos připomenou. Tak pozor, blíží se půlnoc a jako vždycky – půjde o život i o smrt.
NEJOSTŘEJŠÍ JEHLA V KUPCE SENA
P.B. Whalen
PRAHA – Pete Wilkes se vydal nahoru do kopce do Czech-Innu. Tenhle hotel nebyl nijak skvělej, ale byl pět minut pěšky od Petova bytu a měl slušnej bar.
Ježiš, Pete umíral ze všech úhlů. Většinu soboty strávil s příšernou kocovinou – měl pocit, že skutečně umírá.
Ježiš, co se dělo v pátek? Chaos čiré agónie.
Petovi bylo zle a byl k smrti vyděšený. Z představy, že uvidí lidi a bude s nimi muset mluvit, se mu dělalo špatně, ale věděl, že se musí dostat z bytu, než lehne popelem.
Byly to dva týdny, co Petova žena znovu utekla, tentokrát s nějakým chlapem, kterého potkala na internetu. Udělala to, když byl Pete v Kalifornii s jejich dětmi, kterým bylo jedenáct a sedm.
Pete byl vzteky bez sebe: Už předtím klukům představila toho patetickýho troubu a vzala je všechny do Kutné Hory na oběd a prohlídku města.
Peta pálila kůže, jako by ho píchali milionem jehel. Vlny horka a chladu ho zmítaly od hlavy až k patě, až měl pocit, že se roztéká.
No, pomyslel si Pete po trilionté, všechno je nakonec kaput.
Šestnáct let té nejopravdovější lásky mezi mužem a ženou v dějinách lidstva – v háji.
Šestnáct let jeho první a nejčistší opravdové lásky – vyhozené jako igelitový pytel s odpadky do hořící popelnice.
No, pomyslel si Pete, když vcházel do baru Czech-Inn, vypadá to, že jediný, co se dá dělat, je se ztřískat.
Pete pochopil, že chlastání je jediná možnost, jak tuhle šlamastyku přežít – ale nestane se to ze dne na den.
K čertu, vypadá to, že by to mohlo trvat pár let, pomyslel si Pete, když se vyškrábal na stoličku, objednal si pivo a přijal barmanovu nabídku, aby mu to začal psát na účet.
Pete se podíval na knížku, kterou si vzal s sebou: Slash, autobiografie kytaristy s vlasy jako pudl, který se proslavil hraním bez trička, ale s cylindrem na hlavě.
Pete už po třetím pivu cítil teplo a uvolnění, když dovnitř vtrhl zjev v bílém a posadil se o stoličku dál. Mladá žena, která mluvila americkou angličtinou, se u barmana netrpělivě dožadovala whisky. Bez ledu.
Usrkla ze sklenice a vzdychla, byla zjevně vyčerpaná.
To drobné stvoření mělo na sobě bílou koženou bundu zdobenou pásky a přezkami v „punkovém stylu“, zatímco krk jí zakrývalo bílé péřové boa. Vlasy měla na temeni hlavy stočené do drdolu.
Otočila se a upřeně se podívala na Peta vlhkýma černýma očima, pak vytáhla telefon. Zuřivě naťukala zprávu a pak telefon hodila na bar.
Dopila whisky a okamžitě požádala o další. „A jednu pro mě, prosím,“ přidal se Pete.
Ta mladá žena v bílém se zasmála.
„No, to je prostě super,“ řekla. „Upřímně řečeno, neměla jsem v plánu takhle pít, ale – a pořád tomu nemůžu ani uvěřit – mýho přítele chytili s drogama. Němci ho vyvedli z vlaku, když viděli, že mu z tašky trčí igelitovej sáček. Takhle blbej byl.“
„Cože?“ zarazil se Pete.
„Ááá!“ zakvílela a zatřásla pěstmi do barového zrcadla. „Je to tak debilní!“
Otočila se k Petovi a pokračovala: „A stejně jenom proto, že je čong.“ Hystericky se zachechtala. „Ale prosím tě, nebuď rasista. V Evropě je rasismus zakázanej!“
„Cože?“
Ta mladá žena vycenila horní zuby přes spodní ret a – v okázalém projevu nadbytečnosti – si ukazováčky po asijském způsobu stahovala koutky očí do stran.
„Čing-čong, čing-čong, čing-čong,“ řinčela dál. „Haló, to sis nevšiml, že jsem čong? Víš, že dneska večer všichni wang-chung? Čing-čong, čing-čong, já tě milovat dlouho…“
Napila se ze svého nápoje a praštila sklenicí o bar.
„Nebo jsi předstíral, že sis zapomněl všimnout, že jsem čong, jako to vždycky dělají Němci, teda kromě toho, když tě chtějí zatknout kvůli drogám?“
„Já… “
Znovu hystericky vykřikla a natáhla k Petovi svou whisky. Cinkli si skleničkami.
„Já jsem Nancy Judy,“ řekla. „Právě jsem přijela vlakem z Berlína.“
„To je úžasný jméno, Nancy Judy.“
„Ne, je směšný! Co jsi čekal: Lisa? Nebo spíš Jing Fen Fang Li-Chun Mej-Mej? Wang-chung, jing-jang, Ming-Bao Fong-Chunhua-Tsingtao-Xinhua Ah-Me-So-Horny-Me-Love-You-Long-Time?“
Pete mlčel, zatímco Nancy se houpala na barové židli sem a tam, chechtala se a chrčela asijská jména.
„Já…“ začal Pete.
Nancy znovu vystrčila čelist a znovu si dala horní řadu zubů přes spodní ret. „Čing-čong, čing-čong, už tě dlouho špehuju.“ Znovu se zachechtala. „Wang-chung dneska večer, všichni se dneska bavte…“
Uviděla jeho knihu a vykřikla: „Páni, Slash! Miluju Pearl Jam! Ne, počkej – nehrál s Poison? Nebo, počkat, to jsou Mötley Crüe, ne?“
„Ne, on je v Guns’ N Roses, on…“
„Jo, fakt?“ Nancy se ušklíbla a zachechtala.
„Jo,“ řekl Pete.
„Tak co na to Slash? Říká špatný věci o Ozzym? Přiznává, že s Michaelem Jacksonem souložili s malejma klukama? A co vůbec Poison? No, určitě je to úplně na hlavu.“
„No,“ začal Pete „nějak se stalo, že David Bowie něco jako Slashův nevlastní táta, žil s jeho mámou v jejich domě. A on píše docela dojemně, opravdu výmluvně, o tom, jak se učil hrát na kytaru kopírováním nahrávek Aerosmith…“
„Jé, já miluju Aerosmith! Jak je ta písnička Aj kent get nou, setysfek-šn? Tu písničku miluju!“
„Ne,“ zarazil se Pete, „to je Rolling–“
„Jo fakt?“
Nancy se hystericky rozesmála.
„Je, počkej,“ řekla a zvedla telefon, „to je Kang.“
Vyskočila z barové stoličky a odešla pryč. Za minutku se vrátila.
„Chudák Kang,“ řekla Petovi. „Pustili ho, až když zaplatil pokutu 750 eur. Neuvěřitelný! Ale teď musí zůstat v Drážďanech a dostane se sem až zítra ráno. Díky, Kangu!“
Nancy zavrtěla hlavou a objednala si další whisky. Pete dostal další whisky a pivo.
„V Německu je za držení drog jen pokuta?“[1] zeptal se Pete. „Proč by se namáhali?“
Nancy se zasmála. „Já vím! No, říkala jsem mu, ať to s sebou netahá, že v Praze žádnou trávu nepotřebujeme, ale on je závislák. A taky na počítačových hrách. Jinak je to super chlap. Ale Kang je z Koreje, takže není tak chytrej.“ Nancy vykulila oči a zařehtala se. „A taky není můj přítel. Já na přítele nevěřím. Mít přítele, to je jak z devadesátek!“
„Aha,“ řekl Pete, „to určitě říkáš každýmu!“
Nancy se zachechtala. „Neříkám!“
Při tichém rozhovoru u baru Pete a Nancy brzy zjistili, že jsou oba z jižní Kalifornie: Nancy z Orange County, Pete ze sousedního L. A. Jaká to vtipná shoda okolností!
Nancy najednou zvážněla a vysvětlila, že je z Anaheim Hills. Její rodiče byli přistěhovalci – otec profesor informatiky, matka dietoložka.
Bylo jí 27 let. Po získání titulu MBA na Kalifornské univerzitě v Berkeley si našla práci u Sony Music Entertainment v Berlíně. Její práce zřejmě spočívala ve vysávání všech možných příjmů z databáze Sony, která čítá pět milionů skladeb. Pravidelně cestovala do míst jako je Londýn, Moskva a Petrohrad, aby zajistila, že to tam její korporace vyluxuje do poslední kopějky.
„Aha,“ řekl Pete. „Tak proto víš o hudbě všechno.“
„Ale ne!“ řekla Nancy „o hudbě nevím nic – poslouchám jenom gay disko a k-pop. Vím jen o tom, jak chodit po chodníku a žebrat o drobné, aby bohatí muži byli ještě bohatší. Mým úkolem je všem říkat: Dejte nám ty peníze, nebo vám uřízneme hlavu! Všechna vaše hudba teď patří nám!“
Ukazováčky si protáhla do stran koutky očí a přední zuby si položila na spodní ret. „Čing-čong, to ze mě asi dělá zlou Japonku, co? Ching-chong, ching-chong, zlý Japonec přichází…“
Pete zamumlal, že pracuje pro americkou vládní propagandistickou továrnu v Praze. Nancy tvrdila, že o tom nikdy neslyšela, což Peta přimělo, aby ji ujistil, že jde o velmi váženou, dobře placenou a dokonce světově proslulou záležitost.
„R.E.M. o ní dokonce nazpívali docela slavnou písničku, hned na prvním albu. Znáš ji?“
„Jé, já miluju R.E.M.! Není to jejich písnička: Drím of ka-li-for-ni-kej-šn! Tu miluju!“
„Ne, to je–“
„Jo fakt?“
Nancy se ušklíbla. Zasmáli se a přiťukli si skleničkami.
O několik minut později se však Nancy omluvila s tím, že musí jít do svého pokoje.
„Cože?“ zarazil se Pete. „To je sbohem?“
„Klid,“ řekla Nancy a dotkla se jeho ramene. „Hned jsem zpátky – ještě není ani jedenáct, člověče. Hele, můj kluk šel do vězení za drogy a já jsem v Praze poprvé – možná že chci dělat něco bláznivýho!“
„Báječný, Nancy,“ řekl Pete. „Skvělý!“
Nancy Judy! Pomyslel si Pete s nadšením. Cítil, jak se v něm poprvé po několika týdnech uvolňuje napětí.
V čem byl předtím problém? Jo, to je pravda. No, možná že ne všechno byla úplně totálně nezastavitelná přílivová vlna temnoty, která by v orgii katastrofické destrukce vyhladila všechno, co by jí stálo v cestě…
Nancy se vrátila asi za deset minut, stále v bílé kožené bundě, ale rozpustila si vlasy. Hedvábný černý závěs jí padal na ramena, odrážel se a vlnil a obtáčel se jí kolem obličeje.
„Koukej,“ řekla Nancy a ukázala Petovi displej svého telefonu. „Vyfotila jsem se na posteli v pyžamu jako hodná holka a poslala jsem to Kangovi!“
„Cože?“
„Chtěl se ujistit, že jsem v pořádku. Tak tady to máš, Kangu,“ zachechtala se.
„Nancy – ty jsi zlobivá holka!“ řekl Pete. „Proč bys lhala tomu chudákovi Kangovi, kterej ani není tvůj přítel?“
„To není lhaní!“ vykřikla a pak dodala: „O. K., možná trochu. Ale je to zábava! A co oči nevidí, srdce nebolí. Stejně asi leží v posteli a přemýšlí, jak by si v Praze mohl pořídit víc trávy. Znáš někoho?“
„Ne,“ řekl Pete. „Trávu jsem nekouřil ode dne, kdy umřel Andy Gibb. Byl to pěknej hnus, nejspíš byla smíchaná s PCP. Každopádně mi to zavařilo mozek a stalo se to nejsmutnějším dnem mýho života. Od tý doby jsem se jí nedotkl.“
Nancy mačkala tlačítka na telefonu. „Andy Gibb? Ježíši, vždyť zemřel v roce 1988! Páni, ty jsi ale starej. Jakože faaaakt starej!“
„To teda ne!“ řekl Pete. „No, ale jsem nevinný, Nancy! Já teprve začínám, víš. Teprve se tu začínám rozkoukávat…“
Následujících třicet minut si vyměňovali historky. Pak najednou barman k Petově nelibosti oznámil, že je půlnoc. Bar zavíral.
„Pojďme ke mně,“ řekl Pete. „Můžeme pít víno a poslouchat nový album Placebo.“
„Dobře, ale já chci slyšet China Girl od Davida Bowieho. Ale no tak, co, ty ji nemáš?“
„Bowieho?“ zasmál se Pete. „Ne. Mám jen tu verzi od Iggyho Popa.“
Nancy se ušklíbla. „Vezmeš mě k sobě domů? Chceš dneska večer wang-chung, co? Ale já myslela, že opravdoví chlapi chtějí jen blondýnky s velkýma prsama! Zapomněl jsi, že jsem čong! Já jsem Japonec!“
„No jo, ale nikdo takovej jako ty neexistuje, Nancy.“
Pete chtěl zaplatit, ale Nancy si to nenechala líbit. Hodila na stůl padesátieurovou bankovku a zaplatila za oba.
„Jestli se nevrátím,“ řekla Nancy barmanovi, „tak mě ten chlap zabil. Jmenuje se Pete Williams.“
„Pete Wilson,“ opravil ji Pete.
„Já tě nezabiju, Nancy Judy,“ řekl, když vyšli ven. „To by nebyla žádná zábava! Takový nudný věci dělají jen nudný chlapi…“
„Dobře, Pete Wilsone,“ řekla a chytila ho za ruku, když se potáceli z kopce.
*
Příval strkání, úderů a ran pěstí Peta vytrhl ze spánku.
„Kde mám spodní prádlo!?“ zaječela Nancy Judy Chin. „Ty úchyle!“ zaječela a znovu praštila Peta polštářem do hlavy.
Pete se převalil. S úlevou zjistil, že je kompletně oblečený – dokonce i boty měl stále na sobě.
Podíval se přes rameno. Ulevilo se mu, když viděl, že i Nancy je úplně oblečená – černé džíny, fialový top a šedé ponožky.
„Hele, to nebyl dobrej nápad mě znásilnit!“ běsnila Nancy, nepodařilo se jí ale zakrýt úsměv. „Hele, to nebyl dobrej nápad, aby sis na mě wang tvůj chung! Teď musím zavolat policajty. Jaký maj v týhle zemi číslo?“
„No tak,“ zaskřehotal Pete a snažil se zasmát. „My jsme neměli sex, Nancy Judy.“
„Ale měli!“ Nancy vykřikla a znovu ho praštila polštářem. „No tak, chlape! Vypadala jsem tam dole jinak? Je to tak? Bylo to pro tebe příliš šikmý na špatnou stranu?“
Pete ztuhl, náhle vyděšený. Co se vlastně stalo? Jak moc se opil? Zhroutil se a vypověděl jí všechno za žalostného vzlykání?
Vzpomněl si, jak si lehli do postele a objímali se…
„Počkej – my jsme spolu nespali?!“ kvílela Nancy. „Proč ne? Je tvůj pindík moc malej? Ježíši, to tak nenávidíš Asiaty, že s nimi nechceš ani šukat?! No tak, chlape!“
Pete se zasmál, vstal a prošel kolem Nancy do kuchyně, kde byla hromada lahví, popelníků a cédéček. Postavil na kafe a pak jim dolil do sklenic zbytek lahve chardonnay.
Nancy se zasmála. „Nevypil jsi dost, co, Pete?“
„To teda ne.“
Pete si zapálil cigaretu a zvedl sklenici s vínem.
„Na zdraví, Nancy Judy! Děkuju ti za skvělej večer. Jsi ta nejostřejší jehla v kupce sena. Víš to? Dáváš člověku naději.“
Vypil svou sklenici jedním douškem a pak vyprázdnil Nancyinu. Došel k ledničce a vytáhl si pivo.
Vyměnili si e-mailové adresy a objali se.
„Počkej – pořád jsem naštvaná, že ses se mnou nevyspal proti mé vůli!“ řekla Nancy a odstrčila Peta. „Teď musím jít za Kangem. Ach jo, to je sprostý!“
„Měj se, Nancy Judy.“
Dovedl ji ke dveřím.
„Zkus tolik nepít, Pete,“ řekla Nancy. „O. K., sejdeme se, jestli přijedeš do Berlína. Ale jestli budeš ožralej, tak řeknu kamarádům, aby po tobě házeli věci.“
„To zní skvěle, Nancy.“
Nancy odešla do zamračeného nedělního rána.
Pete se vrátil dovnitř a šťastně přemýšlel o tom, co všechno ten den vypije a jak mu bude mizerně.
[1] Držení konopí pro vlastní potřebu (Eigenbedarf) je v Německu legální od dubna 2024.-ED.
***
P. B. Whalen se narodil v Long Beach v Kalifornii a od poloviny 90. let žije trvale v Praze. Posledních 30 let pracuje na rozvoji své streetballové hry a pracoval na několika pozicích ve státní i v soukromé sféře v Praze. Má čtyři děti ze dvou manželství s českými manželkami. Nikdy by neuvažoval o tom žít jinde než v Praze.
SHARPEST NEEDLE IN THE HAYSTACK
By P.B. Whalen
PRAGUE—Pete Wilkes went up the hill to Czech-Inn. This tourist hotel wasn’t so hot, but it was a five-minute walk from Pete’s shack and the bar was decent.
Jesus, Pete was dying from every angle. He’d spent most of Saturday horribly hung over—feeling like he was actually dying.
Jesus, what had Friday been about? A chaos of pure agony.
Pete was sick and petrified. The thought of seeing and talking to people revolted him—but he knew he had to get out of the house before he burned it down.
It was two weeks since Pete’s wife had run off again, this time with some guy she met on the internet. She’d done it when Pete was away in California with their children, 11 and seven.
Pete was livid: She’d already introduced the pathetic sad sack to the boys, taking them all to Kutná Hora for lunch and a spot of sightseeing.
Pete’s skin burned like he was being jabbed with a jillion needles. Waves of hot and cold convulsed him from head to toe, making him feel like he was melting.
Well, thought Pete for the 11th trillionth time, everything was finally kaput.
Sixteen years of the truest love between man and woman in the history of humankind—down the tubes.
Sixteen years of his first and purest true love—tossed like a plastic bag of garbage into a flaming dumpster fire.
Well, Pete thought, striding into the Czech-Inn bar, looks like the only thing to do is get fried to the hat.
Pete understood that hardcore boozing was the only way to survive this mess—but it wouldn’t happen overnight.
Hell—looks like there might be a couple years of it, Pete thought as he crawled onto a stool, ordered a beer and accepted the barkeep’s offer to start a tab.
Pete glanced at the paperback he’d taken along: Slash, the autobiography of the poodle-haired guitar player famous for playing shirtless while wearing a top hat.
Pete was feeling the warmth and comfort of his third beer when the vision in white whirled in, taking a seat one stool away. Speaking in American English, the young woman impatiently demanded a whisky from the barkeep. No ice.
She sipped from the glass and sighed, sagging from apparent exhaustion.
The diminutive creature wore a white leather jacket done up with belts and buckles in the “punk style,” while her neck was concealed by a white feather boa. Her hair was coiled in a bun on the top of her head.
She turned and stared at Pete with moist black eyes, then took out her phone. She furiously tapped out a message, then tossed the phone onto the bar.
She finished her whisky and immediately asked for another. Pete chimed in, “And one for me, too, please.”
The young woman in white laughed.
“Well, that’s just great,” she said. “Honestly, I wasn’t planning to drink like this but—and I still can’t even believe this—my boyfriend got caught with drugs. The Germans took him off the train when they saw the plastic baggie sticking out of his bag. He really was that dumb.”
“What?” stammered Pete.
“Arrrgh!” she wailed, shaking her fists at the bar mirror. “It’s so stupid!”
Turning to Pete, she continued, “It’s only because he’s a chink.” She cackled hysterically. “But please don’t be racist. Racism’s not allowed in Europe!”
“A what?”
The young woman pushed her top teeth out over her lower lip and—in a flagrant act of redundancy—used her index fingers to flatten her eyes in the Asian style.
“Chink-chong, chink-chong, chink-chong,” she rattled on. “Hello, did you not notice I’m a chink? You know, everybody wang-chung tonight? Chink-chong, chink-chong, ah me so horny, me love you long time. . . .”
She gulped from her drink and banged the glass on the bar.
“Or did you pretend to forget to notice that I’m a chink, like the Germans always do except when they arrest you for drugs?”
“I, well—”
She shrieked hysterically again, then held out her whisky toward Pete. They clinked glasses.
“I’m Nancy Judy,” she said. “Just in on the train from Berlin.”
“That’s an amazing name, Nancy Judy.”
“No, it’s ridiculous! What did you expect: Lisa? Or more like, Jing Fen Fang Li-Chun Mei-Mei? Wang-chung, ying-yang, Ming-Bao Fong-Chunhua-Tsingtao-Xinhua Ah-Me-So-Horny-Me-Love-You-Long-Time?’”
Pete was silent as Nancy rocked back and forth on her barstool, cackling and rattling off Asian names.
“I, uh—” started Pete.
She stuck her jaw out and once more pushed her upper row of teeth over her bottom lip. “Chink-chong, chink-chong, me spy on you long time.” She cackled again. “Wang-Chung tonight, everybody have fun tonight. . . .”
She saw his book and exclaimed, “Oh wow, Slash! I love Pearl Jam! No, hold on—wasn’t he in Poison? Or, wait—it’s Mötley Crüe, right?”
“No, he’s in Guns ‘N Roses, he—”
“—Oh, is he?” Nancy grinned and cackled.
“Right,” said Pete.
“So what’s Slash got to say? Does he say bad stuff about Ozzy? Does he admit to screwing little boys with Michael Jackson? What about Poison, anyway? Oh, I’m sure it’s totally mind-blowing.”
“Well,” began Pete, “somehow, David Bowie was like Slash’s stepdad, living with his mom in their house. And he writes quite movingly, quite tellingly, really about learning to play guitar by copying Aerosmith records. . . .”
“Oh, I love Aerosmith! How does that one go, ‘I can’t get no-oo, satisfact-shu-un’? I love that song!”
“No,” stammered Pete, “that’s the Rolling—”
“—Oh, is it?”
Nancy laughed hysterically.
“Oh, hold on,” she said, picking up her phone, “it’s Kang.”
She jumped from the barstool and walked off. She returned a minute later.
“Poor Kang,” she said to Pete. “They let him go after he paid a fine—750 euros. Unbelievable! But now he’s got to stay in Dresden and won’t get here until tomorrow morning. Thanks, Kang!”
Nancy shook her head and ordered another whisky. Pete got another whisky and beer.
“Just a fine for drug possession in Germany?”[1] asked Pete. “Why would they bother?”
Nancy laughed. “I know! Well, I told him not to bring it, that we didn’t need any pot in Prague, but he’s an addict. That, and computer games. Other than that, he’s a super guy. But Kang’s from Korea, so not so smart.” Nancy rolled her eyes and cackled. “He’s not my boyfriend, either. I don’t believe in boyfriends. Boyfriends are so 90s!”
“Aw,” said Pete, “you probably say that to every guy!”
Nancy cackled. “I do not!”
Conversing quietly at the bar, Pete and Nancy soon realized they were both native Southern Californians—Nancy from Orange County, Pete from neighboring L.A. What a fun coincidence!
Nancy, suddenly serious, explained she was from Anaheim Hills. Her parents were immigrants—her father a computer science professor, her mother a nutritionist.
She was 27. After getting an MBA at UC Berkeley, she was hired by Sony Music Entertainment in Berlin. Her job seemed to involve vacuuming up all the possible income earned by Sony’s catalogue of five million songs. She regularly traveled to places like London, Moscow and St. Petersburg to issue diktats and ensure the corporation was hoovering up every possible kopeck.
“Aha,” said Pete. “So that’s why you know everything about music.”
“Oh, no!” said Nancy, “I know nothing about music—I only listen to gay disco and K-pop. I only know about walking down the sidewalk begging for pennies to make rich men richer. My job is to tell everybody, ‘Give us the money or we’ll cut your head off! All your music are belong to us now!’”
She flattened her eyes with her index fingers and pushed her front teeth over her bottom lip. “Chink-chong, I guess that makes me an evil Jap, huh? Chink-chong, chink-chong, evil Jap incoming. . . .”
Pete mumbled that he worked for the U.S. government propaganda factory in Prague. Nancy claimed to have never heard of it, prompting Pete to assure her that it was a very respectable, high-paying and even world-famous thing.
“R.E.M. even did a pretty famous song named after it, on the first album. Do you know it?”
“Oh, I love R.E.M.! Don’t they do that one that goes, ‘Dream of Cali-for-nia-catio-on!’ Oh, I love that one!”
“No, that’s—”
“—Oh, is it?”
Nancy grinned. They laughed and clinked glasses.
A few minutes later, however, Nancy excused herself, saying she had to go to her room.
“What?” stammered Pete. “Is this goodbye?”
“Relax,” said Nancy, touching his shoulder. “I’ll be back—it’s not even eleven, man. Hey, my boyfriend went to jail for drugs and it’s my first time in Prague—maybe I feel like going crazy!”
“Wonderful, Nancy,” said Pete. “Sweet!”
Nancy Judy! Pete thought with elation. He felt himself relaxing for the first time in weeks.
What had been the problem earlier? Oh, that’s right. Well, maybe everything wasn’t completely totally an unstoppable tidal wave of darkness that would obliterate everything in its path in an orgy of catastrophic destruction. . . .
Nancy returned in about ten minutes, still wearing white leather jacket—but she had let her hair down. The silken black curtain fell to her shoulders, bouncy and wavy and curling about her face.
“Look,” said Nancy, showing Pete her phone screen. “I took a picture of me on the bed in my pajamas like a good girl and sent it to Kang!”
“What?”
“He wanted to make sure I was O.K. Well, here you go, Kang.” She cackled.
“Nancy—you’re a bad girl!” said Pete. “Why would you lie to poor Kang, who’s not even your boyfriend?”
“It’s not a lie, man!” she exclaimed, then added: “O.K., maybe a little. But it’s fun! And what he doesn’t know won’t hurt him. Anyway, he’s probably lying in bed thinking about how he can get more pot in Prague. Do you know anybody?”
“No,” said Pete. “I haven’t smoked pot since the day Andy Gibb died. That was evil stuff, probably mixed with PCP. Anyway, it pickled my brain and became the saddest day of my life. I haven’t touched it since.”
Nancy punched buttons on her phone. “Andy Gibb? Jesus, he died in 1988! Wow, you’re oooooold, man. Like, really oooooold!”
“Hell no!” said Pete. “Well—but I’m innocent, Nancy! I’m just getting started, man. I’m just starting to figure this place out. . . .”
They bantered for the next 30 minutes, exchanging stories. Then suddenly, to Pete’s chagrin, the barkeep announced it was midnight. The bar was closed.
“Let’s go to my place,” said Pete. “We can drink wine and listen to the new Placebo album.”
“O.K.—but I wanna hear ‘China Girl’ by David Bowie. Oh, come on, man—don’t you have it?”
“Bowie?” said Pete, laughing. “No. I’ve only got the Iggy Pop version.”
Nancy grinned. “Are you gonna take me home? Wanna wang-chung tonight, huh? But I thought real men only wanted blond babes with bodacious ta-tas! Did you forget that I’m a chink! I’m a Jap, man!”
“Well yes, but—there’s nobody like you, Nancy.”
Pete tried to pay, but Nancy wasn’t having it. She threw down a 50-euro note and paid for them both.
“If I don’t come back,” Nancy told the barkeep, “this guy killed me. His name is Pete Williams.”
“It’s Pete Wilson,” Pete corrected her.
“I’m not gonna kill you, Nancy Judy,” he said when they got outside. “What would be the fun in that? Only cliché guys do such boring things. . . .”
“O.K., Pete Wilson,” she said, grabbing hold of his arm as they staggered down the hill.
*
A flurry of pushes, smacks and punches shocked Pete from his slumber.
“Where’s my underwear!?” shrieked Nancy Judy Chin. “You pervert!” she yelled, smacking Pete in the head again with a pillow.
Pete rolled over. He was relieved to find himself completely dressed—even his shoes were still on.
He glanced over his shoulder. He was relieved to see Nancy fully dressed as well—black jeans, a purple top and grey socks.
“Not a good idea to have raped me, man!” raged Nancy, failing, however, to conceal her smile. “Not a good idea to have wanged your chung on me, man! Now I got to call the cops. What’s the number in this country?”
“Come on,” croaked Pete, trying to laugh. “We didn’t have sex, Nancy Judy.”
“But we did!” Nancy screamed, hitting him again with the pillow. “C’mon, man! Did I look different down there? Is that it? Was it too slanted the wrong way for you?”
Pete froze, suddenly terrified. What had happened, anyway? How drunk did he get? Did he break down and tell her everything while pathetically sobbing?
He remembered them getting into bed and hugging. . . .
“Wait—we didn’t have sex?!” Nancy wailed. “Why not? Is your wee-wee too small? Jeez, why do you hate Asians so much that you won’t even fuck them?! C’mon, man!”
Pete laughed, got up and walked past Nancy into the kitchen, which was a chaos of bottles, ashtrays and CDs. He put on a pot of coffee, then refilled their glasses with what was left of a bottle chardonnay.
Nancy laughed. “Didn’t drink enough, eh, Pete?”
“Hell no.”
Pete lighted a cigarette and lifted his wineglass.
“Cheers, Nancy Judy! I thank you for a grand time. You’re the sharpest needle in the haystack. You know that? You give a man hope.”
He downed his glass in gulp, then drained Nancy’s. He went to the fridge and took out a beer.
They exchanged email addresses and hugged.
“Wait a second—I’m still mad you didn’t have sex with me against my will!” Nancy said, pushing Pete away. “Now I gotta go and meet Kang. Aw, man, that’s rude!”
“See ya, Nancy Judy.”
He led her to the door.
“Try not to drink so much, Pete,” said Nancy. “O.K., let’s meet if you come to Berlin. But if you’re too drunk, I’ll get my friends to throw stuff at you.”
“Sounds great, Nancy.”
Nancy walked off into the overcast Sunday morning.
Pete went back in, thinking happily of all the things he would drink that day and how miserable he would be.
[1] Possession of cannabis for “Eigenbedarf” (personal use) became legal in Germany in April 2024.—ED.
***
P.B. Whalen was born in Long Beach, California and has lived permanently in Prague, Czech Republic, since the mid-1990s. He has worked for the past 30 years to develop his streetball game, as well as a mid-level functionary in several Prague-based government and corporate offices. He has four children from two Czech wives. He would never consider living anywhere but Prague.
Text: P. B. Whalen
Překlad/Translation: J. Lokajíčková
Foto/Photo: Radek Meyer