S tělesným teplem každopádně dorazila i její vůně. Příjemná. Sotva dospělá. Čerstvá, zdravá a čistá, žádné příměsi opotřebování. Na rozdíl od jeho ženy, přiznejme si to. Tahle holka svoje tělo ještě nestačila narušit. Žádné viditelné skvrny na kůži, ani pupínky, jen pár jizev. Pořád se dívala k zemi, oči neukázala. No tak jo.  

Rozhlédl se. Teď už se nesmály ani děti – a chlap, co předtím dostal od vousáče pěstí, se pokoušel vyhrát soutěž v mračení a zdálo se, že i ve funění. Přitom si ještě prokusoval rty a zíral na něj tak odpudivě, jako kdyby patřil k jeho vlastním lidem. Jeho žena? Sestra? Nebo dcera? Bývalá budoucí žena? Má vůbec čas a smysl to zjišťovat?

Všechny tyhle úvahy mu proběhly hlavou během pár nádechů a výdechů a stejně neměl na výběr. Takže vzal holku za paži, propletl se mezi a zmizel za hranicí lesa, šera a nového života.
Nebo nového závěru toho starého? Vůbec to tak nevypadalo. Když světlo od říčních břehů dostatečně zesláblo a vzduch se rozvoněl obvyklou lesní směsí dřeva, jehličí, hub a hniloby, život zcitlivěl očekáváním a nedával najevo, že by měl kdy končit.
Cestou minuli místo rozhrabané dvojími koleny a párem dlaní. Všimla si ho taky a zpomalila, nejspíš to už všechno chtěla mít za sebou.

„Tady ne,“ zavrtěl hlavou.
Pochopila a nechala se vést dál. V prstech cítil svalnatou paži potaženou vrstvou tuku, prostě pořádná zdravá holka. Rozhodně se mu líbila a mně taky. Zastavili se na dohled od místa, kde předtím našla svoje (víceméně) životní štěstí jeho žena, dál nemělo smysl se vláčet. Pustil jí paži. Když ucítila, jak stisk slábne, vyškubla se a druhou rukou si třela rudnoucí otisk jeho prstů.

Celá zamračená, naštvaná a zároveň vyděšená se postavila proti němu a něco naštvaně syčela. Zamrzelo ho, že jí způsobil bolest, ale ve chvíli, kdy si třela ruku, mračila se a nejspíš mu to všechno vyčítala – něco se změnilo.

Splynula s pozadím lesa a jemu se v několika záblescích připomněly všechny ty výjevy z nedobrovolných cest: jeho vlastních, když ho starší kluci někam táhli, aby mu vysvětlili, co si myslí o modrém a hnědém oku, na nahého Kořena a jeho matku mizející v mlze nad zamrzlým jezerem, na to, když ho včera sejmuli sekyrou a odtáhli k hranici tmy, na otce a jeho nedotknutelné figurky.

Vždycky mu někdo zarýval prsty do kůže, skutečné i neviditelné, včetně jeho velkého lovu podle pravidel a zvyků, z nichž se nedá vystrčit ani prst. Vždycky po něm někdo něco chtěl. Dokonce i když tenkrát otce sejmul, musel to udělat. Něco uvnitř ho pohánělo, rozhodovalo, zvedalo ruku k ráně a posunovalo nohama.

Holka se odmlčela, nejspíš jí došlo, že si vodopád jejích slov nemůže vychutnat. Musela vědět, že to hlavní pochopil, ale co se právě teď stalo, tušit nemohla. Upřímně si myslím, že i na něj to byla až moc neuchopitelná myšlenka. Popravdě si nejsem jistý, jestli její část, za níž vibrují slova jako „realita“ a „svobodná vůle“ nepochází spíš z mé stomilionkrát profackované hlavy – jenže nějaké kreslení hranice, kde končí on a začínám já, jsem už vzdal.

V každém případě pochopil, že mu hlavou víří zárodky něčeho důležitého. Zachytit to a přesně pojmenovat neuměl, ale naprosto přesně věděl, co teď provede se svou novou ženou. A co neprovede.

Ještě chvíli na něj zírala a pak to vzdala taky a vyhrnula si koženou suknici nad pas. Chloupky na stehnech a černý terč uprostřed se v šeru zdály tmavší, nic takového ještě neviděl. Jemná vůně, kterou zavětřil už u řeky, zesílila. Za normálních okolností by trvalo dva nebo tři nádechy než by ovládla jeho a celý ten miniaturní svět ohraničený stromy a situací. Jenže tohle už nebyly normální okolnosti.

A navíc, to je taky fakt – potřeboval si po všech těch kotrmelcích trochu oddechnout. Uklidnit se a rozmyslet, co a jak dál. Kdy to všechno začne. Zítra? Nebo ještě dnes v noci?

Rozhodnutí vyhladit svoje lidi, holka smířená se svým údělem a podivuhodný záchvěv něhy se ještě chvilku navzájem olizovaly, až to jako první vzdalo domluvené znásilnění. Nejen to: poněkud užasle jsem cítil, jak jí pohladil po tváři. Jemně se dotkl tmavých vln vlasů, jako hladiny nad měkkou hloubkou. A pak ji vzal za ruce, které pořád ještě držely suknici a zlehka přiměl uvolnit stisk. Kůže se sesunula do poloviny stehen. Zadívala se na něj, překvapená a zároveň nejistá, protože takhle to nejspíš dopadnout nemělo.

Usmál se, aby ji uklidnil.
Úsměv mu nevrátila, ale něco v jejím pohledu se změnilo.
„Jdeme. Tam,“ ukázal zpátky k řece.
Jestli to byl dárek od muže s dvoubarevnýma očima, neměl by ho odmítat. A navíc se mu pořád líbila, takže jestli příští dny přežije – novou ženu bude potřebovat.
Podal jí ruku, čekal – a dočkal se.

Předchozí kapitola: Mužská věc 159: Holka s téměř neporušeným tělem

Text: Dalibor Demel
Ilustrace: JJ Jordan pro Unsplash
Ikona: MV a Unsplash