Znal jsem ženu. Miloval jsem ji – i když tohle slovo bylo vynalezeno pro mělčí a jednodušší události. Dorozumívali jsme se základním jazykem, který drží svět pohromadě a jeho nářečím s velmi obtížnou výslovností. Občas jsem na ni mluvil jazykem štíra a ona odpovídala vlčí řečí. Pak jsme odjeli do zemí na opačných stranách světa, odkud se lidé málokdy vracejí. Když ale zapálím posvátné dřevo a soustředím se na hranici mezi plamenem a dýmem, jsme spolu na místě, odkud se nedá odejít. A zatímco dřevo doutná, v odpadu jejího umyvadla se stříbrné vlasy splétají do šperku, který nikdo nevidí. Jen já.

Text: Dalibor Demel

Foto: Obed Hernández na Unsplash