Alain Delon je zřejmě poslední z velkých francouzských herců, kteří dosud žijí. Prožil život plný slávy a bohatství, nadbíhaly mu stovky žen, muži mu záviděli jeho vzezření. Žádali si ho režiséři z celého světa, ve slávě mu mohl sekundovat snad jen Jean-Paul Belmondo, jeho velký přítel. Dnes žije slavný herec sám ve svém přepychovém domě uprostřed rozlehlého parku Douchy, v místě, kde má pochované všechny své psy. Před pěti lety absolvoval operaci srdce a od té doby má bypass. A netají se tím, že se těší na smrt. Dnes je mu šestaosmdesát let.

 

Pověřil jsem veterináře, aby utratil mého psa, až přijde moje hodina. Chci, aby odešel se mnou, aby ho pochovali u mě, schouleného v mé náruči.

Lidé jsou bytosti, které nenávidím. Všechno je falešné, zkreslené. Už neexistuje respekt ani čestné slovo. Jediné, co dnes platí, jsou peníze. Vím, že opustím tenhle svět bez sebemenší lítosti. Ostatně skoro všichni mí blízcí už jsou mrtví… 

Nikdy jsem se nesnažil změnit a nikdy jsem nechtěl být nikým jiným. Jsem v totálním souladu se sebou samým, jsem sám sebou. Nikdy jsem nehrál žádnou figuru, vždycky jsem byl tatáž osoba. Nikdy nic nepředstírám, říkám, co chci říct, i když se to ne vždy líbí. 

Nikdy jsem si nepředstavoval mít takový osud, stát se tím, čím jsem se stal. Vrátil jsem se z války a biograf přišel za mnou přes ženy, díky nimž jsem žil a přežíval.

Když přišla nabídka hrát ve filmu, ptal jsem se: „Proč já?“ A odpověď byla pokaždé tatáž, všichni hned mluvili o té kráse, permanentně. Už moje matka mi to opakovala, když jsem byl kluk. Lidé na ulici ji zastavovali, aby jí řekli: „Vy máte ale krásného syna!“ Ona ale nesnesla, aby na mě sahali, takže když se se mnou procházela v parku, pověsila na kočárek ceduli s nápisem: „Koukejte na mě, ale nedotýkejte se mě!“ Později tu byly pohledy mladých dívek, které se kolem mě točily, jejich chování, náklonnost… Úplně jiné než k ostatním klukům. Ale kdybych věděl, že jde o nějakou moc, nebo dokonce o zbraň, nezačal bych svůj život jako řeznický učeň. 

Měl bych poděkovat své matce, protože to ona mi dala ten obličej, jaký jsem měl, a vše ostatní se stalo díky němu. Všechno jsem získal díky té kráse. Jsem její portrét, a ona byla nádherná. Dlužím jí poděkování.

Dětství jsem neměl šťastné. Jak můžete pochopit, že se vás vaši rodiče zbaví, když jsou vám sotva čtyři roky? Rozvedli se, zařídili si život po svém, každý z nich založil novou rodinu a já se ocitl jako sirotek v adoptivní rodině. Nikdy jsem neviděl svoje rodiče spolu. 

Poznal jsem moc brzy, co je rozchod, opuštění a samota. Pochopil jsem také, že se z toho dostanu jedině tím, že uteču, a proto jsem odešel v sedmnácti do války v Indočíně. Jenomže plnoletost byla až od jedenadvaceti, a tak jsem potřeboval souhlas rodičů – mých vlastních. Podepsali bez váhání. Jako by se mě chtěli zbavit definitivně. To jim mám za zlé. To se nedá odpustit: Vždyť mi bylo pouhých sedmnáct let… Sedmnáctileté dítě se neposílá do války!

Když matka zemřela, bylo mi skoro sedmdesát let. Velmi jsem ji postrádal celé své mládí, ještě víc než mého otce. Oba se ke mně začali hlásit, až když jsem byl slavný. Jeden jako druhý byli hrdí být rodiči Alaina Delona. Najednou si vzpomněli, že mají syna. 

Jsou prázdna, jenž se nikdy nenaplní. I později, když jsem pak žil s nějakou ženou, když jsem miloval a byl jí milován, cítil jsem se sám. To jsem cítil odjakživa. Ta samota, kterou s sebou tahám celý život, je z dětství. Byly mi pouhé čtyři roky, když jsem poznal, že můžeme být opuštěni těmi, které milujeme nejvíc. 

Nejsem si jistý, jestli jsem byl svým dětem dobrým otcem nebo dobrým dědou svým vnukům. Pro Anouchku a Alaina-Fabiena bych mohl být spíš dědečkem, je to složité… A navíc, i když jsem pro ně otec, jsem taky Alain Delon. To je zátěž, kterou není snadné unést. Tím spíš, že jsou u profese. Pro Anthonyho to bylo zvlášť těžké. Velmi tím trpěl. Sláva vás izoluje, distancuje vás od rodiny, ode všech. I od vašich dětí. 

Syn Anthony (30. 9. 1964) v mládí hodně trpěl. Říká, že nebyl milován svou matkou, vlastně ho vychovávala Mireille Darc, zatímco jeho otec byl lhostejný a zaneprázdněný. A to, co prožíval ve své herecké kariéře, bylo hodně složité. Nepodařilo se mu vydobýt si své místo. Pro Anthonyho bylo strašně drsné být synem Alaina Delona, musel opustit film a dělat něco jiného. Nenáviděl mě za to, jako by to byla moje chyba. Ale v této profesi je těžké uspět, ať už jste kdokoli. 

Nejšťastnější jsem byl bezpochyby mezi dvaceti a osmadvaceti. Vrátil jsem se bez zranění z Indočíny, už to byl zázrak. Bylo to období filmu V plném slunci, exploze mé kariéry, setkání s režisérem René Clementem a s Romy Schneider, mou první velkou láskou. Tohle období je navždy zapsané v mé paměti. Byl to počátek mého úspěchu.  

Nikdy jsem nesnil o takové kariéře, přišla ke mně sama. Takže kdyby se zastavila, nebyl by to můj problém. Nebyl jsem stvořen proto, abych byl Alain Delon. Už jsem měl dávno umřít. Tomu se říká osud. Štěstí neexistuje, to je osud.    

Stal jsem se milovníkem umění. A peníze mi dovolily se jím obklopit. Zpočátku jsem kupoval kresby a grafiky. V Londýně. Jsem blázen do obrázků devatenáctého, ale i šestnáctého nebo sedmnáctého století. Ale nebyl jsem sám, bylo nás víc, co jsme společně investovali. A pak jsem nakupoval obrazy zvířat od Delacroixe, od Corota, od Géricaulta… Některá díla jsem už dávno prodal. Ale ve sklepení svého domu v Douchy mám soukromou galerii, kam často chodím meditovat. To mi dovolily peníze. 

Nemám žádné vzdělání. Jen vysvědčení ze základní školy a výuční list uzenáře. Jediné, co jsem měl, byl můj ksicht. A tak jsem dělal nejkrásnější povolání na světě.

Mnozí lidé mluví o duši. Tělo odchází a duše zůstává. Ale kam se uchýlí? To bych rád věděl. Je to smutné, ale já věřím pouze v to, že se staneme jen shnilým tělem pod zemí.

Nevěřím moc v Boha, ale mou vášní je Marie. Tu ženu mám rád, líbí se mi vše, co udělala. Její syn je slavnější, ale existoval vůbec? S Marií rozmlouvám, svěřuju se jí, on mi naslouchá a je tu se mnou. 

Navštívil jsem pár psychologů v těžkých chvílích svého života, už je to dávno. Ale nejsem ani adept, ani specialista v tomhle oboru.

Mít opravdové přátele bylo vždy těžké. Navíc jsou všichni mrtví. Opustili mě Jean-Claude Brialy a Jean-Pierre Cassel. Bylo nás pět, kteří jsme začínali kariéru společně, my, co jsme byli spjati přátelstvím, bez konkurence. Odešel už i Jean-Paul Belmondo a Jean-Louis Trintignant. Zbyl jsem já, poslední nejmladší. To je bilance! Mí režiséři jsou mrtví, mí herci jsou mrtví. Byl jsem nejmladší a všichni odešli. Kamarádky už nemám. Jeanne Moreau zemřela, zůstává Brigitte Bardot.

S Brigitte Bardot jsme byli jen přátelé, nikdy mezi námi nebylo víc. Ale za těch padesát let máme nejlepší přátelské vztahy, jaké si lze představit. Točili jsme spolu jednu scénu hodně divokou, ale v reálu k ničemu nedošlo. Telefonujeme si často, sdílíme stejnou vášeň: lásku ke zvířatům. Kdyby Brigitte neměla to pouto ke zvířatům, už by tu dávno nebyla. Bezpochyby by se zabila jako všechny velké sexsymboly. Pro ženu je to velmi drsné nevidět už touhu v očích mužů. To je pro ženu nejstrašnější.

Věk má své důsledky, špatně se mi chodí, hodně spím a stávám se gurmánem! Ale když vidím v ulicích Paříže plakáty z filmu Bazén, kdy mi bylo třicet, říkám si, že dodnes se neobjevil nikdo lepší. A znovu opakuju: Já měl v životě opravdu všechno. Měl jsem všechno a k tomu více než šedesát žen a padesát psů…

Znám herce, kteří jsou zoufalí, protože je na ulici lidé nepoznávají. Já se uměl ochránit, jsem samotář, to je moje nátura, nikdy jsem nebyl jiný. A navíc já také přežil díky zvířatům. Ovšem úspěch, ten mi přineslo publikum. 

Život mi už nic nepřináší. Už jsem všechno zažil, všechno viděl. Ale hlavně – jak já nenávidím tuhle současnou dobu! Je mi z ní na zvracení! Opravdu nepocítím sebemenší lítost, když zítra umřu. Vše je přichystané, mám svou hrobku ve své kapli, je tam šest míst. Zatím je tam trochu prázdno, ti, které jsem měl rád, už odešli a jsou jinde. Uvidíme, kdo mě bude následovat…

Text: Jiří Roth
Foto – koláž: Jiří Roth
Ikona: Mužská věc