„Zabil by mě, ale dnes jsem já zabil jeho,“ řekl docela potichu a položil mu k nohám zakrvácený, chlupatý a nepředstavitelně vzácný balík. Starý muž se střídavě díval na kůži a na něj, na tváři se mu vystřídalo několik drobných proměn, ale nakonec se usmál a chystal se promluvit a určitě by mu zachránil život pro něj i pro ostatní – kdyby se ze tmy neozval ženský hlas ostrý jako kamenná štěpina: „Nezabil. Nezabils ho. Já to všechno viděla.“

Což je jeden z hlavních důvodů, proč jsem Julii v posteli tolikrát držel pod krkem a bojoval s pokušením stisknout a nepustit.
Tehdy v noci ale všechno ztichlo a moje občasné bušení srdce a sucho v krku nejspíš našlo svůj starý vzor. K ohni přišla ta žena a ve svitu plamenů nevypadala vůbec špatně. Možná ráno udělal chybu, ale zrovna ona by neměla být ta první. Neměla to po něm chtít, neměla se mu ukazovat, musela to vědět taky. Jenom muži můžou mít ženy a večer po prvním lovu je mít musí. Nechápal ji. Nerozuměl, proč se objevila, co po něm chtěla a proč teď mluví. V ničem to nedávalo smyl. Zvířata stejně jako lidi zabíjejí kvůli žrádlu, když prší, hledají suchá místa a ve vedru se schovávají pod sluncem. Nikdo a nic se nechová jako tahle žena. Díval se na ni, jako by se noční slunce objevilo na zemi a zapálilo rybu z jezera.

„Nezabil je sám,“ zopakovala a postavila se zády k ohni. Nedívala se na něj, ale na starého muže. „Takovou věc nikdo nemůže dokázat bez pomoci,“ pokračovala a několika mužům se viditelně ulevilo.
„Nemůže,“ vykřikl jeden s tlamou pomalovanou hlínou, ale otec to nebyl.
Pár dalších se přidalo: „Nemůže. Ne! Nezabil je.“
Moc fantazie neprojevili, ale když se mohli zbavit nenápadného ponížení, jejich mozečky se chytly toho nejjednoduššího – opakování toho, co už slyšeli. Starý lovec mlčel a díval se střídavě na něj a na ženu.
„Zabil jsi prase? Bodls do téhle kůže?“ ukázal na skvrnitý balík na zemi.
Nechápal, proč se ho na to ptá, ale přikývl: „Udělal jsem všechno, co se má udělat.“
„Sám?“
„Sám.“
„Hmmm,“ odmlčel se a pak se podíval na ženu: „Cos viděla?“
Chvíli mlčela a tvářila se, jako by na něco děsivého vzpomínala, dramatické umění je opravdu nesmírně staré.
„Viděla jsem duchy smrti,“ řekla vážně a ještě se na konci zvládla zajíknout. „Pomáhali mu. Dali mu nepřirozenou sílu, vedli mu ruce a znehybnili zvířata.“

Všichni teď nejen mlčeli, ale slyšitelně omezili i dýchání a funění a kdo žvýkal vepřovou flákotu, nechal zuby odpočívat a s otevřenou pusou zíral na ženu, která viděla duchy smrti s tenkýma rukama a nohama, unašeče zemřelých.
„Duchové smrti,“ pomalu zopakoval starý muž, „hmmmm… Jenže…,“ pozorně se díval na ženu i na čerstvého dospělého lovce, „jenže duchové smrti lidem nepomáhají.“

Přísedící přemohli strnulost a několik jich souhlasně přikývlo, i když obhajobu toho zmetka s dvoubarevnýma očima si doopravdy přál málokdo. Možná pár žen, kluci okouzlení jen o málo starším hrdinou a nadějí, že oni by jednou mohli taky. Samozřejmě holky se svými pářivými sny, ale rozhodně ne dospělí lovci – klukovské naděje na nesmrtelný výkon už dávno pohřbili a nikdo z nich netoužil mít mezi sebou nováčka s tak silnou legendou omotanou kolem pasu. S výjimkou těch vrásčitých chlapů, jimž už svaly na pažích poplandávaly spolu s kůží jako poloprázdné měchy na vodu. Jako byl muž s nejdůležitějším hlasem v okolí. Byl na světě už dost dlouho, ale ještě nikdy neviděl, aby duchové smrti někomu pomáhali. A když jsme u toho, vlastně neviděl vůbec žádné duchy smrti, kromě těch ze snů a nočních představ – a ti se do dnů a společnosti živých nijak zvlášť nehrnuli.

„Duchové mrtvých lidem nepomáhají,“ zopakoval pomalu. „Cos viděla?“
Bylo by dozajista zajímavé vyslechnout si výstřední příběh o lovecké spolupráci unašečů zemřelých a lidí, ale tahle žena byla chytrá a zrádnou odbočku pominula.
„Jenže…“ ukázala na pořád ještě trochu chlapeckou a teď i děsivou postavu potřísněnou krví, tukem, prachem a nejspíš i zrnky pylu z květin, na nichž ještě odpoledne posedával motýl teď už prakticky rozložený kyselinami v netopýřím žaludku. Ukázala na jasného vítěze dnešního dne a prohlásila: „Jenže on není člověk. Je to duch. Všichni víme, že nemá oči člověka. Tohle by člověk nedokázal. Není člověk. Není jako my.“

Ticho. Pár lidí vydechlo a už se zapomnělo nadechnout. Není jako my. Tohle samozřejmě neslyšel poprvé a na té poslední větě něco bylo. Na úplně nejdůležitější větě, která teď visela ve vzduchu jako sekyra zastavená uprostřed letu. Chtěl něco říct, bránit se, ale ta chvíle byla silnější a on už dnes udělal a řekl všechno. Několik rtů tu větu zopakovalo, zatím ještě potichu.
„Tak duch,“ zamyslel se starý muž, podíval se na něj, ale vůbec se netvářil, že vidí bytost z jiného světa. Vstal, poplácal ho po rameni a po zádech a dal si záležet, aby všichni slyšeli, jak pořádně to pleská, jenže…
„Duch v těle člověka,“ dodala rychle žena. Dobře se připravila, znala odpověď na každou otázku. Pozoroval její liščí profil, odvahu přede všemi mluvit s důležitým starým mužem a bradavky zašpičatělé jako miniaturní parohy.
Starý muž vzdychl a kývl na vítěze: „Pojď sem.“

Poslechl, starý muž vstal a chvíli se na sebe velmi zblízka dívali, z očí do očí, tři hnědé a jedno modré. Všechno teď záleželo na vrásčitém chlapovi, který ho naučil štípat sekyry, naostřovat hroty oštěpů a najít v jezeře místo s rybami a vytáhnout je na břeh, ale to nejdůležitější ho naučit nemohl. Někde ve tmě tam seděl s matkou jeho otec s rukama od hlíny. Prostě jen tak seděl. Ať sedí. Starý lovec konečně kývl a poplácal ho po rameni.
„Nevidím ducha. Vidím muže. Ulovil dvě zvířata. Přinesl jídlo,“ zvedl nad hlavu ruku s kusem pečeného masa. „Hodně jídla,“ dodal a konečně se ženy zeptal na to nejdůležitější: „Co chceš?“
Jenže tahle žena nechtěla odpovídat na otázky.

„Dobře,“ řekla docela klidně, jako by všechno šlo podle plánu. „Jestli je to duch nebo muž pozná ta, která vidí ve tmě.“
Kdyby nešlo o mě, smál bych se ještě teď, se sklenicí vína slané příchuti, kterou hroznům dodal mořský vzduch. Smál bych se tady, na vrcholu a zároveň konci svého skutečného života. Protože ze zadních řad se do svitu ohně vynořila nepopsatelná maškara, která měla na starosti styk se zásvětními silami, s tváří skrytou koženými řemínky se spoustou uzlíků, mušliček a všelijakých drobných píčovin, které se pohupovaly s každým krokem a pravděpodobně přispívaly k jejímu vytržení. Byla už dost stará, takže na další pohupující se laloky a podobné útvary nebyl zrovna malebný pohled, ale zároveň měla svou moc, takže prozatím jí tradiční rána sekerou do hlavy od nikoho nehrozila.

Pamatuju si její bělmo probleskující z řemínkové záclony, když ho oběma rukama držela za tváře a dlouho, za mnohého třesení, škubání a zpěvu prvotních písní zkoumala, jestli je člověk nebo nějaký hrozivý tvor z těch nehnusnějších zákrut spodního světa. Nehmotný netvor, jemuž se podařilo ovládnout lidské tělo ještě v kojeneckém věku a teď by mělo získat sílu a výsady muže. To by samozřejmě bylo špatné. To by se nesmělo stát, protože pak by šlo o život všem. Takže ta, která vidí ve tmě, se opravdu snažila a nakonec se z té námahy zhroutila k zemi. A když se zvedla, cosi dlouho šeptala starému muži, protože on jediný měl právo svému malému světu sdělit její vzkaz. A čím déle ta, která vidí ve tmě, mluvila, tím víc se při pohledu na vítěze a ženu s parožími bradavkami usmíval. Skoro byste řekli, že se už těší, až se její čarodějný nález prolne do skutečnosti. A ještě než se dostaneme k podrobnostem, prozradím vám jedno: Bude se šukat. A to fest.

Text: Dalibor Demel
Foto: Wikimedia Commons: Charolet, bodypainting
Ikona: Unsplash a Mužská věc