Isidore Ducasse, Comte de Lautréamont, Maldoror a jejich zpěvy zla

„Před jeho jménem se nebeská vojska chvějí; leckdo v končinách, které jsem opustil, vykládá, že sám Satan, že ani Satan, ztělesnění zla, není tak strašlivý.“
Zpěvy Maldororovy (Zpěv šestý)

„To jsou slova anděla, božího vyslance, o hlavní postavě Zpěvů Maldororových (Les Chants de Maldoror), které jsou jedním z divů světové literatury: rozsahem krátké dílo, s dopadem však netušeně obrovským. O jejich autorovi víme jen velmi málo. Comte de Lautréamont (hrabě z Lautréamontu), vlastním jménem Isidore Lucien Ducasse, rodák z Montevidea s francouzskými kořeny, jenž se nedožil ani 25 let ( narodil se 4.dubna 1846 a 24.listopadu 1870 zemřel).

Své útlé dětství prožil v Uruguayi, ve třinácti letech odplul do Francie, kde následně zahájil středoškolská studia. V roce 1867 se přestěhoval do Paříže, kde se pustil do horečného psaní Zpěvů. Údajně psával po nocích a zvukomalbu svého textu modeloval hrou na piano, jež používal též jako psací stůl. Podle kusých informací, kterých se nám dostalo (od spisovatelových spolužáků či jeho nakladatele), byl Ducasse mlčenlivým, zamyšleným mladíkem, který neměl moc přátel, s nikým se nestýkal, s nikým nežil. Maturitu získal bez velkého nadšení a vysokoškolská studia nezahájil. Více se nám o jeho životě nedochovalo a nejspíš se bohužel ani víc toho nedozvíme. Obdobně tak dodnes nejsme schopni obsáhnout mnohovrstevnatost tohoto díla a všechny myšlenky tak pojmout do posledního detailu. Comte de Lautréamont i jeho Zpěvy zůstanou navždy nerozluštěnou hádankou / nepoznaným tajemstvím.

Comte de Lautréamont a jeho postava Maldoror nebyli za více jak sto padesát let čtenářským obcím představení šířeji. Oba se však naprosto nesmazatelně zapsali do dějin literatury, především do dějin světové avantgardy. Od Léona Bloye po Alfreda Jarryho, od Paula Nougého, zakladatele bruselského surrealismu, po Andrého Bretona, vůdčí postavu francouzského surrealismu, od dada po československou surrealistickou skupinu – ti všichni byli ve své tvorbě ovlivněni hloubkou Zpěvů Maldororových, které tak určovaly směr jejich uměleckého a estetického vnímání i jiných děl. Šíře Comte de Lautréamontova díla ovlivnila od konce 19. sto- letí desítky, ne-li stovky tvůrců, přestože se jeho vznik neobešel bez komplikací. Zpěvy Maldoro- rovy byly jako komplet vytištěny v srpnu 1869, rok před autorovou smrtí, nicméně belgický nakladatel Albert Lacroix se rozhodl, že kvůli obsahu tuto knihu nakonec na knižní pulty nevyskládá, a tak celý náklad zůstal uzamčen v jeho skladu, na dalších pět let. V roce 1874 byl náklad odkoupen jiným belgickým vydavatelem, Jeanem-Baptistem Rozezem, jenž tuto knihu konečně vypustil do oběhu.

Jak název knihy napovídá, jedná se opravdu o šest zpěvů obsahujících šedesát slok psaných v próze – každá nesoucí svůj příběh, ve většině případů tak odlišný od těch předchozích, ale i následujících. Ve zpěvech není možné vysledovat jednu dějovou linku, nabízí se jich tu tolik, kolik jen jsme si jich schopni představit. S každým dalším přečtením získáváme pocit, že jsme se ocitli v naprosto jiném světě. Věty se nám zdají jinak poskládané a slova zpřeházená a navíc v jiném významu. Je tak téměř nemožné, aby se čtenář ve zpěvech neztratil, stejně jako je nemožné proběhnout bez zastavení spletí životních cest. Ani prostor nám v orientaci nepomůže. Maldoror se nejednou objevuje na nepojmenovaných a nepopsaných místech. Občas máme pocit, že se vznáší v ne-prostoru a pouze jeho myšlenky se nám zhmotňují v mysli. Následně se bez varování ocitá na Faerských ostrovech, tu je v Pekingu, v Buenos Aires či v au- torově rodném Montevideu. Později vzhlíží k Andám, stojí u Seiny nebo před pařížským Pan- theonem či pozoruje druhý břeh mohutné Amazonky. Pohybuje se po světě tak, jak si přeje; občas nám připadá, že pouhým pokynutím ruky překoná tisíce kilometrů a že žádná překážka či bytost ho nemůžou zastavit. Jen on sám ví, kam jeho kroky směřují.

Maldoror cestuje světem, obklopen nejasně de novanými postavami. Některé nesou křestní jména, jiné pouze popisná pojmenování: plavovlasý jinoch, matka postavy, Eduard, hrob- ník, Léman, Lohengrin, desetiletá dívka, Holzer, bratr Mario, šílená žena, Tremdall, prostitutka, Helsingör, Reginald, Mervyn, Aghone (vypravěč také zmiňuje Pythagora, Descartese). Objeví se, někdy ani nepromluví, jindy naopak poskytnou svá svědectví o strašném lidském osudu a pak zmizí. Ke slovu se dostanou i nejrůznější zvířata: drak, orel, žralok, tygr, vzteklí psi, lev, chobot- nice, nosorožec. Zpěvy jsou přehlídkou fauny všeho druhu: od hmyzu po zvířata z nejhlubších vod nebo z nedosažitelných výšin. Potkáme zde také abstraktní postavy, které jsou v jistých případech jen těžko představitelné: vypravěč mluví se starým oceánem, jemuž se klaní pro jeho velikost. Obrací se ke slunci a k dceři špíny. Nikdo z nich mu však neodpovídá, což ho nikterak nepřekvapuje. Jindy velebí matematiku (aritmetiku, algebru, geometrii) za její jasnost a logiku. Na jiném místě zase vyslýchá vlas, jenž vypadl bohovi z hlavy, když využíval služeb vykřičeného domu. Mluví s mořským monstrem, které bývalo zneužívaným dítětem, ale vztek jej změnil k nepoznání, či s mužem proměněným v chrobáka, jenž trestá svou nevěrnou ženu tak, že ji válí v kouli výkalů.

Některými bytostmi Maldoror pohrdá, jiné mučí, ubližuje jim, třeba je i vraždí, jiné využívá k uzurpování jejich myšlenek a vzpomínek, v jiné se proměňuje. Všechny do jednoho však nenávidí pro jejich lidskost. Ve Zpěvech se hojně objevují také postavy biblické: vedle boha (Stvořitel, Všemocný, Hospodin) je tu přítomen archanděl, serafíni, satan či světlonoš. Ze všech nejvíc však jeho hněv pociťuje bůh, a to pro svou nelidskost, nadřazenost, moc tvořit a následně svůj výtvor opustit. Nejurputněji bojuje Maldoror proti Hospodinovi, protože nechal lidstvo napospas jeho vlastní krutosti a nenávisti. Neochránil ho tak před sebou samým. Maldoror boha dokonce třikrát zabije: jednou se promění v chobotnici, která mu chapadly vysaje všechnu životní sílu, podruhé v orla, jenž mu vyrve srdce, do třetice mu vystřelenou kulkou z revolveru provrtá čelo. Bůh však pokaždé vstane z mrtvých. Maldoror také obuškem potupně zavraždí archanděla, který se však mezi živé již nevrátí. Sama hlavní postava je smrtelně zraněna jen jedinkrát, obrovskou černou tarantulí.

Maldoror však není jen ztělesněním čirého zla, čisté esence toho, čím pro nás zlo je, co ztělesňuje, čím nás balamutí, láme vedví, zdrcuje, čím nás ovlivňuje, mění naši osobnost, trápí a pomalu ničí, je také představou, již máme o druhých. Maldoror je strachem, který nás pohltí, když se s někým setkáme, když máme někomu věřit, důvěřovat mu, vložit mu svůj život do rukou. Maldoror je tím zachvěním, které cítíme, když se díváme nepříteli do očí nebo když se slzou na tváři myslíme na přítelkyni, již už nikdy nespatříme a jejíž tvář si již nedokážeme zřetelně vybavit. Je utrpením, bolestí, krvácením, ale také oním devastujícím zapomněním, jež je vlastní lidskému pokolení. Maldoror je nožem v rukou nepřítele, čepelí v hrudníku bezbranného, a člověkem, v němž rezonuje pláč matky nad bezduchým dítětem. V Maldororově světě se odráží války a jiná příkoří autorovy doby, neřesti, které mladý spisovatel pozoroval; dnešnímu čtenáři se do vnímání Zpěvů nevyhnutelně vrývá jejich aktuálnost. Vidí v něm lidské vztahy, kterých je součástí, činy, kterých byl svědkem (třeba i nepřímým), a událostí, které ho ovlivňují a které nemůže nijak zvrátit.

Fatálnost Zpěvů Maldororových Karla Demela naprosto pohltila. Propsala se do jeho vlastního chápání světa kolem něj a do jeho niterného já, které nepřestává přetvářet, a proto i do jeho tvorby, která Maldorora oživuje a propůjčuje mu různé formy. Již několik let cítím z Karla, že je okouzlen autorem i jeho postavou, ale řekl bych i fanatické okouzlení, které ho žene kupředu. Jeho představivost srovnává krok s četbou té prokleté Ducasseho knihy. Kdykoliv jsem s Karlem, vidím, že myslí na ty zrádné a krásné Zpěvy. Tuším, že cokoli řekne, bude míst spojitost s Maldororem. Když mi čte či recituje pasáže, téměř každé slovo si pro sebe několikrát zopakuje a jeho mysl se tak chtě nechtě noří do labyrintu ducassovských metafor.

Ilustrace představují souboj právě cesty z toho labyrintu, kterou Karel Demel vlastně ani absolvovat nechce, a jeho představivosti, jež si cestu hledá samovolně. Karel vchází do maldororovského světa, aby mohl vyjít inspirován, téměř třesoucí se v tvůrčích horečkách. Český umělec ztvárňuje nejenom Maldorora, ale i jeho stvořitele, Isidora Ducasse či snad Comte de Lautréamonta, již jsou propojeni aktem kreace těch nejpřekvapivějších scén, přeci jenom vy- cházejících z každodenního života, jeho strastí, bolestí ale i zklamaných citů a nevyvážených emocí.

Když jsem Karlu Demelovi nesl Zpěvy Maldororovy, netušil jsem, že napomáhám k tak radikálnímu vzkříšení velkého francouzského díla v českém prostředí.“

A jeden z textů Břetislava Ditrycha jako část osobní zpovědi muže, který měl tu odvahu spolu Karlem Demelem do Lautréamontova zběsilého snu vstoupit: