Slzy vyschly a emoce už se jen slabě prodíraly na světlo. Za uplynulé čtyři dny Bohumil prožil strach, nenávist, lítost, zlobu, smutek, vztek, dojetí a nakonec i odhodlání. Ano, odhodlání k činu, jehož důsledků vůbec nedokázal dohlédnout. „No a co,“ uvažoval nahlas, „je mi čtyřiačtyřicet, můj život se stejně odvíjí jinak, než jsem si kdy přál, a tohle by alespoň NĚCO znamenalo.“

 

Nebyl si jenom jistý, jestli to NĚCO mělo mít význam jenom pro něho, nebo pro celé lidstvo. Ne pro celé lidstvo, dejme tomu, že pro část lidstva. Jak velkou? No – moc vlastně ne. I když… Tady svoje myšlenky přerušil, protože cítil, že to velké odhodlání ho začíná opouštět, a to nechtěl připustit. Udělá to. Udělá to, rozhodně to udělá. Bohumil už VĚDĚL, že TO UDĚLÁ. Horečně pročítal internet a hledal způsob, jak. Senátor Láska prohlašoval, že pomoc cizí armádě – pokud jde o armádu přátelského státu, který se brání invazi –, by neměla být trestná. No dobře, tohle je tedy v pořádku, ale jak to má jako provést? To má odjet na hranice a požádat celníky, aby ho nasměrovali? Vždyť ho mohou mít za provokatéra, za špiona, diverzanta. Bohumil už prolistoval všechny oficiální weby, ale nenašel nic, žádný návod, žádný postup, jak jako dobrovolník vstoupit do služeb cizí armády. Pak ho napadlo zabrouzdat na weby a profily organizací na sociálních sítích, které se prohlašovaly za vlastenecké. Dobře udělal. Hned na tom prvním to bylo: Veteráni z Afghánsitánu hledali dobrovolníky k okamžitému nástupu. Na bojiště se odjíždí zítra dopoledne. Zítra. Tak už zítra. No ale to je báječné, pomyslel si Bohumil a snad poprvé za čtyři dny se zaradoval. Okamžitě napsal na kontaktní adresu. Za dvacet minut mu někdo volal. Představil se jako plukovník Kasal nebo Kasar, nebylo mu moc rozumět, a ptal se, jakou má Bohumil hodnost. „Podporučík,“ vyhrkl nadšeně Bohumil. „Podporučík ženijního vojska,“ dodal ještě. Plukovník řekl, že je to znamenité a že tedy Bohumila očekává s plnou výbavou v jedenáct dvacet dva u magistrály před budovou hlavního nádraží. 

Bohumila rychlý sled událostí zaskočil. Od plukovníka zjistil, že si musí opatřit neprůstřelnou vestu a ochrannou přilbu, a k tomu si zapsal čísla vyjadřující odolnost ochranných pomůcek proti střelám, jimž bude vystaven. Tehdy poprvé si uvědomil, do čeho se pouští. Budou po něm střílet. A nejen to, oni ho budou chtít i zabít. No ovšem, nejede na výlet, jede do války. Snažil se vybavit si cokoli z vojenského výcviku, který jako vysokoškolák absolvoval. Byl jeden z posledních, kdo musel na povinnou vojenskou službu. Dva roky na to ji zrušili. Jako památka mu zůstala hodnost podporučíka. Nebyl ani členem aktivních záloh, ale co na tom, počítá se odhodlání a toho on má na rozdávání. Ano, Bohumil je odhodlaný a nadšený z toho, že bude bojovat za dobrou věc. Opravdu bojovat, ne si jenom dát vlaječku na profil nebo poslat třicet korun v dárcovské esemesce. Je na čase říct to Věře.

Věra se na Bohumila chvilku dívala, a pak se ho zeptala, jestli se náhodou nepomátl. Bohumil se jí to snažil vysvětlit. Kdyby každý schovával hlavu do písku, zasáhne brzy válka i nás, copak to nechápe? „A ty to zachráníš,“ pronesla uštěpačně Věra. Bohumil se naštval. Takhle s ním mluvit nebude. „Takhle se mnou nemluv!“ osopil se na manželku. On si moc dobře uvědomuje závažnost situace. „Dobře si uvědomuju, co všechno je ve hře,“ pokračoval. Nikdo ho nebude zrazovat od jeho rozhodnutí. „A už jsem se rozhodl a přihlásil se k dobrovolníkům, kteří tam jedou,“ prohlásil odhodlaně. „Zítra,“ dodal po kratičké pauze už mírnějším hlasem, tak mírným, až skoro doufal, že ho manželka neuslyší. Věra ho ale slyšela moc dobře. Nadechla se, ale nic neřekla a prudce odešla z pokoje. Zamkla se v koupelně, odkud se za chvíli ozvalo hlasité štkaní následované zoufalým pláčem. Bohumil si zatím vzdorovitě balil do batohu věci, které považoval za důležité. Spodní prádlo, svetr, flísovou vestu, několikery teplé ponožky, z lékárničky vybral obvazy a nějaké prášky a zbývaly mu už jen hygienické potřeby. Rázně zaklepal na dveře: „Věro, otevři. Chci si vzít svoje věci.“ Samotného ho překvapil tón jeho hlasu. Takhle se neznal. Kopl vztekle do dveří. Slyšel krátké odemknutí, dveře se otevřely dokořán, Věra na něj upřela uslzené oči, pak trhla hlavou a odkráčela do ložnice. Byla naštvaná. Bohumil se uklidnil, naštvání snášel lépe než lítostivost. Dokonce si začal pohvizdovat nějakou bojovnou melodii. 

Přesunul se zpátky do obýváku, batoh nechal v chodbě. Ráno si skočí do armyshopu a zkusí sehnat tu vestu a helmu, určitě ji budou mít nebo ho pošlou někam, kde ji mít budou. Když vyrazí brzy ráno před osmou, do jedenácti to stihne. Zapnul si televizi a sledoval válečné zpravodajství. Na ulicích dobývaných měst leželi mrtví lidé. Komentátor sděloval, že přijeli bojovat dobrovolníci z Dánska. Mezi mrtvými byli i dva z nich. Cizí vojáci leželi mrtví v neznámé zemi. Bohumil pocítil obrovskou lítost. Nad těmi mrtvými, nad válkou i nad sebou samým. „To, co chceš udělat, je velice sobecké.“ Věra stála za ním, ani si nevšiml, že vešla do pokoje. Chtěl něco namítnout, ale zarazila ho. „Nebudu ti v ničem bránit. Rozhodl jsi se, tak jeď. Nechci, abys mi někdy v budoucnu dával za vinu, že jsem ti zakázala jet tam… Ehm… Ale jestli odjedeš, nevracej se už sem. To jsem ti chtěla říct. Dobrou noc.“

V jedenáct hodin sedmnáct minut poprvé Bohumilovi zazvonil mobil. Vyzváněl v krátkých intervalech až do jedenácti dvaadvaceti, pak přestal. Bohumil vzal telefon do ruky a odeslal třicet korun na dárcovskou esemesku. 

Zaznamenal: Jiří Roth
Ikona: Mužská věc
Foto: Státní muzeum v Petrohradě, commons wikimedia