V posledních dnech u nás doma vládla poněkud napjatá atmosféra. Po několika letech jsme se konečně dohodli, že položíme nové podlahy, vymalujeme celý byt a zřídíme nové šatní skříně. Naše odhodlání v této věci dlouho kolísalo, ale když už vážně hrozilo, že pomalu ale jistě prošustrujeme dedikovaný obnos buď za golfové vybavení nebo ho propijeme v šampaňském, učinila jsem prokrastinaci přítrž. Navíc v rámci covidu všichni na sítích neustále deklarovali, jak velebí svá těla, duše, byty i domy, proto jsem uhodila na M, že je nejvyšší čas podlaháře povolat.

„No, snad na nás bude mít čas. Víš, že jsme mu to už dvakrát zrušili a domácnost teď vylepšuje každej, určitě toho bude mít moc…“ Pan Radek toho skutečně měl moc, ale uvolil se, že naše podlahy zvládne i s několika zakázkami dalších, nových podlah chtivých, klientů.

To ovšem znamenalo, že si na nás udělal čas pouze jednou týdně, a sice v úterý ráno. Práci si rozplánoval na měsíc, po kterémžto zjištění mě málem odváželi do Bohnic, protože jsem si naivně myslela, že naše čtyři pokoje, kuchyň a halu bude mít za den-dva hotové.

„Kdepak, holčičko, žádnej den-dva. Má to rozplánované na čtyři úterky a přijde vždycky brzy! Prý je trochu autista, tak má rád pravidelnost a úterý v 7.00 ráno mu perfektně vyhovuje. Ne, o žádných výjimkách rozhodně nemůže být řeč,“ pravil se zadostiučiněním můj muž, když jsem zhroucená loudila, jestli by to přece jen nešlo trochu urychlit vzhledem k tomu, že jinak budeme žít měsíc na staveništi. Mému manželovi totiž tohle rozvláčné tempo taky odjakživa vyhovuje, a navíc, když jsem si prý vymyslela, že musí po podlaháři ještě každou místnost vymalovat, je to ideální harmonogram. Takhle se

zvládne na všechno mentálně, fyzicky i materiálně připravit a ještě bude mít čas zajet na golf…

Pan podlahář opravdu přijížděl se železnou pravidelností každé úterý v 7.00. Nadšeně se přivítal s naším psem Vincentem, méně nadšeně se mnou a obratem spustil disko ze svého mobilu. Vyklizenými místnostmi se rozléhaly hity Michala Davida, Argemy či Ládi Křížka, vkusně podbarvované řevem dýdžejovy (aka podlahářovy) brusky. Ráda bych podotkla, že rozhodně nejsem žádný skřivan a celoživotně miluju ticho. V polospánku jsem si vztekle nanášela make-up na kruhy pod očima a snažila se najít smysluplné svršky v hromadách oblečení, které vyhřezly z vybouraných skříní. Sem tam jsem si briskně přestěhovala tu komodu, tu stůl v zabarikádované předsíni, abych se dostala pro kýžené boty nebo kabelku…

K večeru, po příjezdu z práce, jsem doma nacházela zpruzeného manžela, který sice vymaloval vždy 1-2 místnosti, ale tento proces pravidelně doprovázel žalostnou elegií na téma: jak už je starej, co jsem si to vymyslela, proč to po něm chci, když vím, jak nesnáší malování, zda jsem si vědoma toho, že ráno vstává do práce v půl páté, jestli si umím představit, jak je unaven, a hlavně, co si asi tak myslím, že o víkendu takhle zničenej předvede na golfu? A všude byl primalex – nejen na čerstvě vybílených stěnách, ale především ve formě kapiček, šmouh a skvrn na nových podlahách. Když jsem si dovolila poznamenat, že primalex jde nejlépe odstranit vlhkým hadrem nebo mopem ještě zamokra, postihnul M epileptický záchvat a chroptěl, že snad po něm proboha nechci, aby ještě po malování vytíral? Skvrny od primalexu tedy budou zdobit náš byt ještě dlouho, protože mně se zase bytostně příčí představa, že ten vzácný čas, který mi na tomhle světě po čtyřítce ještě zbývá, strávím na kolenou a s hadrem, drhnutím zaschlé barvy z podlahových lišt.

Celá snaha o zvelebení našeho příbytku vrcholila M nejoblíbenější disciplínou – montováním nábytku z IKEA. V tomto případě monumentálních šatních skříní, což byla, uznávám, opravdu výzva. Protože jsem si vědoma M žhnoucí nenávisti k této severské značce, připlatila jsem raději dva tisíce korun, aby nám skříně dovezli a vynosili do bytu. Kdybych M ještě nutila k osobní návštěvě skandinávského Mordoru, dost možná by se mi splnil sen a na stará kolena bych byla opět svobodná, ať už jako vdova nebo šťastně rozvedená ex.

Minulý týden pak situace eskalovala zapojením naší teenagerky, která se doposud zdařile schovávala ve škole, ale v polovině června jí začaly prázdniny. Nezbývalo mi, než mediovat rodinu na dálku po telefonu a messengeru:

Kačka: “Jdu se fakt už zabít! Táta po mně chtěl, abych mu pomohla s těma skříněma zrovna, když mám čerstvě nalakovaný nehty??? Takže se naštval a dramaticky prohlásil ze se na to teda asi vy… (to je citace) a půjde radši do hospody?”

Já: “No, tak mu koukej pomoct! Jakmile to bude stavět sám, zničí to! To se musí ve dvou.”

Kačka: “Ale já mu nemůžu pomoct, když mám ty nehty… tak logicky snad může počkat? Vždyť jsem jeho dítě, proboha, proč ho mám poučovat já? On jako nedisponuje samostatným logickým myšlením??”

Já: “Hele, už mi volal, kdy přijdu a je pěkně naštvanej. Ale já musím být v práci. Takže běž a domluvte se, nebudu vás na dálku koučovat, doprčic!”

Kačka: “Ty nehty si nebudu lakovat znova! To je úplně na hlavu tohleto! Snad může počkat? Je jak malej!”

Já: “Nevím, proč se spolu nemůžete normálně domluvit jako lidi? Mně je už všechno jedno, já jsem v práci! Hlavně, ať ty skříně nezničí nebo vás zabiju oba!”

Kačka: “Jo? Tak teď jsem s ním mluvila – jako normální člověk teda! Ale on pořád uraženě sedí na židli a mlčí – samozřejmě v trenkách! Šla jsem za ním už dvakrát, mami, dvakrát!! Normální konverzace to byla, až na to, že jenom z mojí strany. Já už ani nevím, co po mně kdokoliv z vás chce? Jste dva cholerici a já to odnáším!”

Celou situaci jsem vyřešila pragmaticky: místo, abych běžela domů zabránit otcovraždě, přijala jsem raději pozvání mé milované sestry na večeři se šampaňským. Když jsem po půlnoci zvesela přikráčela domů, byly ty úžasné skříně perfektně na svém místě a oba moji drahoušci spali jako andílci. Jediné, co mě mrzí, že pes má trochu tik, ale věřím, že než se odhodláme k dalším renovacím v domácnosti (na řadě je koupelna), jeho nervová soustava se jistě stihne resuscitovat…

Text: Klára V.
Foto: Wim Arys na Unsplash