Pražské noci ve strhující sérii povídek amerického spisovatele P. B. Whalena – v české i anglické verzi. Zážitky z temných ulic, drsných barů a jiných podivuhodných zákoutí vám ledacos připomenou. Tak pozor, blíží se půlnoc a jako vždycky – půjde o život i o smrt.

 

NEBOUREJ SE JÍ DO EMAILU!
P.B. Whalen

PRAHA – Jednou ráno jsme s Vendulkou jeli metrem někde u Budějovický, když zahlédla svoji kamarádku.

„Hele, to je Markéta!“

„Kdo? Kde?“

„Ta s tou krysou na rameni.“

Projel jsme očima osazenstvo vagonu. Ano, ke všeobecnému překvapení jedný holce seděla na rameni velká krysa. Měla aspoň patnáct čísel. Jak už to tak u krys bývá, byla mastná, měla odpornou hnědou barvu, zuby měla ohyzdně oranžový, oči jako korálky a nechutný, bledě růžový tlapky.

A ke všeobecnému ohromení ta holka tu krysu líbala. A nebyly to nějaký malinký pusinky na vousky, čehož by možná bylo schopno hodně holek, ale opravdový líbání s jazykem.

Může si člověk dát francouzák s krysou? Zdá se, že odpověď je ano.

K mému úžasu Markéta dokonce strkala tý kryse jazyk do tlamy. To špinavé stvoření otevřelo tlamičku, aby vtáhlo špičku jejího jazyka. Dokonce se zdálo, že ho trochu cucá.

Když dokončily tohle něžné gesto, obě obrátily svou pozornost k displeji smartphonu, který ta holka držela v ruce. Krysa se přes všechnu svou nechutnost zdála být slušně vychovaným hlodavcem, to jsem zas musel uznat.

Markétu jsem nikdy předtím nepotkal. Bylo to pro mě všechno nové. Vendulka navrhla, abychom ji šli pozdravit.

Podali jsme si s Markétou ruku a já i Vendulka jsme krysu pohladili po temeni hlavy. Vendulka k mé nelibosti krysu dokonce zvedla, něco jí pošeptala do ucha a dala jí pusu na její chlupatou tvář.

Tenhle hlodavec má docela kliku!

Markéta řekla, že její krysa se jmenuje Matěj. Poněkud žertovně dodala, že pochází z východního Slovenska, ale že už rok nebo dva s ní žije v Praze.

Dobře, ano – bylo to zvláštní a já se snažil to hned neodsuzovat. Ti, kdo mě znají, vědí, že jsem už odedávna odpůrcem toho, aby mladé svobodné ženy žily s nelidskými tvory všeho druhu (včetně koček a psů). Předně je to nevhodné a nejspíš i proti přírodě. Je to taky překážka pro další civilizační pokrok. Vždy je velmi znepokojující vidět mladou svobodnou ženu, která žije se zvířecím společníkem.

Přišlo mi, že taková krásná, podle všeho milá mladá žena jako Markéta by měla mít živý, sexuálně naplňující vztah s pořádným chlapem, který by ji uměl zabavit ve dne i v noci a který by jí nabídl možnost slibné budoucnosti. Ten chlap by navíc neměl být nesnesitelný otrava nebo tíživé, idiotské břemeno, které trvá na tom, že každou vteřinu a milimetr prázdna vyplní svou sobeckou a neuspokojivou maličkostí, jako tolik mužů v dnešní době.

Když jsme se rozloučili s Markétou, zastavili jsme se s Vendulkou na kafe a panáka v jedné kavárně poblíž Strossmajeráku. Tam mi prozradila, že krysa Matěj je ve skutečnosti Markétin bývalý (lidský) snoubenec, který se také jmenoval Matěj.

Markéta, jak se zdálo, přistihla Matěje (když byl ještě člověk), jak jí čte zprávy. Něco ji uprostřed noci probudilo. Vešla do kuchyně a našla tam toho nešťastnýho kluka, jak opilej a polonahej kliká v jejím telefonu, vzlyká a kroutí hlavou.

Konfrontován s tímto svým chováním se Matěj přiznal, že se taky přes kamaráda – ajťáka naboural do Markétiných e-mailových účtů a účtu na MyFace.com.

Přečetl si všechno. Matěj zřejmě podezíral Markétu, že ho podvádí s jiným mužem!

To byla samozřejmě poslední kapka. Markétě nezbývalo nic jiného než zrušit plánovanou svatbu. Ještě předtím ale pozvala Vendulku, aby s ní sdílela svou energii během obřadu, při kterém byl Matěj proměněn v krysu.

Markéta ho poslala do hospody přes ulici, zatímco ona a její kamarádky provedly tenhle rituál. Ten zahrnoval konzumaci velkého množství červeného vína a studium cestovních brožur do tropických destinací. Součástí rituálu bylo i míchání a pálení různých částeček Matějovy DNA, které Markéta nasbírala – zejména kousků řas a kůžičky z nehtů a také různých tělesných tekutin.

Na další špinavé detaily jsem se nevyptával – čarodějnictví mě vždycky znervózňovalo.

Každopádně když se procedura chýlila ke konci, Markétina kamarádka Klaudie byla vyslána do hospody za Matějem.

Páni, to je ale milé překvapení, že tě tu vidím, Matěji! Co je nového, jak se daří, zlato? To je ale náhoda. Ne, Markétu jsem dlouho neviděla. Jak se má? Ano, jasně, ráda si dám víno. Ne, příštích pár hodin nic nemám. Hele, co kdybychom šli k tomuhle stolu tady vzadu, ať si můžeme pokecat…

Když se Matěj náhle objevil na lavičce v podobě krysy, Klaudie ho nabrala do tašky a vrátila se na večírek. Nikdo v hospodě si nevšiml, že Matěj zmizel.

Matějovo náhlé zmizení samozřejmě vyvolalo poplach a jeho rodina nakonec podala na policii oznámení o pohřešování. Všechny pokusy o vypátrání jeho telefonu selhaly (vypařil se spolu s Matějovým oblečením během proměny).

Když se Markéty vyptávala policie nebo Matějova rodina a přátelé, snažila se působit co nejvíc utrápeně a znepokojeně. Trvala ale na tom, že s Matějem už přes měsíc nemluvila. Tvrdila, že byl stále zoufalejší a zmatenější. Spekulovala, že možná stále trpí depresí, která se ještě prohloubila během lockdownu…

Další možnost byla, že utekl bojovat do rusko-ukrajinské války, naznačila Markéta soukromému vyšetřovateli, který za ní přišel. Tenhle konflikt ho rozpaloval doběla, několikrát kvůli tomu vybuchl vzteky a bylo to docela děsivé.

Nebo – chraň Bůh – vážně, ale opravdu vážně doufala, že neztratil rozum a nepokusil se něco si udělat…

Když se Matěj bezpečně uvelebil ve své kleci, mohla Markéta pokračovat v průzkumu pražského světa seznamování. Dokonce vzala Matěje na několik jednodenních výletů s potenciálními novými partnery, včetně plavby po řece a pěšího výletu.

Měla samozřejmě v plánu provést další obřad a vrátit Matěje do lidské podoby – ale až potom, co si bude jistá, že se poučil: Nečti e-maily, chaty ani jinou soukromou komunikaci své přítelkyně!

Vypadalo to, že načasování takového kroku bude záviset na tom, zda Markéta najde kandidáta na partnera, který bude více vyhovovat jejím představám. Pokud by byl pokus neúspěšný, nevylučovala, že by Matějovi dala ještě jednu šanci. Koneckonců měl své dobré stránky a ona ho měla pořád docela ráda. 

„Úžasný,“ řekl jsem. „No, rozhodně mi to zní povědomě. Sakra, teď, jak to říkáš, myslím, že neznám snad ani jediného Čecha nebo Slováka, který by se nenaboural do e-mailu své manželky nebo přítelkyně. Zdá se, že je to docela trend. Zároveň si myslím, že neznám Češku nebo Slovenku, která by svého přítele nebo manžela nepodvedla. Zvláštní, jak to funguje.“

Vendulka se zasmála, ale musela souhlasit. Například Dušan, její bývalý přítel nebo ještě ten před ním, jí zcizil telefon, aby zjistil pravdu o jejích aktivitách týkajících se jiných mužů. A nejméně tři Vendulčiny kamarádky (včetně Markéty) se také staly obětí elektronického slídění ze strany podezíravého přítele či manžela.

Sakra, jak moc byl tenhle nešťastný zlozvyk rozšířený? Zajímalo mě to. Dva z přítelů mé bývalé ženy jí to udělali – a s tím druhým stále byla. Hluboce se omlouval a snažil se to vysvětlit tvrzením, že to bylo „jen proto, že mu na ní tolik záleží“.

A za poslední rok nebo tak mi další dvě české kamarádky řekly, že se to stalo jim nebo někomu z jejich známých. Stalo se to kytaristce z mé kapely a také dvěma jejím sestřenicím, z nichž jedna byla vdaná. Její natvrdlý manžel si myslel, že sny a fantazie, které si sepisovala a ukládala do složky Koncepty v e-mailu, jsou ve skutečnosti dopisy nějakému milenci.

„Ale udělat z chlapa opravdovou krysu…“ řekl jsem a zavrtěl hlavou. „Wowie zowie, to je poměrně zásadní krok, Vendulko. Panečku – pořádná eskalace taktiky ukřivděných samic! Ale je možné, že je to stoprocentně ospravedlnitelné. Nabourat se do e-mailů a zpráv svých nejbližších – to svědčí o nějaké hluboké duševní chorobě, o touze po jedinečně zhoubném druhu sadistické kontroly. Nepochybně je to pro oběti hackerského útoku známka mimořádného nebezpečí. Nejsem si jistý, co bych dělal, kdyby se to stalo mně.“

 „Ale poslouchej, miláčku,“ řekl jsem a vzal Vendulku za ruku, „nikdy se nestane, že bych chtěl vědět něco o tvých osobních e-mailech nebo o tom, s kým si píšeš na nesociálních sítích. K čemu to je? Nepřinese to nic dobrého, ani zdánlivě dobrého – ve skutečnosti chlapi, kteří to dělají, s o to větší jistotou dopadnou jako ještě větší ubožáci a chamtiví flákači. Každopádně mám naprostou jistotu, že mi vždycky řekneš všechno, co potřebuju vědět. Není potřeba tajně číst e-maily!“

Vendulka mi stiskla ruku a usmála se.

„Faktem je,“ pokračoval jsem, „že lidi vždycky spoléhali na tajemství a klam, na kontrolu informací. Lest byla klíčovým nástrojem, který nám umožnil přežít v džungli a na prašných pláních – zabránit našemu zničení zvířecími predátory a zvrácenými, krvelačnými kmeny. V dnešní době, no – věřím, že každý má právo na svá tajemství, ať už jsou jakkoli nechutná nebo antisociální. V dnešní době bezohledného, zvráceného špehování vládami, korporacemi a zločinci, kdy lidé aktivně a dobrovolně dávají své informace špionážním agenturám známým jako sítě sociálních médií a telekomunikační operátoři, je potřeba vehementně bránit i ten nekonečně malý kousek soukromí, který nám zbyl. Není divu, že tihle zoufalci věnují tolik času špehování – je to nechutné a zvrácené, ale taková už je naše civilizace!“

„V každém případě,“ pokračoval jsem, „ženy – zejména krásné a sebevědomé Češky – mají vždycky pravdu v tom, co dělají a jaká tajemství si nechávají pro sebe. V tomto ohledu se ode mě nikdy nedočkáš žádného protiargumentu. Takže mi prosím dovol, abych to zdůraznil: Vždycky je to tvoje věc! Jediné, po čem toužím, je mít možnost dívat se ti do očí a slyšet hudbu tvého hlasu.“

Ve Vendulčiných očích se objevily drobné perličky slz. Bylo to kouzelné – v kapce na její tváři jsem rozeznával odraz starobylého lustru kavárny a propracovaného malovaného stropu.

„Pojďme odsud pryč,“ řekla. „Vezmi mě domů, ať si můžeme popovídat v soukromí.“

Možná bude budoucnost zahrnovat plazení se po radioaktivních sutinách nebo manévrování přes digitální a opravdová minová pole nějakého zvráceného a krvežíznivého feudála. Ale nejspíš ne. Odmítal jsem být pesimistou. Nehodlal jsem se vzdát tak snadno. Pesimismus byl trik pro nevyzrálé jedince a sebemrskače.

Bylo třeba se víc soustředit na to, abychom se pořádně zasmáli a zničili tu nonstop propagandu, která všechny doháněla k šílenství. Klanění se samozvaným vládcům a démonům materiální říše nebylo součástí mého kalkulu.

***

P. B. Whalen se narodil v Long Beach v Kalifornii a od poloviny 90. let žije trvale v Praze. Posledních 30 let pracuje na rozvoji své streetballové hry a pracoval na několika pozicích ve státní i v soukromé sféře v Praze. Má čtyři děti ze dvou manželství s českými manželkami. Nikdy by neuvažoval o tom žít jinde než v Praze.

 

 

BUT HE SEEMED LIKE SUCH A NICE RAT!
By P.B. Whalen

PRAGUE—Vendulka and I were on the metro one morning, somewhere around Budějovická, when she saw her friend.

“Oh look, it’s Markéta!”

“Who? Where?”

“The one with the rat on her shoulder.”

I glanced down the car. Yes, remarkably, a large rat was sitting on this girl’s shoulder. It was at least six inches long. As rats usually are, it was greasy, sickly brown in color, with teeth of a hideous orange color, beady eyes and unpalatable pale pink feet.

Incredibly, the girl was kissing this rat. Not just little kisses on its whiskers, like many girls might do, but actual tongue kisses.

Can you tongue-kiss a rat? The answer, apparently, is yes.

To my amazement, the filthy creature opened his snout to accept the tip of her tongue. It even seemed to suck on it a bit.

The tender gesture completed, both rat and girl turned to focus on the screen of the smartphone she held in her palm. The rat, for all his filthiness, seemed to be a decently behaved little rodent, I had to admit.

I had never met Markéta. It was all new to me. Vendulka suggested we go over to say hello.

I shook hands with Markéta, and Vendulka and I each petted the top of the rat’s head. Somewhat to my chagrin, Vendulka even picked up the rat, whispered something into its ear, and gave him a kiss on his whiskered cheek.

What a lucky rodent!

Markéta said the rat’s name was Matěj. Rather humorously, she added that he was originally from eastern Slovakia but had been living with her in Prague for a year or two now.

O.K., yes—it was curious, and I tried to be non-judgmental. Those who know me know I have long been opposed to the practice of young, single women living with non-human animals of any kind (cats and dogs included). It is inappropriate, to begin with, and probably against nature. It is also an obstacle to the further progress of civilization. It is always a matter of grave concern to see a young single woman living with an animal companion.

A beautiful, seemingly nice young woman like Markéta, I felt, should be having a vibrant, sexually fulfilling relationship with a robust and decent fellow who could offer her entertaining days and nights and the possibility of a significant future. The fellow, furthermore, should not be an insufferable bore or a stifling, asinine burden who insisted on filling each second and millimeter of the void with his selfish and insufficient brand of b.s., like so many men these days.

After we said farewell to Markéta, Vendulka and I stopped for coffee and a shot at a café near Strossmayerovo náměstí. It was there that she disclosed that Matěj the rat was actually Markéta’s former (human) fiancé, who was also known as Matěj.

Markéta, it seemed, had caught Matěj (when he was still a man) reading her messages. Something had stirred her awake in the middle of the night. She walked out to the kitchen to find the troubled soul drunk and half-naked, sobbing and shaking his head as he clicked through her smartphone.

Confronted by this behavior, Matěj confessed that he’d also gotten a computer geek pal to hack into Markéta’s email and MyFace.com accounts.

He’d read everything. Matěj apparently suspected Markéta of “cheating” on him with another man!

Obviously, this was the last straw. Markéta had no choice but to cancel the wedding. But before she did so, she invited Vendulka to “share her energy” during the ceremony in which Matěj was transformed into a rat.

Markéta sent him to the pub across the street whilst she and her friends performed the ritual. It had involved the consumption of copious quantities of red wine and the study of travel brochures to tropical destinations. It had involved the mixing and burning of various particles of Matěj’s DNA that Markéta had collected—mainly bits of eyelash and finger cuticle, as well as a range of bodily fluids.

I didn’t inquire about any more of the dirty details—the witchcraft that women could get up to had always made me nervous.

In any case, as the procedure drew to a close, Markéta’s friend Klaudie was dispatched to the pub.

Oh wow, what a nice surprise to see you here, Matěj! What’s new, what have you been up to, sweetheart? What a coincidence. No, I haven’t seen Markéta in ages. How is she? Yes of course, I’d love a wine. No, I’m not really doing anything for the next few hours. Hey, why don’t we go to this table in the back here so we can catch up. . . .

When Matěj suddenly appeared on the bench in rat form, Klaudie scooped him into her bag and returned to the party. No one in the pub seemed to notice that Matěj had vanished.

Matěj’s sudden disappearance, of course, had caused alarm and his family eventually filed a missing person report with the police. All attempts to track his phone failed (it had evaporated along with Matěj’s clothes during the transformation).

When police and Matěj’s family and friends questioned her, Markéta did her best to appear distressed and highly concerned. She insisted, however, that she had not spoken to Matěj for more than a month. She maintained he’d been increasingly despairing and confused. Perhaps, she speculated, he was still suffering from a depression that had intensified during the COVID lockdowns (made even worse by his fright over global warming). . . .

Another option, she suggested to a private investigator who came around, was that perhaps he had run off to fight in the Russia-Ukraine War. He had gotten really angry about this conflict, there had been several frightening outbursts.

Or—God forbid—she really, really hoped he hadn’t lost all sense and tried to hurt himself. . . .

With Matěj safely ensconced in his cage, Markéta was free to carry on with her exploration of the Prague dating world. She had even taken Matěj on a few day trips with prospective new mates, including on a river cruise and a hiking excursion.

She planned, of course, to eventually perform another ceremony to return Matěj to human form—but only after she was certain he’d learned his lesson: Do not read your girlfriend’s emails, chats or other private communications!

The timing of such a move, it seemed, would depend on whether Markéta would find a partner candidate more to her preference. If the attempt was unsuccessful, she didn’t exclude bringing Matěj back for another tryout. He had his good points, after all, and she was still quite fond of him. 

“Fantastic,” I said. “Well, this definitely rings a bell. Hell, now that you mention it, I don’t think I know of a Czech or Slovak man who hasn’t hacked into his wife or girlfriend’s email. It seems to be quite a trend. At the same time, I don’t think I know a Czech or Slovak woman who hasn’t cheated on her boyfriend or husband. It’s weird how it all works.”

Vendulka laughed but had to concur. Dušan, for example, her boyfriend of two boyfriends ago, had purloined her phone to discover the truth about her dating explorations. And at least three of Vendulka’s friends (including Markéta) had also fallen victim to the electronic snooping of a suspicious boyfriend/husband.

Hell, how widespread was this scourge? I wondered. Two of my ex-wife’s boyfriends had done it to my ex—and she was still with the last one. He had apologized profusely and attempted to explain it away by claiming it was “only because he cared so much.”

And in the last year or so, two other Czech female friends had told me it had happened to them or someone they knew. It had happened to the guitarist in my band, as well as to two of her cousins, one of whom was married. The dopey husband actually thought that some dreams and fantasies she had written and stored in her email “drafts” folder were letters to some lover.

“But turning a guy into an actual rat. . . .” I said, shaking my head. “Wowie zowie, that’s a pretty big step, Vendulka. Lordy—quite the escalation in tactics by wronged females! But I suppose it’s 100% justifiable. Hacking into the emails and messages of your closest intimates—that indicates a kind of profound soul sickness, a craving for a uniquely malign kind of sadistic control. No doubt, it’s a sign of extreme danger for the victims of the hacking. I’m not sure what I would do if it happened to me.”

“But listen, darling,” I said, taking Vendulka’s hand, “there will never be a day when I want to know anything about your personal emails or who you might be messaging on unsocial media. What good does it do? There’s no benefit, real or imagined—in fact, the guys who do that are guaranteed to wind up even more of a loser and greedy slob. Anyway, I’ve got complete confidence you’ll always tell me everything I need to know. No need to secretly read emails!”

Vendulka squeezed my hand and smiled.

“The fact is,” I continued, “humans have always relied on secrets and deception, on control of information. Subterfuge was a key tool that enabled us to survive in the jungle and the dusty plain—to stave off our destruction by animal predators and perverse, bloodthirsty tribes. These days, well—I believe everyone has a right to their secrets, no matter how disgusting or ‘antisocial.’ In these days of wanton, perverse spying by governments, corporations and criminals—in which people actively and voluntarily give their information to the spy agencies known as social media networks and telecoms operators—whatever infinitesimal bit of privacy is left must be vigorously defended. No wonder these sad-sack boyfriends are busy spying—it’s gross and twisted, but that’s what our civilization has become!”

“In any case,” I went on, “women—especially lovely, confident Czech women—are always right in what they do and the secrets they keep. You’ll get no argument about that from me. So please allow me to underline: Your business is yours—always! The only thing I want is to be able to look into your eyes and hear the music of your voice.”

Tiny pearls of tears appeared in Vendulka’s eyes. It was magical—in the wetness of her cheek, I discerned the reflection of the café’s ancient chandelier and the intricately detailed painted ceiling.

“Let’s get out of here,” she said. “Take me home so we can talk without distraction.”

Perhaps the future would involve crawling across radioactive rubble or maneuvering through the digital and physical minefields of some perverse and bloodthirsty feudal lord. But probably not. I refused to be pessimistic. I wasn’t about to give up so easy. Pessimism was a gimmick for the immature and self-defeated.

We needed to focus more on having a big laugh and exploding the 24 x 7 propaganda that was driving everyone mad. Bowing to the self-proclaimed overlords and demons of the material realm was not part of my calculus.

***

P.B. Whalen was born in Long Beach, California and has lived permanently in Prague, Czech Republic, since the mid-1990s. He has worked for the past 30 years to develop his streetball game, as well as a mid-level functionary in several Prague-based government and corporate offices. He has four children from two Czech wives. He would never consider living anywhere but Prague.

Text: P. B. Whalen
Překlad/Translation: J. Lokajíčková
Foto/Photo: Radek Meyer