Pomohl jsem jí přetáhnout triko přes hlavu. Podprsenku si sundala sama.
„Jsou i větší,“ podívala se na mě.
„Ale i menší. Mnohem menší,“ odpověděl jsem a pustil se do hry, a pak se zeptala, kdy jsem měl naposledy sex a já odpověděl a začali jsme se rvát, přitom navzájem dál svlékat a dostalo to choreografii z trojmezí lásky, pomsty a zvířecí moci. Když jsme skončili, chvíli mi ležela uchem na hrudníku a poslouchala, jak srdce zpomaluje. A pak se na posteli posadila, rozhlédla a řekla: „Panebože, to je ale ubohej byteček. Jak něco takovýho může chlapovi stačit?“

***
I když zbohatnete poměrně pasivním způsobem jako já, odpadne vám dost problémů, které by jinak vyžadovaly aktivní řešení. A to je mnohem příjemnější, než odedávna tvrdí vyznavači křesťanských bonmotů o boháčích, kteří spíš projdou uchem jehly než branami království nebeského. Lidé tak bohatí a přitom životem a výstředními duševními stavy natolik omlácení jako já na podobné útěšné výroky moc nedají. Chudoba dozajista cti netratí, ale bohatství taky ne a v reálném světě poskytuje lepší možnosti než život v kontokorentu a se smečkou exekutorů v patách. Postupně jsem zjišťoval, že peníze jsou především skvělá zásoba energie – a tu můžete využít k činům, které byste si jinak proti své vůli museli odpustit. Tak třeba bydlení a soukromý prostor:

Koupil jsem pozemek se starým statkem hned vedle naší rodinné chalupy, abych vyloučil možnost, že si tam nějaké hovado postaví autoservis nebo repliku středověké kovárny. Ze stejného důvodu jsem přikoupil od jakéhosi spekulanta i louky přes silnici. Podle územního plánu se sice měly proměnit ve stavební parcely, jenže já se dohodl se s místním zemědělským družstvem, že jim je za pár stovek ročně pronajmu k hospodaření – výměnou za klid a výhled na vzdálené svahy Krkonoš. Od vnějšího světa mě rázem dělilo několik desítek až stovek metrů a to jsem se ani nemusel namáhat s příjezdovou cestou. Jen neokázale luxusní plaňkový plot z tropického dřeva kolem zahrady mě stál stejně jako nové auto vyšší třídy, což místní až na pár výjimek neviděli zrovna rádi, ale museli se s mým vztahem ke kolektivu a popularitou v katastru nemovitostí smířit.

Jídlo: Bylo mi celkem jedno, jestli za nákup utratím pětistovku nebo pět tisíc, takže jsem začal jíst to nejlepší maso, nejlepší zeleninu, jezdil jsem do nejdražších a nejzdravějších restaurací, což se sice nemusí překrývat, ale od čeho máme internetové průvodce. Za potravinové doplňky typu tuk ze zastudena lisovaných sardinek nebo extrakt z kamčatských borůvek jsem utrácel přibližně deset tisíc měsíčně s pocitem, že je to skvělá investice – a nemýlil jsem se. Cítil jsem se méně unavený, začal jsem rychleji regenerovat a zlepšila se mi kvalita kůže. Když se k prakticky neomezeným financím dostanete na prahu padesátky, chcete je utratit za čas. Za delší život, protože k němu mají v průměru blíž inteligentní, vzdělaní a bohatí lidé bez duševních poruch a s přístupem k tomu nejlepšímu, co svět nabízí než vystresovaní klienti fastfoodů s drtivými hypotékami za krkem.

Samozřejmě jsou i výjimky, ale v mé situaci se už prostě nebudete střílet, protože vám život začne připadat prázdný nebo umírat na bezradnost a předávkování v koupelně se zlatou vanou jako nešťastná vyfetla ze showbyznysu. Až na obvyklé melancholické chvilky mi život nepřipadal prázdný jako učiteli, dělníkovi dabingu, ani jako multimilionáři. Život mi vždycky nabízel víc než jsem mohl pohodlně pojmout, zvlášť s přispěním neobvykle otevřené paměti a Julie. Což nás přivádí ke vztahům.

Jakmile mi na tělo dopadly první zlaté kapky a za nimi celý ten sladký proud nul, potřeba přicucávat se k nejrůznějším bradavkám a cucat mlíko dramaticky zeslábla, až zmizela. Stejně jako stříbrný (nebo jaký vlastně) závoj romantiky. Docházelo mi to, když jsem se během vztahové přestávky s Julií vracíval nočními übery z privátu obydleného bývalou zdravotní sestřičkou Petrou B., která své pornoidní služby zbavené jakkýchkoli zábran na svém webu nazývala „relaxačními masážemi“.

Nepotřeboval jsem další maminku. Nechtěl jsem zachránit. Ani utěšit. Začalo to už setkáním se svalnatou rukou na zábradlí kostelní věže a příval prachů v tomhle směru stlačil plyn až k podlaze. Když jsem pak jako obvykle na ulici bezděčně skenoval potenciální partnerky přes sbírku filtrů, dva nenápadné, ale odjakživa přítomné chyběly: Bylo mi jedno, jestli ženy vypadají důvěryhodně a spolehlivě pro případ, že bych se dostal do srabu a potřeboval útěšnou náruč. A nejen to. Někam se ztratila i lyrická poezie. Plaché ženy s velkýma nostalgickýma očima zrcadlícíma světy daleko za Mléčnou dráhou propadly sítem jako vločky šedého popela – pokud zároveň neměly jiné kvality jako třeba pevně stavěnou figuru, velké kozy a přitažlivou chůzi.

Na čas, na dost dlouhý čas, jsem přestal rozumět slovu láska. A vůbec mi to nevadilo. Proč by taky mělo? Prožíval jsem blahobyt. V jídle, relaxačním šukání, bydlení, ve finančně bezhraniční budoucnosti – i když podle mé dnešní umouněné vizáže a špinavých nehtů to tak nevypadá. Měl jsem všechno, co mi dřív chybělo a znovu se zbavil dočasně přebytečné Julie. Vypadalo to na svobodu a jediné, po čem jsem opravdu upřímně toužil, byly zážitky.

Pokračování příště…

Text: Dalibor Demel

Foto: Jingming Pan na Unsplash