Bylo naprosto jasné, co musí udělat, a takhle jsem to tehdy Julii řekl, tu noc, kdy jsme spolu znovu začali bojovat a kdy jsem kromě své rozkolísané povahy nevlastnil prakticky nic kromě smlouvy na nájemní byt: „Věděl, že má jen malou šanci, ale sebral všechnu odvahu a nepravděpodobnost, chápeš, miláčku?“

Jako obvykle mlčela, ale mě už v hlavě zněly zrychlující bubny.

„Vzal fotrův a svůj oštěp každej do jedný ruky, ostřím dolů, vydechl, a tiše, jako sněhová vločka zatížená celým svým vykloubeným životem – skočil rovnou na ten pekelnej kožich.“

 A já bych si rád tu odvážnou vteřinu letu vypůjčil a znovu užil, mám taky nárok na svou porci odvahy a úspěchu: Hlava se zkrvavenou tlamou a divokýma očima. Zvíře si mě všimlo těsně předtím, než mu hrot proťal kůži. Stihlo obrátit hlavu nahoru ke mně, svému smrtícímu stínu, naše obvyklé role se obrátily. Ještě teď cítím v pravačce ten pocit, když se delší oštěp prodral mezi žebry, prošel pajšlem šelmy, probodl tlustou prasečí kůži a nakonec se zarazil o hlínu. Čtveré rytmické zaškubnutí, přenos to byl kvalitní skoro jako přes gramofonovou jehlu, díky níž si snídaně pravidelně obohacuju Schubertem. Skoro současně jsem pod nohama ucítil teplou srst, několik žeber prasklo, jedno z nich proťalo kožich a roztrhlo mi kotník, ale v tom rozrušení jsem žádnou bolest necítil. Kratší otcův oštěp skončil ve slabině šelmy a spojil její zadek se zadkem prasete. To už jsem řval zběsilostí a hrůzou té chvíle, protože kdyby jeden z oštěpů minul nebo sklouzl po srsti, bestie by mi ještě stihla rozpárat břicho drápem nebo prohryznout krk. Udržet se po doskoku na tom vratkém chlupatém pahorku by zvládlo jen další zvíře s drápy, ale já měl jen špinavé ztvrdlé lidské nohy s ubohými nehty. Byl jsem jen vyděšený kluk se dvěma nabroušenými tyčkami, hliněným otcem a povšechnou nedůvěrou. Jenže tohle byla moje chvíle, stejně jako když jsem přizabil a pak nechal žít ty tři slimáky, co se nestyděli využít přesily. 

Sotva jsem oštěpy poslal mezi vnitřnosti jako klacky na vykuřování masa, skutálel jsem se na zem, zahrabal nohama v hlíně a pádil mezi stromy. Pro případy, kdy umírající zvíře ještě zvládlo vzít někoho z lovců s sebou. Tentokrát ale ne. Běžel jsem obloukem, abych měl lepší výhled, a hned po pár krocích se zastavil. Dvě zvířata spojená mými oštěpy, horní kňučelo a škubalo sebou. Zvítězil jsem, tentokrát jsem vyhrál nad pravděpodobností, smůlou, nad svým pitomým osudem. Prožíval jsem samotnou matku blaženosti, ještě sladší než všechny ty luxusní čokolády. A podobnou jako když jsem tehdy zfackoval toho hajzla ve třídě a nemůžu si nevšimnout, že byl stejně starý jako ti tři, co po mně šli v roklině, mí nevlastní bratři od stejného ohně. Díval jsem se na to dvojzvíře, svou kořist a má odvaha rostla. Šelma ještě žila, ale nemohla se pohnout, uvnitř břicha se jí určitě rozlévala krev, ale pořád bojovala, teď už potichu. 

Ležela na své oběti a oddychovala, takhle zblízka jsem ji viděl poprvé. Sáhl jsem za pas a vytáhl sekeru, nabrousil jsem ji dobře, dal jsem si záležet, stejně jako u oštěpů, nic jsem nepodcenil. Udělal jsem všechno. Vždycky jsem se snažil udělat všechno, co bylo potřeba, ale málokdy to někdo ocenil. Dnes se to změní, dnešek změní všechno. Ještě nikdo nepřivlekl z prvního lovu takovou kořist. Nikoho tak odvážnýho jsem neznal, nikoho tak obratnýho. Nikoho s takovým odhodláním vyrvat svůj život z bahnotoku setrvačnosti a předurčení, do kterýho svoje dítě nakonec vždycky hodí rodiče jako do kuličku do vlastní soukromý rulety. S napřaženou sekerou jsem se blížil k té hromadě kostí a masa, kolem oštěpů se do žluté srsti vpíjela krev. U toho v hrudníku se při každém výdechu objevovaly bubliny, hlava s malýma ušima a dlouhýma špičákama ležela na prasečím těle jako nějaká dvojitá maska pro tanec u ohně, jako přítomnost vlévaná do budoucnosti, jako smrt a život na cestě ke smrti. 

Ještě teď, když ráno z terasy pozoruju divočáky, říkám si, jaký jsem měl tehdy štěstí. Protože když jsem se přiblížil až k umírajícímu zvířeti, připravený kdykoli uskočit nebo mu zatnout sekeru do krku, hlava s mordou zbarvenou prasečí krve a teď už možná i svou vlastní se otočila a ukázala mi oči. Nikdy jsem neslyšel o nikom, kdo by se jí kdy stihl podívat do očí. Dýchala rychle, ale žlutohnědé terče s černou štěrbinou uprostřed ještě žily. Nevím, co se odehrávalo v lebce, ale na ten pohled nemůžu zapomenout. Neviděl jsem v něm strach ani nenávist, ani křivdu, bolest a žádnou lítost. Nic, co jsem znal od lidí a že jsem jich viděl umírat hodně. Zvíře umělo něco, co já ne a co bych se býval rád naučil, přinejmenším proto, že by mi to dost usnadnilo život s Julií. 

Když jsem to Julii tehdy vyprávěl, tenhle výjev jsem si ještě nedovolil přivlastnit, přece jen jsem se sám se sebou teprve seznamoval. Řekl jsem jí, že stál s připravenou sekerou a díval se do těch klidných očí dokonale propojených se situací tehdy a tam. Že čekal, dokud sebou tělo neškublo a neznehybnělo, ale ten pohled si uložil do hlavy a předsevzal si, že se ho naučí. Že se nenechá ovládnout strachem ani odporem, ničím zevnitř ani zvenčí, „rozumíš, tohle ho přitom napadalo a já přesně chápu, jak to myslel.“

„Ale prosím tě. Bylo to prostě zvíře,“ ozvala se jako vždycky rozumná Julie a na znamení mírné nespokojenosti si složila ruce na prsou. „Mě už spíš štve to zabíjení. Samý zabíjení. Seš toho úplně plnej. Pořád jenom krev a smrt.“

Podíval jsem se na ni. Vůbec se netvářila jako ta velká skvrnitá kočka. Zase pro ni bylo něco špatně. A riskovala víc, než si dokázala představit.

Předchozí kapitola: Mužská věc 90: Krásně vypasené ženy s vysokou pracovní morálkou a příjemnou povahou

Text: Dalibor Demel
Ilustrace: Wikimedia Commons: Fernand Cormon, Vražda v serailu (1874)
Ikona foto: Wilson Chen na Unsplash
Ikona: Mužská věc