Rychlost vzrostla do protáhlé tmavé šmouhy jako když mokrou rukou sáhnete do popela a pak si přejedete po břichu. Břicho, břicho. Kůže, ruce, na ruce jizva od lidských zubů, vzpomněl si, že má tělo a že ví, jak pálí oheň a chutná popel, a já to teď už věděl taky. Let zpomalil. Šmouha se znovu vytvarovala do stromů a na straně tlumeně zazářil žlutý oheň, co jiného. Vrátil se; byli jsme zpátky.

„No ty vole… A co tam rostlo za stromy? Tvrdý dřevo nebo spíš měkký?“ zeptal se mě v jiném časovém záhybu jeden z chlapů a ostatní se zájmem pokyvovali. 
Jednou z výhod prakticky neomezených financí je fakt, že můžete mluvit, o čem chcete, lidé vás poslouchají a málokdo se odváží vyjádřit svůj skutečný názor. Jen mírně zjednodušenou verzi předchozích i následných událostí jsem nedávno vykládal u nás na vsi při letní slavnosti. Pár sousedů se složí na sudy piva, z obecního úřadu někdo přiveze generátor, pozve se country kapela z krajského města s názvem jako Hradec Boys a všichni chlastáme na zatravněné ploše na kraji vesnice, kde se jindy pasou koně.

Pivo je za dvacku, griluje se prase. Mezi dřevěnými stoly pobíhají děti, adolescenti se shlukují bokem, pokukují po matkách těch odrostlejších harantů a dělají si marné naděje, staří chlapi všem vykládají, jací byli zamlada sekáči a co všechno zvládli se starými zetory. No a my napůl cesty sedíme u stolu a zíráme do kelímků nebo půllitrů přinesených z domova a udržujeme konverzaci o jednoduchých událostech. Já si při podobných příležitostech oblékám montérky, protože společenský život mám víceméně na háku, takže ze všech těch občanů v čistém a takzvaně slušném oblečení vypadám na první pohled jako obejda. Jenže oni vědí, jak to je. Vždycky si vezmu aspoň dva nebo tři doplňky, které naznačují, že nejsem jen kápo od prasat, i když tak vypadám.

Na značkové věci oni slyší, mají internet a v cenách luxusního zboží se celkem vyznají. Baví mě je takhle nasírat, i když uznávám, že brát si k modrákům z Brudry sluneční brýle Maybach The Boss, hodinky Patek Philippe za dvě mega nebo aspoň tenisky Nike Air Max 97 se šedesáti mililitry svěcené vody z řeky Jordán, je trochu dětinské. No a co. Ty tenisky mě stály 4000 dolarů, ale v několika stařenkách, co chodí do vedlejší vsi do kostela, se mi podařilo probudit inkviziční náboženskou vášeň, a to je, myslím, za tu cenu docela hezké. Ale nejlepší na tom všem je, že si můžete říkat cokoli a nikdo z vás nedělá vola. S přihlédnutím ke svobodě slova v předchozí části mého života to znamená milou změnu. Už když přicházíte na scénu, vyzařujete auru závažnosti. Máte pevnost, přítomnost, působíte jako chodící symbol moci. Prachy jsou cítit, ne že ne.

Takže jsem tam večer dorazil v celkem dobré náladě, protože bitcoin po pár dnech váhání a mírném propadu začal stoupat, pozdravil jsem se s chlapama a znovu si všiml jejich zvláštního respektu. Jsem v mnoha ohledech podobný blbec jako v dobách, kdy mi stát za výuku českého jazyka, výtvarné výchovy a hudebky poskytoval cca 30 tisíc čistého měsíčně, ale teď už to není tolik vidět. Moje slova jsou pro ně závažnější, nejspíš proto, že v nich hledají tajemství úspěchu. Takže i kokotiny typu „nikdy se nevzdávej“ znějí ode mě jinak než od souseda, jemuž se dvakrát za sebou narodila dvojčata. Ať řeknu cokoli, má to stín tajemného druhotného smyslu, i když nepochybuju o tom, že když přijdou domů, oklepou se a mluví o mně jako o zbohatlickém debilovi. No a toho večera Jarda zase vyprávěl, jak si k němu duch předchozího majitele jeho chalupy sedl na postel a řekl mu, jak je rád, že v jeho baráku bydlí zrovna on, Jaroslav, znalec stromů všeho druhu a jeden z nejšikovnějších dřevorubců v hradeckých lesích. Všichni jsme tu historku slyšeli mockrát, ale slunce už zapadlo a nikdo se stejně nechystal říct nic záživného, tak jsem si lokl hradeckého Votroka a nadhodil: „No, chlapi, možná mi nebudete věřit, ale já si pamatuju doby, kdy tady místo těch čoklů a koček běhaly úplně jiný zvířata.“

„Jak jako jiný?“ zeptal Franta, o němž se vědělo, že svou slabomyslnou sestru od jara do podzimu myje vzadu na zahradě hadicí. Někdo polkl a někdo jiný odložil na stůl kelímek, až pěna vyšplíchla na dřevo a všichni se ke mně obrátili jako ke vnucenému orákulu, které zároveň obdivují i nenávidí. Věděl jsem, jak se cítí, i proč mě nepošlou do hajzlu, protože jsem na jejich místech sedával většinu svého života. Ale teď, z pozice autority, bohatství, skromnosti a společenského postavení jsem jim zvěstoval svou osobní čistou pravdu, jako obvykle zahalenou do výstředních šatů šílenství.

Na Jardův dřevorubecký dotaz jsem ale zareagoval celkem rozumně a vysvětlil mu, že nemůžu vědět, jak tvrdý to dřevo bylo, když jsem měl jenom kamenný sekery a on uznal, že po mně chtěl moc. Znovu jsem tedy zopakoval, že já a ještě jedno staré a jiné já jsme se vrátili z předsmrtného letu a na souřadnicích mého bytu a pravěkého lesa si vyvolali vzpomínku na nedokonanou otcovraždu. Tomu by mohli rozumět, zvlášť Franta. Protože jestli bude svou sestru mýt stejnými čistícími prostředky a technologií jako svůj milovaný Zetor 3011 z roku 1964 až do listopadu jako loni, mohla by přijet sanitka, sociálka a hned po nich policajti. V mé prapůvodní době ale žádné sociální služby pochopitelně nefungovaly. Jen zákony zvyku, jejichž překročení pravidelně končilo pomalou nebo rychlejší, ale vždycky velmi trýznivou smrtí. Prostě normálně, tak jako vždycky.

Předchozí kapitola: Mužská věc 73: Neodolatelná chuť ohně i popela

Text: Dalibor Demel
Foto: Engin Akyur (ikona) a Rhii Photography na Unsplash
Ikona: Mužská věc