Používal jsem otce jako atrakci, poradní hlas při hodnocení žen a kulturní program. Jako blízký spolupracovník Otto Wichterleho a sám autor několik vynálezů patří k těm několika vědcům, kteří se prolnuli do veřejného života ve svrchní smetanové vrstvě. Novináři ho pravidelně zařazují do anket všeho druhu a dokonce se na čas stal tváří luxusních hodinek, takže se jeho ušlechtilý obličej jako záruka serióznosti a noblesy objevila na bigboardech u silnic. Pro ženy znamenal přitažlivé téma a když o tom tak přemýšlím, nejspíš jsem chtěl, aby pár zlatých zrnek jeho slávy ozdobilo i mě.

Celý seznamovací proces probíhal pokaždé víceméně stejně. Když ještě žila matka, vždycky se postarala o kávu a občerstvení a po krátkém rozhovoru plném zdvořilých úsměvů se stáhla nahoru do patra, protože, jak říkala, na otcovo „prokrvování hřebínku nemá nervy a celý jí to připadá jako trh s otrokama“. Julie se s matkou už minula, ale to z hlediska základního schématu návštěvy nehrálo roli:
„Tati tak to je XY,“ představuju dotyčnou ženu.
Otec se usmívá s blahosklonnou arogancí boha vědění, který právě sestoupil ze svého vesmíru na zem, aby si prohlédl další nastávající uctívačku.

„Dobrý den, to jsem ráda, že vás konečně poznávám osobně,“ nebo něco v tom smyslu, mírné rozpaky.
„No když vás vidím, jsem tím úplně nadšen,“ žertuje otec a žena trochu zrůžoví a směje se.
Následuje přesun do pracovny se zdmi vyzdobenými sbírkou diplomů, jmenovacích dekretů do mezinárodních institucí a čestných doktorátů. Všichni si sedáme (my na pohovku, otec do křesla) a pak už mluví jen on a používá své staré triky z televizních a rozhlasových rozhovorů: „A víte, že jsem se na svůj obor musel hlásit čtyřikrát? Člověk ale musí vytrvat, tak nějak se zabejčit, rozumíte. A ani potom to nebylo vždycky jednoduché, třeba můj první patent v USA…“ atd.

Žena přikyvuje, pokládá doplňující otázky, otec se dál vytahuje a já to celé pozoruju z průsečíku režiséra a blbce. Když pak odcházíme, slyším, že mám „tak zajímavýho tátu“ a jak je skvělé, že spolu máme tak blízký vztah. S Julií to proběhlo prakticky stejně. Pokládala jen poněkud méně otázek a otec později podotkl, „že je docela hezká a je úžasný, jakou udělala kariéru a jak je samostatná, ale že tak úplně neví, co si o něm vlastně myslí“.

„No byls jí moc sympatickej,“ lhal jsem, protože otec je ten typ, kterého si jedinou větou znepřátelíte na celý život a já si tehdy ještě myslel, že bude důležité, aby měl svou (možná) budoucí snachu v oblibě.
„No tak dobře, to ona mně taky,“ uklidnil se, ale fakt je, že Julie mu to všechno tak úplně nežrala a cestou domů mi řekla, že je „hroznej narcis, ale má štěstí, že i tak je zároveň sexy.“
„Jak sexy?“

„No je to prostě starej silnej a úspěšnej stříbrohřbetej vlk,“ řekla Julie se zvláštním výrazem, na který jsem si později několikrát vzpomněl. Poprvé hned po pár týdnech na prodlouženém víkendu v Jeseníkách. Jo, vzal jsem Julii tak daleko a sliboval si od toho scény plné slunce, teplých nocí a sexu na odlehlých pastvinách.
Ukazuju jí tedy rozhlednu a koupaliště ve vsi, kde jsem strávil část dětství. Je červen a v řece Moravě teče místo vody kafe a čaj. Během návštěvy lázní v Jeseníku Julii nicméně rozzuří, že se musím dvakrát vracet k autu pro zapomenuté věci a chvíli se nemůžu rozhodnout, jestli je lepší jít na Studniční horu teď nebo až po kafi v lázeňské restauraci. Se sevřenými rty někam odchází, je zklamaná, že nemám situaci „ve svých rukou“ a že nejsem víc „jako tvůj otec“. Tenhle trn zabolí, ale po cca dvaceti minutách mlčenlivé chůze se za zpěvu jakýchsi ptáků usmiřujeme v houštině nad jedním z pramenů – jenže ani to nestačilo.

Závěr rapid montáže neosladí společný běh po pláži v zapadajícím slunci, ale série hádek, dusných večerů a usmiřování a nového dusna a hádek. Teď už na jediné téma. Při jedné se společných večeří jsem se totiž pokusil těžknoucí deku Juliiny obecné nespokojenosti se mnou a naším vztahem provzdušnit tím nejhorším možným způsobem: „Škoda, že spolu nemůžeme mít děti, protože s tebou bych je bejval fakt chtěl.“
Tehdy zmlkla, chvilku se zdálo, že se pohnutím rozbrečí a pak mě přes stůl vzala za ruku a na pár dní se proměnila v ženu, kterou jsem ještě neznal. Změkla, vynechala poznámky o mé nejasné kariéře, nerozhodnosti i oldschoolovém bytu a na krátký čas se zdálo, že bude klid. Když pak ale během mé návštěvy zavolala bývalá manželka a dlouze se se mnou radila ohledně opravy našeho (a teď jejího) starého auta, vybuchla jako krabice se zábavní pyrotechnikou obohacenou o skutečné střelivo.

Text: Dalibor Demel
Foto: Benjamin Wedemeyer a Bill Oxford na Unsplash