Přebytek peněz s sebou kromě nedostatku empatie a oddělenosti od světa tzv. obyčejných lidí nese nebezpečí pocitu, že máte všechno. Jenže já býval učitel. Přečetl jsem spoustu knih a jako relativně vzdělaný muž jsem se nemusel potýkat s duševní prostotou napakovaných mladých fotbalistů, koženkovou drzostí předrevolučních veksláků přestavěných na podnikatele, s vnitřní oslizlostí politických hráčů, s únavou a stresem poctivých dříčů byznysu, kterým firmy nenápadně požírají život ani s tíživým pocitem zodpovědnosti, jaké znají restituenti a s cynismem zestárlá a prozřelá zlatá mládeže.
Byl jsem v pohodě. Byl jsem volný. Sám. Žádné zvláštní povinnosti, žádná břemena, jen čistá energie v podobě čísel na bankovních účtech. Soukromé království možností. Spousta času a díky Juliiným a později i mým známostem v psychologických kruzích i přístup ke kvalitním drogám. Samozřejmě žádný kokain, crack a podobné sračky. Nepotřeboval jsem celotělní orgasmy a euforii a zvýšené sociální dovednosti. Jako stálý klient Petry B. jsem si orgasmů všeho druhu užil dost, nijak jsem netoužil prosadit se v jakékoli společnosti. A soustředit na práci jsem se už vůbec nepotřeboval, protože jsem žádnou neměl. Chtěl jsem jen pootevřít pár dveří a podívat se, jestli za nimi nebude stát on nebo Julie ve svých snesitelnějších podobách. Takže LSD.
To nejlepší, určené k přísně kontrolovaným a zčásti utajeným léčebným experimentům. Žádné nacucané papírky pro jazyky lačné tripů. Přesně odměřené psycholytické i psychedelické dávky v malých lahvičkách, jedna za pouhých 300 korun. Několikrát jsem na kuchyňském stole mé chalupy (ještě před velkolepou rekonstrukcí) zapálil svíčku, vyslovil záměr plný míru a porozumění sobě i druhým a jediným panákem své skromné lucidní zážitky vytunil do vesmírných výjevů. Stará poloutopená Nokia mého mozku se během několika desítek minut proměnila v kosmický počítač a vydržela tak kolem dvanácti hodin. Julii ani jeho jsem nikdy nepotkal. Viděl jsem ale v jednom okamžiku vznikat a zanikat nekonečnem znásobené světy, takže jsem ani neměl příležitost nějak zvlášť litovat.
Vnímal jsem bezpočet významů tenisky pohozené na podlaze předsíně a všechny její možnosti. Díval jsem se sám na sebe bez použití zrcadla. Víko matčiny plastové urny jsme tehdy s otcem odřezali pilkou na železo; stačil nepatrný závan větru a z docela malé škvíry začaly unikat bělavé obláčky. A teď jsem klečel jsem na místě, kde úzká asfaltová silnice přechází v trávu, nad kamenem, zakrývajícím prohlubeň, do níž jsem nasypal část popela. Pozoroval jsem, jak se krajina při západu slunce vlní, ale nenechal se tím zmást. Viděl jsem svoje tělo jako kříž nad knoflíkovou dírkou, kterou jednou budu muset rozepnout. Slyšel jsem svůj smích způsobený nemožností vysvětlit cosi sám sobě ve světě o několika málo rozměrech. Konečně jsem dokázal ocenit zázrak jako vrchol nepatřičnosti a pochopil, proč ten ani ten nejpřátelštější z místních kocourů nemůže tančit valčík a proč bych to po něm neměl chtít. Navštívil jsem jednoduchou světnici s babičkou sedící v křesle, na odlehlém místě v roji světů, které jsem sám stvořil. Dobrovolně jsem se zpomalil, abych zjistil, jaká je v chalupě nálada. Na opačné straně mysli jsem zkusmo zavolal „mámo“, ale nikdo nepřišel. Ani mě to nepřekvapilo. S nevývratnou jistotou jsem chápal, že v tomhle jediném bodě všechno skončí – ale v žádném jiném ne. V tomhle jediném bodě ano. Ale v žádném jiném ne.
Text: Dalibor Demel