Pražské noci ve strhující sérii povídek amerického spisovatele P. B. Whalena – v české i anglické verzi.
Zážitky z temných ulic, drsných barů a jiných podivuhodných zákoutí vám ledacos připomenou.
Tak pozor, blíží se půlnoc a jako vždycky – půjde o život i o smrt.

 

HOLOHLAVEC A JEHO KOKETA
P.B. Whalen

PRAHA – Seděli jsme tam, usmívali se, kouřili a pili, a pak se to stalo znovu. Corey odešel z místnosti. Taťána ke mně přiběhla, sedla si mi na klín a políbila mě.

Takhle to pokračovalo víc než tři hodiny. Přišlo mi to divný. Táněčka svůj zájem o mně celé ty roky dobře skrývala. Všechna ta nesmělá, uspěchaná „ahoj“ a mávání v kanceláři – jen kamufláž pro hladovou, ladnou, divokou kočku, která se skrývala uvnitř. Co to sakra mělo znamenat?

No, nejspíš to byla jen holka, která se opila a začala blbnout. Rusové. Ale jak úžasně líbá! – živě, dychtivě. Rychlý, hravý jazyk, který mě lechtal na gumové masce, kterou mi z obličeje udělaly litry vodky.

Objal jsem ji rukama kolem pasu a přitáhl si ji k sobě. Možná se Corey nevrátí? Pomyslel jsem si s nadějí. Ano, není už čas, aby to zabalil a odšoural se do postele? Nebo si přestal honit péro, nebo co to vlastně dělal. . . .

Táněčka zaklonila hlavu a přitiskla mi dva prsty na rty, zatímco poslouchala, jestli neuslyší dveře od koupelny. Když slyšela, jak ten malý podivný Kanaďan s vyholenou hlavou přichází, vyskočila a vrátila se na židli.

„No jo!“ říkala a chichotala se. „Povídej dál! Poslouchám.“

Vrátil jsem se k tomu, o čem jsem mluvil, nejspíš to bylo něco o Dostojevském nebo Josephu Conradovi. Corey přidal nějaký postřeh, jako kdyby ani neodešel. Zdálo se, že vůbec netušil, co ta Táněčka vyvádí. Nebo byl hodně dobrý herec a oba je rajcovala takováhle pokročilá hra pro páry. Corey na to teda moc nevypadal, ale co já vím? Odpověď: Nic.

Kdo koho v téhle transakci využíval? Párkrát jsme šli s Coreym na pivo a byl jsem vděčný za jejich velkorysost, že mě pozvali, ale těžko bych nás mohl označit za dobré přátele. Hergot, možná jsem to byl já, kdo byl velkorysý – designovaný americký chlastací parťák, kterého si Corey pozval, aby se trochu pobavil a ulevil si od všech těch Rusů, které tam Táněčka neustále vodila.

Corey Gorman byl koneckonců nesympatický týpek s vyholenou hlavou, příliš nepříjemný na to, aby měl jiné přátele. Ano, skutečně, Corey byl další podivínský vyvrhel, se kterým jsem se stýkal. Ačkoli nikdy neudělal ani neřekl nic obdivuhodného, alespoň se trochu lišil od tupých, submisivních lidí, kteří v drtivé většině obývali tu propagandistickou kancelář. Byl jsem ochotný dát Coreymu šanci – možná měl jedinečný pohled na věc, ze kterého jsem se mohl poučit.

Odpoledne bylo nádherně slunečné a teplé. Posedávali jsme na lavičkách ve společné zahradě jejich dejvického bytového komplexu a za čtyři nebo pět hodin jsme vypili třicet piv. Taky jsme snědli několik táců výtečných pelmení s nějakou smetanou.

Když se setmělo a trochu se ochladilo, přesunuli jsme se nahoru do jejich bytu. Táněčka postavila na stůl vymraženou láhev vodky Russian Standard. Corey začal pouštět svoje cédéčka Nitzer Ebb a Die Krupps.

Táněčka měla vlnité, po ramena dlouhé hnědé vlasy a na ženu, které táhlo na čtyřicet, byla v pozoruhodně dobré kondici – i když, jak jsem si všiml už během odpoledne, měla nešťastnou tendenci zužovat oči a stáčet dolů koutky úst, kdykoli přišlo na nějaké nepříjemné téma. Bylo to něco mezi zamračeným výrazem a kňouráním.

Jedním z těch nepříjemných témat byla její sedmnáctiletá dcera, která se nedávno nastěhovala k nějakému Rusovi, kterému bylo přes třicet. Ten chlap měl podle všeho doma v Rusku vlastní patnáctiletou dceru.

Táněčka si zřejmě nebyla jistá, koho nenávidět víc – Alysii (dceru), toho chlápka, ke kterému se dcera nastěhovala, nebo svého bývalého muže. S Alysií zřejmě docházelo k hrozným hádkám, při nichž padaly opovrženíhodné, v podstatě neodpustitelné věci (Táněčka mi ukázala fotky hubené, řasenkou namalované dospívající dívky v kozačkách nad kolena a s dlouhými, na černo obarvenými vlasy). Ten třicátník, jak mi Táněčka vysvětlila, byl ožrala, který pracoval v šedé ekonomice, dovážel náplně do tiskáren, nebo něco takového, z bývalého Sovětského svazu.

Taťánin bývalý manžel byl podle Coreyho v dobré víře psychopat. Během rozvodu Jurij, který pracoval jako nějaký dobře placený počítačový maniak, zřejmě propíchal pneumatiky Táněččina auta, rozbil okna bytu a na dveře a schránku načmáral sprosté protiruské nápisy. Buď to udělal sám, nebo si na to najal nějaké kamarádíčky nebo mafiány, tvrdili Taťána a Corey. Cílem bylo zřejmě přimět Táněčku, aby rozvod vyřešila rychle a nepřestřelila ve svých požadavcích.

Incidenty byly nahlášeny úřadům, ale žádné důkazy spojující Jurije s tímhle řáděním se nenašly. Pražští policisté dokonce naznačili, že za to mohou náhodní protiruští chuligáni nebo nevrlí sousedé.

Když se řeč stočila tímto směrem, vodka začala téct plynuleji než voda z kohoutku. Nikdy jsem neměl tak lahodnou a svěže chutnající vodku – vůbec se nepodobala drsným vodkám ve stylu čisticích prostředků, které jsem pil jako dítě v Kalifornii, ani levným severským napodobeninám, které jsem si občas kupoval v Praze.

Láhev Ruského standardu jsme zakrátko vyprázdnili. Táněčka okamžitě přinesla další.

Právě při té druhé láhvi začala ta líbací hra. Na okamžik mě napadlo, že mě možná připravují na trojku. Nebo že si Corey honí péro, zatímco to sleduje ze dveří nebo z díry ve zdi – kdo ví, jak to páry dělají? Kdo zná všechny lidské útrapy, že jo?

Přesně tak – nic nám do toho není. Možná, pomyslel jsem si, to takhle Rusové dělají – pár pus z opilosti a trocha osahávání na tajňačku s kamarádem, co přišel na návštěvu – o nic nejde. Je to jen pusa! jak tolik žen rádo ujišťuje.

No, co už. Takové věci se dějou všude na světě – nebo dějou vlastně? Mohl jsem jen krčit rameny, dělat gesta rukama a koktat, když jsem se snažil promluvit. Za posledních pár let se stalo tolik podivných věcí. Můj život byl zničen a zachráněn.

Rozchod byl pro mě i naše syny krutý, ale nezemřel jsem, jak předpovídala moje žena potom, co mě vykopla. A ne, neutekl jsem zpátky do Ameriky. Pořád jsem stál na nohou.

A připadalo mi, že dokonce nabírám sil – čím víc do mě bušili, tím víc jsem byl nadšený, sebevědomý a šílený.

V našich rozhovorech to vypadalo, že si Corey alespoň matně uvědomuje, že jedním z klíčových aspektů jeho vztahu s Taťánou může být její touha získat pro sebe a svou problémovou dceru povolení k pobytu v Kanadě. Ačkoli Corey i Táněčka odsuzovali manželství jako další z chybných, škodlivých konceptů společnosti, jejichž cílem je oslabit a ovládat lidi, připouštěli, že už o tom diskutovali.

Jedno bylo jisté: Corey věnoval značné úsilí tomu, aby svou hlavu udržoval v zastrašujícím, nejasně zlověstném skinheadském stylu. Nejen oholenou hlavu, ale lesklou, snědou kopuli, která někdy vypadala tvrdá a dutá a jindy zase mazlavá jako koule rozkládajícího se sádla. Jeho malé oči a neusměvavé rysy zase vypadaly, jako by byly načmárané matně červenou tužkou. (Jednou jsem se zeptal Coreyho, jestli to, že má vyholenou hlavu, má nějaký konkrétní význam, a on tvrdil, že to má rád prostě proto, že to dobře vypadá a je mu to příjemné. Rázně popřel jakoukoli náklonnost k novodobým nacistům nebo příslušnost k nim, i když přiznal, že ho fascinují extrémní hnutí druhé světové války – němečtí národní socialisté, italští fašisté a sovětští komunisté).

Aby toho nebylo málo, Coreyho talent se navzdory tomu, že mu bylo přes čtyřicet, ještě neobtěžoval projevit. Na někoho, kdo o sobě tvrdil, že je spisovatel, to se slovy absolutně neuměl. Nebyl ani pracovitý.

Byl jedním z těch umělecky založených lidí, kteří neměli umělecké vlohy (a proč jich je tolik?). Corey pouze dokázal svůj vztek a instinkty nasměrovat do pytle černých děr: klokotavé básně o přízracích a hřbitovních mlhách a žlutonohých panenských nymfách, blábolivé báchorky o upalování robotických čarodějnic.

Dával je na internet a dokonce vytiskl pár brožur. Ale jasná perspektiva ani hlas do sebe nikdy nezapadly – a bez toho člověk jen spustí slovní průjem a doufá, že se něco chytrého ujme. Neujme.

Corey byl zaměstnaný na lokální kontrakt, což znamenalo, že dostával slušný měsíční plat (na pražské poměry), ale neměl luxusní bydlení, penzi a další výhody, které měli zaměstnanci, kteří pracovali v Rádiu svoboda a demokracie na plný úvazek.

V té době to už bylo pár let, kdy jakmile se v Oddělení zpravodajství a aktuálních událostí uvolnilo místo, RSD najalo na lokální kontrakt téměř kohokoli, kdo se přihlásil a řekl, že umí psát anglicky. Schopnosti nebo znalosti s tím měly pramálo společného. Začalo se to jednoduše dělat tak, že se prostě někdo najal místo toho, aby se musel spustit nákladný proces přijímání nového regulérního zaměstnance na plný úvazek a s výhodami. Šéfové rádi tvrdili, že rozpočty jsou napjaté a stále napjatější.

Nevybavuju si, že by Corey měl nějaké novinářské zkušenosti kromě psaní pro univerzitní noviny a několik komunitních webů. Zdálo se, že nejvíce vyniká ve vyprávění vtipů o potratech, v prohlašování věrnosti Lovecraftovi a Aleisteru Crowleymu a v citování poněkud obskurních sci-fi filmů a hororů. Když ho najala RSD (kde se seznámil se zranitelnou, rozvádějící se Táněčkou, která pracovala v sekci ruské propagandy), už se pár let potloukal po Praze – hlavně učil, pil a hrál šachy – prostě další severoamerický hňup šířící vibrace pesimismu a lhostejnosti.

Každopádně Taťána nakonec kolem páté hodiny ranní zavelela game over a oznámila, že se potřebuje vyspat. Vstoupil jsem do pražského rozbřesku, šel domů a ještě si, s pocitem naděje, dál pár piv.

Hele, člověče, říkal jsem si, svět není tak hroznej – vyraž ven a něco dělej! Nejlepší ženský a všechny ostatní nádhery na tebe čekají s otevřenýma nohama! Odstrč stranou cucáky a šašky – je to tvoje – ony vlastně přímo žadoní, aby sis to vzal!

Ten večer jsem zavolal Coreymu a Táněčce, abych jim poděkoval za pohostinnost. Corey nedal najevo, že by něco bylo v nepořádku. Dokonce říkal, že mě rádi zase brzy uvidí.

*     *     *     *     *

O několik měsíců později bylo po všem. Byl jsem povýšen na vedoucího redakce zpravodajství, což byla vyčerpávající, nevděčná denní pozice. Corey byl přidělen, aby mě zastoupil na vyčerpávající, nevděčné noční pozici (od 21:30 do 7:00), což byla práce, kterou jsem dělal bez přestávky předchozích patnáct let.

Corey byl zahanbený. Pochopil, že noční směny jednak omezí jeho životní styl a jednak ho odhalí jako špatného zaměstnance a špatného spisovatele, kterým byl (tj. nebude mít k dispozici žádného druhého redaktora, který by opravil nebo zpochybnil jeho mizerné psaní a chabé myšlení).

Jeho kategorické odmítnutí přijmout výzvu nočních směn rozzuřilo Benjieho Blemfurtha, sociopatického omezence bez talentu s harvardským diplomem, který to oddělení vedl.

Corey se pateticky snažil z úkolu vykroutit tvrzením, že pracuje jen na lokální kontrakt, a proto by neměl snášet útrapy nočních směn. Když tento argument vyzněl naprázdno, zkusil se vymluvit na zdravotní důvody.

Když nebylo v jeho silách předložit lékařské potvrzení, Blemfurth se směšnou leninskou bradkou okamžitě přeřadil Coreyho z redakce zpravodajství do redakce publicistiky, kde pracoval přímo pod Benjiem. To v praxi znamenalo, že sadistický Benjie přiděloval, dohlížel a osobně upravoval články, které měl Corey psát. Dokonce Coreyho nutil, aby seděl v buňce jen pár metrů od něj.

Bizarní bylo, že Corey mě obviňoval z toho, že jsem to byl já, kdo ho do této pozice dostal – a obviňovat někoho jiného z toho, co se rozhodnete udělat nebo neudělat, za to jsou vždycky body dolů. To se z něj vyklubal fakt dobrej kámoš, co?

Když si mi Corey na tu situaci stěžoval, řekl jsem mu: „No, buď s tím musíš seknout, nebo držet hubu. Noční směna není snadná, ale čím dýl to děláš, tím je to snazší. Proč tam nejdeš a neukážeš jim, jak skvělej jsi? Tím, že si na to budeš stěžovat, si nepomůžeš.“

Corey se chladně otočil. Tohle nechtěl slyšet. Jako by chtěl, abych Blemfurtha nějak přemluvil, aby ho zachránil před nočními směnami, ale neměl odvahu to říct nahlas. Pomoc, tati, Benjie je zlý – prosím, dostaň mě z toho!

„Jdi někam,“ ušklíbl se Corey, když jsem se ho zeptal, jak se mu daří během prvního týdne pod Blemfurthem. „Jdi někam!“

„Tak Corey,“ odpověděl jsem, „to od tebe není moc hezký. Proč Benjiemu neukážeš, kam si ho má strčit? Jak těžký to může být? Není moc chytrej, všichni ho děsně přeceňujou. . . .“

To samozřejmě bylo nemožné. Blemfurth se zaměřil na to, aby se Coreyho zbavil – a Coreymu naprosto chyběly fígle i síla potřebná k tomu, aby to přežil. I kdyby byl schopen napsat slušnou „reportáž“ – a to nebyl – existovalo tisíc způsobů, jak ho Blemfurth mohl rozcupovat. Ať už by napsal cokoli a jakkoli, Benjie by Coreyho nakrájel na malé kousky.

Jednou ve čtvrtek odpoledne toho měl Corey konečně dost. Ten prcek s vyholenou hlavou se vymrštil ze židle, dupl Blemfurthovým směrem a zařval: „JSI FAŠISTA! JSI FAŠISTICKÁ DĚVKA!“

Ostatní bezmozci v kanceláři se schovávali za stěnami svých buněk, vrtěli hlavami a šklebili se. To je ale podívaná! Dva nejvíc bezcharakterní červi v kanceláři konečně dosáhli vyvrcholení soutěže v házení hoven!

„Fašistická kurva“ bylo v případě Blemfurtha možná trochu příliš nadbytečné. Tenhle patolízal, který přirozeně neměl dobré úmysly, se jen řídil krutými instinkty, které mu tak dobře sloužily, když stoupal po patolízalském žebříčku.

Na druhou stranu, rozpoutat „fašistický“ výpad ve fašistickém úřadě, ve kterém člověk pracoval víc než pět let, byl zjevně poslední záchvěv někoho, kdo viděl čepel, až když mu odřízla varlata.

Blemfurth vypadal po Coreyho výbuchu zděšeně. Rozběhl se, aby Coreyho nahlásil ochrance a personálnímu oddělení.

Toho holohlavého troubu odvedli do několika zasedacích místností. O dvě hodiny později byl vyveden z kanceláře a už se nikdy nevrátil.

Corey vyhrožoval, že podá žalobu. Domnívám se, že nakonec došlo k nějaké dohodě o vyrovnání a smlouvě o mlčenlivosti.

Během následujících dvou dnů jsem Coreymu asi desetkrát volal. Neodpovídal. Odříznul mě. Očividně jsem se stal jedním z nich. Z Coreyho se vyklubal hňup a podivín ještě menšího kalibru než Blemfurth.

Corey, Táněčka a její dcera se nakonec přestěhovali na klidné pobřeží Kanady, kde žila Coreyho matka. A to je asi tak všechno, co se k tomu všemu dá říct.

***

P. B. Whalen se narodil v Long Beach v Kalifornii a od poloviny 90. let žije trvale v Praze. Posledních 30 let pracuje na rozvoji své streetballové hry a pracoval na několika pozicích ve státní i v soukromé sféře v Praze. Má čtyři děti ze dvou manželství s českými manželkami. Nikdy by neuvažoval o tom žít jinde než v Praze.

 

 

A SKINHEAD PAL AND HIS FLIRTY GAL
by P.B. Whalen

PRAGUE—We’d sit there, smiling and smoking and drinking, and it would happen again. Corey would walk out of the room. Tatiana would run over, sit on my lap, and kiss me.

It’d been going on like that for more than three hours. It seemed strange. Tanechka had kept her attraction so well hidden all these years. All those shy, hurried “hellos” and waves at the office—just camouflage for the hungry, lithe wildcat that lurked within. What the hell.

Well, probably she was just a girl who got goofy when she got drunk. Russians. But what a wonderful kisser!—lively, eager. A quick, playful tongue that tickled the rubbery mask that the gallons of vodka had made of my face.

I’d put my hands around her waist, pull her close. Maybe Corey’s not coming back? I’d think hopefully. Yes, isn’t it time he called it a night and shuffled off to bed? Or finished jerking himself off or whatever he was doing. . . .

Tanechka would tilt her head and press two fingers against my lips as she listened for the bathroom door. She’d hear the weird little Canadian skinhead coming, jump up and go back to her chair.

“Oh, yes!” she’d say, giggling. “Go on with your story! I’m listening.”

I’d return to what I was talking about, probably something about Dostoyevsky or Joseph Conrad. Corey would add an insight, as if he’d never left. He seemed to have no idea what Tanechka was up to. Or he was a very good actor and they were getting off their jollies in some advanced couple’s game. Corey didn’t really seem the type, but what did I know? Answer: Nothing.

Who was using who in this transaction? I’d met Corey a few times for beers, and I was grateful for their generosity in inviting me over, but it would be hard to call us “good friends.” Hell, maybe I was the one who was being generous—the designated American drinking partner called in to give Corey some entertainment and relief from all the Russians Tanechka constantly had over.

Corey Gorman, after all, was too much of an unpleasant, unlikable skinhead type to have other friends. Yes, indeed, Corey was another oddball, outcast type I found myself hanging out with. Though he never did or said anything admirable, at least he was a bit different from the dull, submissive folk who overwhelmingly populated the propaganda office. I was willing to give Corey a shot—perhaps he had a unique perspective I could learn from.

The afternoon had been wonderfully sunny and warm. Lounging on benches in the communal garden of their Dejvická apartment complex, the three of us had polished off thirty beers in four or five hours. We’d also downed several trays of tasty bread-type things that had bits of meat, onion and some kind of cream in them.

When it got dark and a bit chilly, we moved upstairs to the apartment. Tanechka set a frozen bottle of Russian Standard on the table. Corey started playing his Nitzer Ebb and Die Krupps CDs.

Tanechka had wavy, shoulder-length brown hair and was in remarkably fit, “hard body” shape for a woman approaching forty—though, as I had noticed during the afternoon, she had an unfortunate tendency to narrow her eyes and turn down the corners of her mouth whenever an uncomfortable subject arose. It was something between a scowl and a pout.

One of those distressing subjects was her 17-year-old daughter, who had recently “moved in” with a Russian guy in his thirties. This guy, apparently, had a 15-year-old daughter of his own back home in Russia.

Tanechka didn’t seem sure who to hate more—Alyssia (the daughter), the guy the daughter had moved in with, or her ex-husband. There had apparently been terrible fights with Alyssia in which despicable, basically unforgivable things had been said (I was shown pictures of a thin, mascara-drenched teen girl with knee boots and long, dyed-black hair). The guy in his 30s, Tanechka explained, was “a drunk” who worked in the “gray economy,” importing printer cartridges or something from the ex-Soviet Union.

Tatiana’s ex-husband, meanwhile, was a “bona fide psycho,” according to Corey. During the divorce, “Yuri”—who worked as some kind of high-priced computer nerd—was apparently responsible for puncturing tires on Tanechka’s car, breaking apartment windows and scrawling profane, anti-Russian graffiti on the apartment door and mailbox. He’d either done it himself or hired some pals or mafia types to do it, Tatiana and Corey alleged. This was evidently aimed at getting Tanechka to settle the divorce quickly and not “overshoot” in her demands.

The incidents were reported to the authorities, but no evidence was found linking “Yuri” to the spree. The Prague cops even suggested that random anti-Russian hooligans or surly neighbors were responsible.

As the talk rambled in this direction, the vodka started going down smoother than tap water. I’d never had vodka this delicious and clean-tasting—it wasn’t at all like the harsh, cleaning solution-style vodkas I had drunk as a kid in California or the cheap Nordic knock-offs I infrequently bought in Prague.

We drained the Russian Standard bottle in short order. Tanechka promptly brought out another.

It was on the second bottle that the kissing game began. I thought, briefly, that perhaps they were setting me up for a threesome. Or perhaps Corey was jerking himself as he watched from the doorway or a hole in the wall—who knows how couples do things? Who knows the tribulations of people, right?

Exactly—none of our business. Maybe, I thought, this is the way Russians do it—a few drunken kisses and a little groping on the sly with the visiting friend—no harm done. It’s just a kiss!, as so many women like to insist.

Well, what the hell. These things happened all over the world—or did they? I could only shrug, make hand gestures and stutter while trying to speak. So many strange things had happened in the last few years. My life had been wrecked and saved.

The breakup had been brutal on our sons and I, but I hadn’t died, like my wife predicted I would after she kicked me out. No, and I hadn’t run back to America. I was still standing.

And it felt like I was even getting stronger—the more they pounded me, the more exhilarated, confident and crazy I got.

In our conversations, Corey seemed at least dimly aware that one key aspect of his relationship with Tatiana may have been her desire to obtain a Canadian residence permit for herself and her troubled daughter. Though Corey and Tanechka both condemned marriage as another of society’s faulty, damaging concepts designed to weaken and control people, they admitted it was something they had discussed.

One thing was for sure: Corey devoted considerable effort to maintaining his head in an intimidating, vaguely sinister “skinhead” style. Not just a shaved head—but a shiny, sallow dome that sometimes seemed hard and hollow and sometimes squishy, like a ball of decomposing lard. His small eyes and unsmiling features, meanwhile, appeared as if scratchings from a dull red pencil. (I once asked Corey if there was any particular meaning to his being a skinhead, and he claimed he liked it just because it looked and felt so good. He vigorously denied any affinity for or affiliation with modern-day Nazis, though he admitted he was fascinated with the “extreme” movements of WWII—German national socialists, Italian fascists and Soviet communists.) 

To compound matters, despite his 40-odd years, Corey’s talent had not bothered to make an appearance. For someone who claimed to be a writer, he was atrocious with words. He was also not a hard worker.

He was one of those “artistically inclined” folks who was not artistic (and why are there so many?). Corey had succeeded only in channeling his rage and instincts into a bag of black holes: clunking poetry about “wraiths” and cemetery mists and “yellow-limbed virgin nymphs,” rambling yarns about the torching of robot witches.

He’d posted it on the internet and even printed up a couple of booklets. But a solid perspective or “voice” had never cohered—and without that, you were just tossing word salad and hoping something clever stuck. It hadn’t.

Corey was hired on a local contract, meaning he received a decent monthly wage (in Prague terms) but didn’t get the luxurious housing, pension and other benefits that full-timers got at Radio Freedom & Democracy.

For a few years at that point, whenever a position opened in the News and Recent Affairs department, RFD would hire on contract almost anybody who showed up and said they could write in English. Ability or knowledge had little to do with it. The policy had become to simply hire a warm body rather than go through the expensive process of hiring a new full-time person with benefits. Budgets were tight and getting tighter, the bosses loved to claim.

I don’t recall Corey having any journalistic credentials other than writing for his college newspaper and a few community websites. He seemed to excel most in telling jokes about aborting babies, declaring his allegiance to Lovecraft and Aleister Crowley, and citing somewhat obscure sci-fi and horror movies. When he was hired by RFD (where he met vulnerable, divorcing Tanechka, who worked in the Russian propaganda section), he’d been kicking around Prague for a couple years—mainly teaching, drinking and playing chess—just another North American dope spreading vibes of pessimism and indifference.

Anyway, Tatiana finally called “game over” around 5 a.m., announcing she needed her beauty sleep. I walked into the Prague dawn, went home and drank a few more beers, feeling rather hopeful.

Hey, man, I told myself, the world’s not so terrible—get out there and do something! The best of the babes and all the other glories await you with open legs! Push aside the suckers and the clowns—it’s yours to take—in fact, they’re begging for you to take it!

That evening, I called to thank Corey and Tanechka for their hospitality. Corey gave no indication of anything amiss. Indeed, he said they’d love to have me back again before too long.

*     *     *     *     *
A few months later, everything was over. I got “promoted” to lead the News Desk, a grueling, thankless, daytime position. Corey was assigned to fill in for me on the grueling, thankless Night Shift (9:30 p.m. to 7 a.m.), a job I had done nearly full-time for the last 15 years.

Corey was mortified. He understood that Night Shift would both crimp his lifestyle and expose him as the poor worker and bad writer he was (i.e., there would be no second editor to correct or question his lousy writing and poor thinking).

His flat refusal to take on the Night Shift challenge enraged Benjie Blemfurth, the talentless, sociopathic Harvard-degreed dingbat who led the department.

Pathetically, Corey tried to squirm out of the assignment by claiming he was only a local contract employee and thus shouldn’t have to endure the “hardship” of the overnight. When that approach fell on deaf ears, he tried to claim “health reasons.”

When he failed to produce a doctor’s statement, the ridiculously Lenin-bearded Blemfurth promptly reassigned Corey from the News Desk to Features—working directly under Benjie. That is, the sadistic Benjie assigned, oversaw and personally edited the articles that Corey was supposed to write. He even forced Corey to sit in a cubicle a few yards away.

Bizarrely, Corey blamed me for putting him in this position—and it’s always points off for blaming anybody else for what you choose to do or not do. Some pal he turned out to be, eh?

When Corey complained to me about the situation, I had told him, “Well, you’ve got to either quit or shut up about it. Night Shift’s not easy, but it gets easier the more you do it. Why not get in there and show ‘em how awesome you are? Bitching about it gets you nowhere.”

Corey turned away, cold. It was not the answer he wanted. It was as if he wanted me to somehow prevail upon Blemfurth to rescue him from Night Shift but didn’t have the guts to say so out loud. Help, dad, Benjie’s being mean—please get me out of it!

“Fark you,” Corey sneered when I asked him how things were going during his first week under Blemfurth’s boot. “Fark you, man!”

“Now Corey,” I replied, “that’s not a very nice thing to say. Why aren’t you showing Benjie where to shove it? How hard can it be? He’s not very smart, he’s suuuuper overrated. . . .”

This, of course, was impossible. Blemfurth had targeted Corey for extermination—and Corey severely lacked the wiles and strength necessary to survive it. Even if he’d been capable of writing a decent “feature”—and he wasn’t—there were a thousand ways Blemfurth could tear it apart. No matter how or what he wrote, Benjie was going to slice Corey into little chunks.

On a Thursday afternoon, Corey finally had enough. The little skinhead spun out of his chair, stomped in Blemfurth’s direction, and roared: “YOU’RE A FASCIST! YOU’RE A FASCIST WHORE!”

The other office drones hid behind their cubicle walls, wagged their heads and grinned. What a show! Two of the office’s top gutless worms finally reaching the climax of their shit-tossing contest!

“Fascist whore” was perhaps a tad too redundant in the case of Blemfurth. This bootlicker, who was naturally not well-meaning, was merely following the cruel instincts that had served him so well as he’d climbed the bootlick ladder.

At the same time, unleashing a “fascist” diatribe in a fascist office in which one has worked for more than five years was clearly the last gasp of someone who didn’t see the blade until it had already removed his testicles.

Blemfurth appeared terrified by Corey’s outburst. He scampered off to report Corey to Security and Human Resources.

The skinhead chump was escorted into several meeting rooms. He was escorted out of the office two hours later, never to return.

Corey threatened to sue. I believe some agreement on a payout and a nondisclosure pact was eventually reached.

I called Corey around ten times over the next two days. No answer. I was shut out. I had clearly become one of “them.” Corey turned out to be a dummy and freak of even less caliber than Blemfurth.

Corey, Tanechka and her daughter eventually relocated to the calm coast of Canada, where Corey’s mother lived. And I suppose that’s all there is to say about everything.

***

P.B. Whalen was born in Long Beach, California and has lived permanently in Prague, Czech Republic, since the mid-1990s. He has worked for the past 30 years to develop his streetball game, as well as a mid-level functionary in several Prague-based government and corporate offices. He has four children from two Czech wives. He would never consider living anywhere but Prague.

Text: P. B. Whalen
Překlad/Translation: J. Lokajíčková
Foto/Photo: Radek Meyer