„Skoro deset let jsem nikoho neměla,“ řekla ve sprše a pak mi na mou žádost počurala nohu, což následný rozhovor odvedlo jinam.
„A proč?“ zeptal jsem se za pár dní u snídaně.
„Nevím. Slyšela jsem o sobě, že se mě chlapi bojej.“
No samozřejmě, že se jí báli. Kdo z nich by chtěl svou dětskou verzi plnou nejistoty nechat zabít, místo toho, aby si ji sám vychoval? Kdo by schtěl být pořád ve střehu? Kdo by byl chtěl nechat peskovat mladou krásnou šéfovou svého oddělení, která nejspíš používala věty jako „díky, že to budete respektovat, pane kolego“? Tohle mi tehdy proběhlo hlavou a ještě jsem ani nevěděl, že byla dvakrát na potratu jednou s podnájemníkem z jejich rodinné vily, (protože to pro ni nebyl vhodný partner) a podruhé s kolegou v první reklamce (protože by jí to zabilo kariéru).

„Fakt se tě báli? A proč, prokristapána? Nechápu,“ řekl jsem nahlas a Julie se na mě vážně podívala: „To je dobře. Seš drzej. To se mi líbí. Kdyžs mi hned napoprvé strčil prst…víš kam.“
Řekla: to se mi líbí. Juliina matka byla učitelka, stejně jako kdysi já, čas věnovala spíš recitačním kroužkům a soutěžím než svým dětem, ale naučila ji mít za všech okolností srozumitelné názory, jasné vize a vytrvale pracovat na jejich naplnění. Já bych ale tehdy ani nikdy předtím asi nedokázal s tak železobetonovou jistotou říct „to se mi líbí“ a „to se mi nelíbí“ by bylo ještě těžší. Nemluvě o cílevědomé a vytrvalé práci na čemkoli: „Vize jako čeho přesně?“ Takže první kolo muselo dopadnout zle.

Přestože jsem se do její zamrzlé krve a útočné mysli zamiloval, o řetězech a traverze nemluvě. Přestože jsem byl samé velkolepé předsevzetí. Přestože jsme si užili své chvilky spojené do filmové rapid montáže:
Julie a já si na šroťáku vybíráme další řetězy, pak je doma odrezujeme a lakujeme a používáme v souladu s Juliinými scénáři. Julie mě zasvěcuje do šamanských cest a při poslechu bubnu ze sluchátek a ve skutečném kouři z bílé šalvěje se znovu objevuje zelený kopec bez konce – a tvor mezi psem a kočkou se postupně promění v bílou pumu, kterou budu považovat za své silové zvíře. Julie jako zkušená adeptka šamanských technik se během naší společné procházky Krčským lesem setkává s několika mrtvými (možná bývalými pacienty Thomayerovy nemocnice) a domlouvá si s nimi schůzku příští neděli ve 21 hodin, kdy jim pomocí zvláštního rituálu pomůže na druhou stranu. Moje matka mezi nimi není. Já cítím jen úzkost, náhlé ochlazení a mrazení v zádech, ale celkově mě uhrane představa, že naše spojení je možná pevnější a důležitější pod povrchem a že mám tu výsadu šukat s čarodějkou.

Julie a já v kině, koncerty, divadlo, i když, jak už bylo řečeno, moje vzpomínky se vztahují především k posteli. Někam jsme ale určitě chodili. Určitě jsme byli na oficiální návštěvě u otce, tenhle rituál jsem podnikl se všemi svými přítelkyněmi. Používal jsem otce jako atrakci, poradní hlas při hodnocení žen a kulturní program. Jako blízký spolupracovník Otto Wichterleho a sám autor několik vynálezů patří k těm několika vědcům, kteří se prolnuli do veřejného života ve svrchní smetanové vrstvě. Novináři ho pravidelně zařazují do anket všeho druhu a dokonce se na čas stal tváří luxusních hodinek, takže se jeho ušlechtilý obličej jako záruka serióznosti a noblesy objevila na bigboardech u silnic. Pro ženy znamenal přitažlivé téma a když o tom tak přemýšlím, nejspíš jsem chtěl, aby pár zlatých zrnek jeho slávy ozdobilo i mě.

Text: Dalibor Demel
Foto: Wilson Chen a Mallory Johndrowna Unsplash