Byl sám uprostřed směrů a tentokrát to bylo dobré. A ta trhlina, prázdné místo mezi jím a světem zároveň dělila dětskou samotu a dospělou osamělost a přestože byla nová a zneklidňující, tušil, že ji nikdy nic tak docela nemůže zaplnit. Žádná žena, žádný úlovek, žádný tanec. Ale to vůbec nevadilo. Bylo to jako vymést stan nebo jeskyni a vyhodit starou plesnivou kůži. Co přijde, se teprve uvidí. 
A pak vzal svou nepravděpodobnou ženu kolem ramen a čekali, až se ve tmě rozhoří oheň.  

Samozřejmě: nikdo nedospěje díky jediné povedené akci, i když by se o ní mohl natočit film. Ani proto, že si začne hrát na zvíře o dvou hřbetech. Po noci, kdy vystoupil z jezera a té další s otcovým těžítkem vyhozeným za hranice nového bydlení, přijímací obřady pokračovaly, jen si jich nikdo moc nevšímal a neoslavovaly se přírodním alkoholem, ani ještě přírodnějším pářením.

Stačilo ale blbě naštípat hrot oštěpu nebo si přes svoje území nechat uniknout prase. Nebo zakopnout, když se všichni dívají. Ztratit stopu na jednom břehu potoka a nenajít ji na druhém. Netrefit se do zvířete a pak nenajít oštěp, případně ho omylem poslat do spolulovce (obojí se v historii jezerního břehu stalo několikrát). Leknout se z jakékoli příčiny. Vykadit se na nesprávném místě. Postěžovat si, že je příliš velká zima. Totéž s vedrem, nemluvě o hladu a žízni.
Byl svědkem scény, kdy si jeden z mladších lovců vylomil zub o kost a okamžitě se mu začalo říkat potupným výrazem označujícím v lepším případě díru. Podobné jméno mohl dostat i za hlasité vypuštění větrů u večerního ohně. Žádné dětské vybírání hnízd a srkání vajec. Konec lovu myší a žab (stejný důvod jako vejce). Stačilo šlápnout na suchou větev a vyplašit zvěř. Šlápnout na mokrou větev, uklouznout a vyplašit zvěř zvukem pádu. Spadnout ze stromu. Být unavený. Zranit se vlastní nešikovností a vyřadit se z lovu. Jít na ryby a žádnou nechytit. Spadnout ze stromu. Usnout během noční hlídky. Zlomit si jakoukoli kost. Ztratit oštěp nebo sekyru nebo vůbec cokoli. Omdlít bez vážného důvodu. Zabloudit a najít se. Zabloudit a navždycky zmizet.

Stačilo spáchat cokoli z výše uvedeného – samozřejmě jen nepatrné části celkového seznamu – a těžce vydobytá pozice v mužské skupině blafla a shořela jako chomáč zaječích chlupů.
Dny mužů naplňuje nebezpečí pro život a ještě víc pro důstojnost. Já se na to už samozřejmě můžu vykašlat, protože první mi chrání alarm a to druhé usnadňují prachy. Tehdy se ale po lesích zpívaly docela jiné písničky než Schubert, Metallica nebo Brassens. Dost se řvalo. Popiskovalo. Houkalo. Řičelo a taky funělo, když jste museli nadbíhat voňavým čuňatům a hnát je do rokliny, kde byl masakr nejsnazší.

Velký duchu zvířat, ty hajzle, o blaho svých duší ses vždycky staral stejně jako bohové lidí o to naše. Jinak to ale byla docela pohoda, aspoň z dnešního pohledu. Jednou za pár dní s kamarádama na výletě v lese, hrajete si na indiány, večer oheň, řeči o tom, jak se co komu povedlo a kdo to tam hodil rychle, kdo pomalu, kdo se kam trefil, jak kdo koho oběhl, kdo komu nadběhl, kolik prasat se podařilo sejmout, kolik jich uteklo, jak chrochtaly a jak je duch zvířat štědrý. To poslední samozřejmě s velkou vážností a tajemnými výrazy v záři pableskujících plamenů. Spousta masa a dokud hoří oheň, pořád je co péct a šelmy mají smůlu – pokud nejdete čurat moc daleko, jenže to v noci může udělat jen žabí hlava, což ze zdejších chlapů nikdo není, takže fajn, vrátí se všichni. Anebo ne.

„Vrať se,“ požádala ho žena vážným hlasem, když ještě před svítáním odcházel. Do šera, vlhka, ukopnutých palců. A mnohem horších věcí, takže to myslela velmi vážně. Měla důvod: Muž, který stavěl předchozí verzi jejich obydlí se sice vrátil, ale ve stavu, kdy už ho mohli jen pomazat červenou hlínou a zasypat kytkama. Jenže tohle se jemu nestane. Rány v hrudníku a v břiše si domů nosí jen nešikovní muži. Lovci, co nejsou dost rychlí, opatrní, chytří a pohotoví. Předvídaví. Správným způsobem odvážní.

„Vrátím,“ řekl, odkopl kůži a překonal závan sychraviny. Nočních koupání v jezeře už moc nebude. Vzal oštěp, sekyru, hlídka u ohně už dala znamení, nad spícím táborem něco třikrát pravidelně zavřísklo. Děti ještě spaly. Kdyby neulovil svou dvojí kořist, spal by taky. Zabalený v kůžích. V teple. S matkou a otcem. Teď stál ve studené hlíně, v chladném vzduchu, dávala se do něj zima a sledoval, jak se ze šera a chýší vynořují nahrbené mužské postavy. Všechny je znal. Tehdy ráno mu ale připadaly úplně cizí a nebezpečné, jako z jiného světa, takže mi dovolte, abych tady v odpočívárně své sauny připil – na první den v práci.

Předchozí kapitola: Mužská věc 109: Zázraky nočního houbaření

Text: Dalibor Demel
Ilustrace: Wikimedia Commons: Zinajda Serebrakovová: Koupel (1913)
Ikona: MV a Unsplash