Pražské noci ve strhující sérii povídek amerického spisovatele P. B. Whalena – v české i anglické verzi. Zážitky z temných ulic, drsných barů a jiných podivuhodných zákoutí vám ledacos připomenou. Tak pozor, blíží se půlnoc a jako vždycky – půjde o život i o smrt.

 

KDO JINÉMU JÁMU KOPÁ… ZPŮSOBÍ KATASTROFU!
P.B. Whalen

1.

PRAHA – Paul už měl těch podělanejch ptáků, co mu žrali semínka trávy, úplně po krk.

Během lockdownu trávil Paul většinu jarních a letních měsíců lenošením na zahradě. Celé hodiny tam seděl a vše pozoroval, uchvácený pohupujícími se stromy a vlnícími se stébly trávy.

Paul se brzy proměnil v naprostého trávníkového fanatika – šílence posedlého vidinou bezchybného, hladkého, zeleného, navždy smaragdového trávníku.

Ale ty podělaný ptáci jeho snahu vypěstovat perfektní trávník neustále podkopávali. Několikrát se stalo, že jakmile Paul rozprostřel osivo na nevzhledný kus půdy bez trávy, straky, holubi a další volně se pohybující městské ptactvo se nonšalantně slétlo a hned ho sežralo.

Paula to rozpalovalo doběla. Tihle líní, obézní ptáci – vykrmovaní sousedy, kteří jim denně nechávali chleba a jiné pamlsky – byli úplně k ničemu v boji proti slimákům, vosám, mravencům nebo pavoukům, zákeřným bestiím, jejichž cílem bylo pouze ničit.

Ale určitě si moc rádi dali sváču zdarma, pro kterou nemuseli hnout prstem. A navzdory svým nepřirozeným proporcím byla většina z nich dost rychlá na to, aby se vyhnula kamenům, které na ně Paul vrhal.

Paul zašel do velkého hypermarketu v obchodním centru a rychle našel, co hledal: zelenou plastovou jemnou síť a hroty, kterými se síť připevnila k zemi.

Vrátil se domů a do kádě vysypal třicet pět litrů osiva a hnojiva. Přidal čtyřicet litrů vody, tři litry moči své těhotné ženy (pečlivě sbírané během posledního měsíce kvůli cennému dusíku, draslíku a fosforu, které obsahovala) a tenhle lektvar zamíchal lopatou.

Chodil po zahradě a směs roztíral na cílovou beztravnou plochu a obzvlášť hustě ji nanášel pod stromem v přední části zahrady.

Při práci se Paul rozplýval při pomyšlení na krásnou trávu, která brzy vyraší, svěží a ctnostná, a vytvoří povrch dokonalé svěží zelené hedvábnosti.

Paul hodil dětem míč, popovídal si s manželkou a vypil pár piv, zatímco se travní směs vsakovala do půdy.

Potom, co už se všichni ostatní vrátili dovnitř, opatrně rozprostřel nad zeminu plastovou síť. Pomocí hrotů ji upevnil a napnul asi tři centimetry nad zemí. Celá operace trvala asi patnáct minut.

Paul se spokojeně zamyslel: Tak a teď je past nastražena. Jestli ti líní, špinaví ptáci ta semínka chtějí, teď musí riskovat, že se jim ty jejich strašidelné drápy zamotají do sítě.

Paul se ušklíbl. Ideální by bylo, kdyby s pařáty chycenými do pasti byli tihle okřídlení křečci vydáni napospas kočkám, které hlídkovaly v zahradách v okolí. Stejně jako ptáci, i kočky se zdály být většinou líné, rozmazlené a zbabělé. Paul si však byl jistý, že by se nechaly vyhecovat a že by lapeného ptáka zabily.

Proč ne? V téhle kopcovité čtvrti Prahy 10 člověk na potkana ani myš nenarazil – bylo to díky kočkám? Paul tomu rád věřil.

Paul stál a posmíval se ptákům, mával rukama ve vzduchu, vrtěl boky a pravidelně usrkával z piva. Několik arogantních, drzých strak a obézních holubů přistálo na plotě a na střeše sousedovy garáže, aby se podívali, co má za lubem. Po minutě nebo dvou pokrčili rameny a odletěli.

Paul se zachechtal. Jen si to teď zkuste, zkuste si sežrat to dobrounký semínko trávy, moji milí opeření přátelé. Máte hlad? Myslíte, že by se vám mohlo poštěstit? No tak, do toho!

Paul se posadil ke stolu na terase, otevřel si další pivo a dal si nohy na stůl. V tom přeskočil plot a klusal k němu Ingo.

„Nazdar, Ingo!“ řekl Paul a podrbal skromného irského setra mezi ušima. „Jak je, zlato? Dlouho ses neukázal, člověče! Vypadáš dobře, kluku.“

„Díky, Paule,“ řekl Ingo. „Taky tě rád vidím, kámo. Ale co jsi to tady provedl na tom svém trávníku? Už si o tom cvrlikají vrabci na střeše, že něco chystáš. Opravdu si myslíš, že tihle ptáci ti naletí na tuhle primitivní past z umělohmotné sítě? Myslíš si, že ptáci nemají nadhled a že nevidí tvé primitivní machinace z ptačí perspektivy?“

„No,“ řekl Paul, „proč by neměli? Naznačuješ snad, že jsou tihle ptáci vlastně takoví chytrolíni, co všechno vědí?“

„To je jedna věc,“ řekl Ingo. „Ale já bych chtěl poukázat na jeden aforismus, který je podle mého názoru zcela relevantní a výstižný: Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá.“

„Bezva,“ řekl Paul. „To zní chytře, Ingo, ale je v tom aspoň špetka pravdy? Myslím, že to byla přesně slova strýce mé bývalé ženy, jmenoval se Nulíček, jedné mlhavé noci poté, co jsem chamtivě vyprázdnil jeho láhev rumu. Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá, přesně tak to říkal, a hihňal se, protože si myslel, že se to nějak vztahuje na mě a prázdnou láhev od chlastu. Přemítal o svém rozvodu a o krutém faktu, že pravděpodobnost, že by chodil s dvacetiletými dívkami – nebo vlastně s jakýmikoliv dívkami – se najednou stala téměř nulovou. O tom, jak se celé ty roky raději dřel v práci jako profesionální plnič krabic polystyrénovými křupkami a mnoho dní dokonce zůstával déle, než bylo nutné, ne proto, aby zapůsobil na šéfy, ale aby mohl tvrdit, že na ně zapůsobil…“

„Uh-hmmm,“ řekl Ingo.

„A já starýmu Nulíčkovi říkal: Dvakrát měř, jednou řež!“ Paul se tomu dobrých pět minut sám chechtal a kroutil hlavou. Otevřel další a pivo a jedním hltem ho půlku vypil.

„Poslouchej, Paule,“ pokračoval Ingo. „Tvoje armáda obdivovatelů tě zná jako neporazitelného streetballového šikulu, neohroženého mistra slova, který se nebojí odpálit literární atomové bomby, a výřečného svůdce, který dokáže zhypnotizovat každou ženu tak, že odhodí kalhotky. Tvé legie kritiků a soupeřů si dovolují nesouhlasit a dávají přednost termínům pomalý a za zenitem, bulvární pisálek a koktavý sexuální predátor. Ale ať už se na to podíváš jakkoli, Paule, ve tvém životopise očividně nevidíme výrazy strážce zvěře, vystudovaný ornitolog nebo odborník na zahradnictví.“

„Co-co-cože?“ zakoktal se Paul. „Co?“

„Poslouchej, Paule – poslouchej!“ pokračoval netrpělivý irský setr. „Opravdu si myslíš, že ti tihle ptáci, ačkoli jsou nesporně obézní a líní, jen tak mimochodem spadnou do léčky? Opravdu věříš, že ti tahle past pomůže zajistit kvalitnější trávník? Copak nevidíš, že se pokoušíš vypěstovat trávník na zemině, která obsahuje obrovské množství oblázků a drobných kamínků a která je po většinu dne zastíněna stromy, které zastírají sluneční záření nezbytné pro efektivní pěstování? Není pochyb o tom, že tvoji ptačí protivníci se ukážou býti velmi hbití a obratní. Ty však pravděpodobně poneseš následky.“

Paul zakřípal zuby. „Následky? Ale prosimtě, Ingo. Takový věci jsou pro jiný chlapy! Přeju si jen šťastnej konec – nebo spíš šťastný konce. O nic jiného mi nikdy nešlo – jen o šťastný konce pro všechny. Nechci proti těm opeřencům válčit – ale jejich dekadentní chamtivost mi nedává na výběr. Proč ptáci nemají žádnou slušnost? Není slušnost to jediný, co nám zbylo? Všechno je ztraceno, Ingo, ale my musíme věřit v obyčejnou slušnost – musíme! My, ptáci a všichni! Bez slušnosti jsme ztracený.“

Paul mlčky zíral do dálky. Podrbal Inga na temeni hlavy. Dopil pivo a otevřel další.

No tak! pomyslel si Paul. Trávo, začni růst! Dej mi ten nádhernej neonově limetkovej trávník snů! Ptáci – začněte útočit! No tak, zkuste sežrat to dobrounký travní semínko! Pomozte mi! Chci vidět vaše drápy zašmodrchané v téhle síti! Chci dokázat tomuhle psímu všeználkovi, že se šeredně mýlí!

2.

Paul usrkával ranní kávu a vyšel ven za rozbřesku, aby si dal první cigaretu. Tep se mu zrychlil, když se zahleděl do mlhavého fialovorůžového šera. . . .

Je to možné?

Ano – zdálo se, že se mu něco zamotalo do sítě na trávu! Pomyslel si s radostí: Nějakej odpornej ptačí nenažranec se chytil do pasti!

Paul celý bez sebe vyběhl po cihlových schodech na zahradu –

Ne, ne… Ale ne – ach to ne. Tohle vůbec nebyl pták. Paulovi se zatočila hlava. Vypadalo to jako taková chlupatá, štětinatá, šedá koule…

K Paulovu stále většímu zděšení uviděl, že chlupatá, štětinatá koule je důkladně zamotaná do plastové sítě – tak pevně, že místy nebyla síť proti srsti ani vidět.

Paul pokleknul. Popadl nedaleký klacek a do chlupaté koule šťouchnul.

Vrátila se na původní místo – ale Paul spatřil záblesk růžových nohou a drobných černých drápků.

Paul přestal dýchat. Uši se mu naplnily ohlušujícím hučením.

Místo otravného ptáka, který žere trávu, se do pasti chytil jeden z roztomilých, posvátných ježků, kteří žili v sousedství – jedno z Paulových nejoblíbenějších zahradních zvířátek!

Paul si byl téměř jistý, že to byl ježek Jenda, kterého Paul a jeho žena za ta léta poznali.

Jenda se obvykle objevoval kolem desáté hodiny večerní a cupital po zahradě, aby našel něco k jídlu a pití. Jenda si rád pochutnával na omastku z hamburgerů a na chipsech, které po grilovací párty zůstávaly přes noc venku…

Když někdo rozsvítil světlo, Jenda okamžitě ztuhl, i když byl zrovna uprostřed trávníku. Předstíral, že je mrtvej – nebo přesněji řečeno předstíral, že tam vůbec není.

„Není sladkej,“ opakoval často Paul své ženě. „Sakra, jestli to není ta nejroztomilejší věc, jakou jsem kdy viděl.“

Paulovi se zatočila hlava, když si to uvědomil: Při panické snaze utéct se ten maličký savec beznadějně zamotal do plastové sítě – a zamotal se do ní tak, že se už nemohl ani hýbat.

Jenda dokonce při svém titánském boji vytrhl ze země některé z hrotů, kterými bylo pletivo připevněno.

Jak dlouho už tam ležel? Byl naživu?

Ruce se mu třásly, srdce bušilo, Paul spěchal dovnitř. Popadl ze šuplíku nůžky a spěchal zpátky nahoru po schodech.

Klekl si a opatrně z něj odstřihával pletivo, přičemž dával pozor, aby ho ještě více nezranil. Zvedl ho a něžně ho sevřel v pravé dlani.

Jendovy oči byly stále zavřené. Stále byl stejně stočený.

Paul nezaznamenal žádný pohyb. Nerozeznal ani tlukot srdce.

Možná byl opravdu mrtvý. Sakra! vykřikl Paul. Sakra!

Paul položil ježka zpátky na zem. Co má dělat? Samozřejmě ho tam nemohl nechat ležet, protože by takhle byl snadným cílem pro kočku nebo ptáka.

Objevila se Paulova těhotná žena v noční košili. Civěla na to malé stvoření. Rty se jí chvěly. Sbíhaly se jí slzy do čí.

„Paule, co se stalo? Panebože!“

Paul jí vysvětlil, jak ježka našel a vystřihával.

„To je Jenda! Myslíš, že je naživu? Já – do háje!“

„Paule, já nevím!“ naříkala jeho žena. „Přinesu vodu – dejme mu vodu. Jestli se probudí, bude ji chtít. Třeba je ještě naděje!“ Spěchala zpátky do domu.

Pavel vzal Jendu do rohu zahrady a položil ho na vrstvu borového jehličí, která pokrývala zem. Jeho žena přišla s malým táckem s vodou a postavila ho vedle toho malého stvoření.

„Pojďme,“ řekla Paulova žena. Drželi se za ruce a vrátili se dovnitř.

Paul objal manželku, vzal si z lednice pivo a šel ven na patio. Stále se třásl, zapálil si cigaretu a pořádně se napil.

O několik minut později sebral Paul odvahu a šel se na ježka podívat. Čekal, že tam bude stále ležet – byl si totiž naprosto jistý, že je mrtvý – ale zaskočilo ho, když viděl, že je pryč. Na jehličí ležel jen tác s vodou.

K čertu! pomyslel si Paul a náhle se ušklíbl. Chytila ho snad kočka? Nebo nějakej podělanej pták? To ne! Musel se prostě zvednout a utéct. Musel to celou dobu předstírat! To je skvělý! Dobře Jenda!

Když Paul běžel dovnitř, aby manželce oznámil tu dobrou zprávu, srazil ho na zem irský setr Ingo. Pes se na Paula vrhl, přitiskl mu přední tlapy na hruď a čenich měl jen centimetr od Paulova nosu.

Paul zabručel. „Nazdar, Ingo… Haf haf!“ řekl slabě.

„Teď není čas na oslavy,“ řekl zjevně rozrušený Ingo. „Varoval jsem tě, Paule, ale ty ses stejně pustil do tohohle kousku a málem jsi zabil toho nevinného ježka jen proto, abys uspokojil svou zvrácenou touhu po dokonalém trávníku – imaginativním ostrově, který by ti poskytl iluzi kontroly nad věcmi ve světě, který se řítí do technokratické diktatury a války.“

„No, já-já-já…“ Začal Paul. „Sakra, Ingo!“

Ingo slezl z Paula.

„Jo, jo,“ řekl Paul a smetl si z ramene hlínu. „Ale sakra! Co jiného jsem měl dělat? Všichni mě svým šílenstvím přivádějí k šílenství! Podívej se na to! Všichni se zbláznili! Nemůžu ten smutek vydržet!“

„Buď opatrný, příteli,“ řekl Ingo. „Doporučuji ti, aby sis pozorně poslechl, co jsi právě sám řekl. Tesáky nového světa byly odhaleny – a ty se musíš začít dívat novýma očima. Jak poznamenal James Baldwin: ‚Ne všechno, čemu čelíme, lze změnit. Ale nic se nedá změnit, dokud tomu nebudeme čelit.‘“

„No, sakra,“ řekl Paul, „sakra, ať to všechno jde k čertu.“

Každá skutečná změna znamená rozpad světa, jak ho člověk vždycky znal, ztrátu všeho, co mu dávalo identitu, konec bezpečí. A v takové chvíli, kdy člověk není schopen vidět a neodvažuje si představit, co mu nyní přinese budoucnost, se upíná k tomu, co znal nebo o čem snil, že má. Ale teprve když se člověk dokáže bez hořkosti nebo sebelítosti vzdát snu, který dlouho opatroval, nebo výsady, kterou dlouho disponoval, je svobodný – osvobodil se – pro vyšší sny, pro větší výsady.

James Baldwin

***

P. B. Whalen se narodil v Long Beach v Kalifornii a od poloviny 90. let žije trvale v Praze. Posledních 30 let pracuje na rozvoji své streetballové hry a pracoval na několika pozicích ve státní i v soukromé sféře v Praze. Má čtyři děti ze dvou manželství s českými manželkami. Nikdy by neuvažoval o tom žít jinde než v Praze.

 

 

HE WHO DIGS A HOLE… CREATES A HORROR!
By P.B. Whalen

1.

PRAGUE—Paul, finally, had had enough of the farking birds eating his farking grass seed.

During the years of lockdown, Paul had spent much of the spring and summer months lounging about the backyard. He would spend hours gazing across the expanse, enraptured by the swaying trees and waving blades of grass.

Paul was soon transformed into a full-blown lawn fanatic—a freak possessed by the vision of a flawless, smooth green lawn, forever emerald.

But the farking birds had constantly undermined his best lawn efforts. On multiple occasions, as soon as Paul had spread seed across an unsightly patch of grassless soil, the magpies, pigeons and other free-range urban fowl had nonchalantly swooped down to gobble it right up.

It infuriated Paul. These lazy, obese birds—fattened by neighbors who daily left them bread and other treats—were worthless in terms of combatting slugs, wasps, ants or spiders, vicious beasts who aimed only to destroy.

But the birds sure did love a free snack they didn’t have to work for. And despite their unnatural girths, most were still quick enough to dodge the rocks that Paul hurled at them.

Paul went to the big department store at the mall and quickly found what he was looking for: green plastic netting and spikes to secure the netting to the ground.

He returned home and dumped 35 liters of grass seed and fertilizer into a tub. He added 40 liters of water, three liters of his pregnant wife’s urine (carefully collected over the past month due to the valuable nitrogen, potassium and phosphorus it contained), and stirred the potion with a shovel.

He went around spreading the mixture upon the targeted dirt patch, laying it on especially thick under the tree at the front of the yard.

As he worked, Paul became elated with thoughts of the lovely grass that would soon be sprouting, fresh and virtuous, creating a floor of perfect lush green silkiness.

Paul tossed a ball to his children, chatted with his wife, and drank a couple of beers as the grass seed mixture soaked into the soil.

Then, after everyone else had gone back inside, he carefully spread the plastic netting atop the soil. He used the spikes to secure the net to the ground and to stretch the plastic taut, about three centimeters above the dirt. The operation took about 15 minutes.

Paul thought with satisfaction: And now the trap was set. If those lazy, dirty birds wanted the seed, now they’d have to take their chances getting those creepy claws of theirs tangled in the netting.

Paul grinned. Ideally, getting their feet snared would leave the winged hamsters vulnerable to the cats who patrolled the neighborhood backyards. Like the birds, the cats seemed generally lazy, pampered and de-balled. But Paul was confident they’d rouse themselves to kill a trapped bird.

Why not? The hilly Prague 10 neighborhood was generally free of rats and mice—were the cats responsible? Paul liked to think so.

Paul stood and taunted the birds, waggling his hands in the air and shaking his hips, periodically sipping from his beer. A few of the arrogant, cheeky magpies and obese pigeons landed on the fence and the neighbor’s garage roof to see what he was getting on about. After a minute or two, they shrugged and flew off.

Paul cackled. Just try to gobble that yummy grass seed now, my fine feathered friends. Hungry, are ye? Feel lucky, do ye? Go on, get going!

Paul sat at the patio table, cracked another beer and lifted his legs on to the table. Ingo jumped the fence and trotted over.

“Hey there, Ingo!” said Paul, scratching the humble Irish setter between the ears. “How’s tricks, baby? Been a while since we’ve seen you around, man! You’re looking good, kid.”

“Thank you, Paul,” said Ingo. “Good to see you, too, buddy. But what have you just done here on your lawn? A little bird told me you were up to something peculiar. Do you really think the birds will be suckered by this crude plastic netting trap? Do you think the birds lack insight and perspective on your primitive machinations?”

“Well,” said Paul, “why wouldn’t they? Are you suggesting these bird brains are actually ‘too clever by half,’ whatever that expression might mean?”

“That’s one part of it,” said Ingo. “But I want to point out another aphorism that I believe is quite relevant and salient: He who digs a hole for others, digs a hole for himself.”

“Sweet,” said Paul. “That’s got a nice ringtone, Ingo baby—but is there even a smidge of truth in it? I think those were the exact words of my Czech former uncle-in-law, Nuliček, one misty night after I greedily emptied his rum bottle. Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá, was his exact phrase, I believe, and he giggled, thinking it somehow applied to me and the empty bottle of booze. He had been ruminating on his divorce and the stark fact that the likelihood of him dating 20-year-old girls—or any girls, for that matter—had suddenly become next to nonexistent. How for all those years he had preferred to slave away at his job as a professional filler of boxes with plastic peanuts, even staying longer than necessary many days, not to impress the bosses but to pretend to impress them . . .”

“Uh-hmmm,” said Ingo.

“I told ol’ Nuliček, Dvakrát měř, jednou řež!” Paul cackled to himself for a full five minutes, shaking his head. He cracked the top and chugged half of another beer in one gulp.

“Listen up, Paul,” resumed Ingo. “Your army of admirers know you as an unconquerable streetball whiz, a fearless wordsmith unafraid to detonate the literary nukes, and a silver-tongued lothario who can hypnotize any woman into dropping her panties. Your legion of critics and rivals beg to disagree, instead preferring the terms ‘slow and over-the-hill,’ ‘bottom-feeding hack’ and ‘stuttering sex pest.’ But however you slice it, Paul—we manifestly do not see the terms ‘game warden,’ ‘trained ornithologist’ or ‘expert horticulturist’ on your CV.”

“Wh-wh-what?” stammered Paul. “Huh?”

“Listen, Paul—listen!” continued the impatient Irish setter. “Do you really believe these birds, obese and lazy though they indisputably are, will simply amble into your ambush? Do you really believe this ‘trap’ will help you secure a more favorable lawn outcome? Do you not observe that you are attempting to nurture grass seed on a plot of soil containing a great many pebbles and small rocks, and that for most of the day is shaded by trees that obscure the solar input necessary for effective cultivation? There is little doubt your avian adversaries will prove altogether too agile and adroit. You, however, are likely to suffer a consequence.”

Paul gritted his teeth. “A consequence? Oh, sheesh, Ingo. Such things are for other guys! I wish only for a happy ending—or rather, happy endings. That’s all I’ve ever been about—happy endings for everybody. I do not wish to war against these feathered cretins—but their decadent avarice gives me no choice. Why have the birds no decency? Decency is about all we have left, innit? Everything’s been lost, Ingo, but we’ve got to believe in simple decency—we’ve got to! Us and the birds and everyone! Without decency, we’re lost.”

Paul stared off, silent. He scratched Ingo on the top of the head. He finished his beer and cracked another.

Come on! thought Paul. Grass—start growing! Gimme that gorgeous neon-lime lawn of dreams! Birds—start attacking! Go on and try to eat that yummy grass seed! Help me out here! I want to see your claws tangled in this plastic! I want to prove this know-it-all dog wrong wrong wrong!

2.

Paul, sipping his morning coffee, stepped into the breaking dawn for his first smoke of the day. His heart rate soared as he peered through the hazy purple-pink dimness . . .

Could it be?

Yes—it appeared that something was tangled in his grass net! He thought with joy: Some nasty, grass seed-eating glutton bird had fallen for the trap!

Thrilled, Paul sprinted up the brick steps to the yard—

No, no . . . Oh, no—dear no: This wasn’t a bird at all. Paul’s head began to spin. It—it—it looked, Paul thought, like some kind of furry, bristly, gray ball—

To Paul’s accelerating horror, he saw that the furry, bristly ball was thoroughly tangled in the plastic netting—so tightly tangled, in fact, that the netting, in places, wasn’t even visible against the fur.

Paul dropped to a knee. He snatched a nearby stick and pushed the furry ball.

It snapped back to its previous position—but Paul had seen a flash of pink feet and tiny black claws.

Paul stopped breathing. His ears filled with a deafening fuzz.

Instead of a pesky, grass-eating bird, the net-trap had instead ensnared one of the adorable, sacred hedgehogs that lived in the neighborhood—one of Paul’s most beloved garden critters!

Paul was almost certain it was Hedwig the Hedgehog, whom Paul and his wife had gotten to know over the years.

Hedwig usually made his appearance around 10 p.m., scurrying across the garden to find something to eat and drink. Hedwig loved to devour hamburger grease and potato chips left out overnight after a grill party  . . .

When you turned on the light, Hedwig would instantly freeze, even if in the middle of the lawn. Pretending to be dead—or more accurately, pretending he wasn’t even there.

“Isn’t that the cutest damn thing,” Paul would repeat to his wife. “Damn, if that isn’t the cutest damn thing I’ve ever seen.”

Paul went dizzy as the realization kicked in: In Hedwig’s panicked frenzy to escape, the wee mammal had become hopelessly entangled in the plastic netting—getting so laced up it could no longer move at all.

In his titanic struggle, Hedwig had even torn from the ground some of the spikes that had held the netting in place.

How long has he been laying here? Wondered Paul. Was he alive?

Hands shaking, heart slamming, Paul rushed inside. He grabbed scissors from the drawer and hurtled back up the stairs.

He knelt and carefully snipped the netting from the creature, taking care not to injure it further. He picked it up and cradled it tenderly in his right palm.

Its eyes remained closed. It remained curled in the same ball shape.

Paul could detect no movement. He could discern no heartbeat.

Maybe it really was dead. Aw, hell! Paul exclaimed. Aw, hell!

Paul set the hedgehog back on the dirt. What should he do? Obviously, he couldn’t leave it laying there, where it would be a sitting duck for a cat or bird to mutilate.

Paul’s pregnant wife, in her nightgown, appeared. She peered at the creature. Her lips trembled. She was on the verge of tears.

“Paul, what happened? Oh, God!”

Paul explained how he had found the hedgehog and cut it free.

“It’s Hedwig! Is he—do you think—is he alive? I mean, Oh damn!”

“Oh Paul, I don’t know!” wailed his wife. “I’ll bring water—let’s give him water. If he wakes up, he’ll want it. Maybe there’s a chance!” She hurried back to the house.

Paul took Hedwig to the corner of the yard and rested him upon the layer of pine needles that covered the dirt. His wife arrived with a small tray of water and set it next to the critter.

“Let’s go,” said Paul’s wife. Holding hands, they walked back to the house.

After hugging his wife, Paul got a beer from the fridge and went out to the patio. Still shaking, he lighted a cigarette and chugged from the bottle.

A few minutes later, Paul summoned the courage to check on the hedgehog. Fully expecting to see it still laying there—for he was quite sure it was dead—he was startled to find it gone. Only the tray of water lay upon the pine needles.

Holy hell! thought Paul, suddenly grinning. Did a cat grab him? A farking bird? Hell no! Must’ve just got up and ran off. Must’ve been faking the whole time! Good for him! Farking Hedwig!

As Paul raced to the house to tell his wife the good news, he was knocked to the ground by Ingo the Irish setter. The dog pounced on Paul, pushing its front paws against his chest, her snout an inch from Paul’s nose.

Paul grunted. “Hey there, Ingo . . . Huff-huff!” he said weakly.

“This is no time for celebration,” said a clearly perturbed Ingo. “I warned you, Paul, yet you barreled ahead with this stunt and nearly murdered that innocent hedgehog—only to satisfy your twisted craving for a lawn that you could nurture—a fantasy island to provide yourself an illusion of control in a world descending into technocratic dictatorship and war.”

“Well, I-I-I  . . .” Paul began. “Oh hell, Ingo!”

Ingo got off Paul.

“Yeah, yeah,” Paul said, brushing dirt from his shoulder. “But hell! What else was I supposed to do? Everyone’s insanity is driving me nuts! Look at this place! Everyone’s gone mad! I can’t take the grief!”

“Be careful, friend,” said Ingo. “I recommend you listen carefully to what you yourself have just stated. The fangs of a new world have revealed themselves—and you must start to look with new eyes. As James Baldwin noted, ‘Not everything that is faced can be changed. But nothing can be changed until it is faced.’”

“Well, damn it,” said Paul, “damn it all to hell.”

Any real change implies the break-up of the world as one has always known it, the loss of all that gave one an identity, the end of safety. And at such a moment, unable to see and not daring to imagine what the future will now bring forth, one clings to what one knew, or dreamed that one possessed. Yet, it is only when a man is able, without bitterness or self-pity, to surrender a dream he has long cherished or a privilege he has long possessed that he is set free—he has set himself free—for higher dreams, for greater privileges.

James Baldwin

***

P.B. Whalen was born in Long Beach, California and has lived permanently in Prague, Czech Republic, since the mid-1990s. He has worked for the past 30 years to develop his streetball game, as well as a mid-level functionary in several Prague-based government and corporate offices. He has four children from two Czech wives. He would never consider living anywhere but Prague.

Text: P. B. Whalen
Překlad/Translation: J. Lokajíčková
Foto/Photo: Radek Meyer