Neděle nenávidím od malička a neopustilo mě to ani v dospělosti. Není divu. Odhlédnu-li od deprese, kterou mi způsobuje výhled na pondělní návrat do pracovního procesu, nedělní ráno pro mě se železnou pravidelností znamená stres. V pubertě mi jej způsobovali rodiče, když jsem byla nucena ještě v polospánku u nedělní snídaně odpovídat na ty nejtrapnější dotazy na světě. Nyní mě stresuje manžel, v podstatě stejným způsobem.

Neděle je například jeden z mála dnů v týdnu, kdy bych se mohla konečně dosyta vyspat, ale není mi přáno. Jako první vstává M, většinou úderem sedmé. Je mu už (dost) přes 50, takže prostata rulez a svoji roli hraje rovněž nespavost způsobená pokročilým věkem. Hned po něm se probere pes. Přepočteno na lidské roky je přibližně stejně starý jako M, takže se začne též nedočkavě vrtět, hlasitě si olizovat intimní partie, funět (protože se k nim nemůže pořádně ohnout) a kňučet, aby si ho páníček všimnul. Než se oba přichystají na procházku, jsem dokonale vzhůru a sakra v nenáladě. Snažím se jim v duchu přičítat plusové body alespoň za to, že se během 15 minut za polohlasného domlouvání (aby mě nerušili) skutečně vydají ven, a především kvituji, že se mě nepokoušejí přesvědčit, abych šla s nimi. Místo, abych zkusila znovu usnout, využiji této klidné půlhodinky k tomu, že vyklidím myčku a zkultivuji kuchyň, abychom alespoň v neděli snídali v harmonickém prostředí. Uvařím si kávu a jsem v očekávání návratu těch dvou.

Další scénář už se pak různí podle toho, jaké „konverzační“ téma si M pro nedělní ráno vybere. Většinou sáhne po našem nejoblíbenějším domácím leitmotivu a rozvine komunikační linku ohledně mé neschopnosti správně třídit odpad. Někdy se pokusí o zpestření víkendové pohody, to pak přichází na řadu ucpaný odpad v dřezu. Eventuálně může jít o ucpané umyvadlo v koupelně, v takovém případě lze konverzaci rovněž vyšperkovat o špatně vymačkanou zubní pastu nebo její chybějící zavírátko. Nikdo se mi nemůže divit, že v takových momentech svírám vidličku, kterou pojídám míchaná vajíčka, skutečně křečovitě a ze sklenky bublinek si přihýbám jako velmi nadějný kandidát léčby v adiktologické ambulanci. Pes, který má vynikající intuici, co se mé nálady týče, se v těchto momentech začíná třást po celém těle a zalézá pod gauč.

Minulou neděli jsme se s M navíc chystali na golfový turnaj. V takovém případě mívám nervovou soustavu zvláště přecitlivělou v očekávání příšerností, které se budou na hřišti odehrávat (míněno, jak bude probíhat můj koučink – samozřejmě ze strany manžela, který to se mnou myslí jedině dobře). I přesto, že by mě po více než čtvrt století vztahu mohl již dokonale znát, rozhodl se M v předturnajové nervy drásající atmosféře podráždit chřestýše bosou nohou:

„Klárinko, nemohla by sis někdy uklidit ty boty? Máš jich neustále plnou předsíň. Všimni si, že já i Kačka je máme vždycky spořádaně v botníku, ale tobě se tam válí už troje – máš tam jedny boty na venčení psa, jedny na golf a lodičky ještě od pátku… Ty mi někdy připadáš jako chlap. Taky necháš všechno ležet tam, kde ti to zrovna upadne.“

To bylo na moje rozjitřené nervy skutečně příliš. Vztekle jsem rozrazila dveře od skříně s botami, kam jsem bez ladu a skladu namrskala inkriminované tenisky i lodičky, aby byl konečně klid a vytoužené ticho. Jak jsem měla rudo před očima, nevšimla jsem si, že o skříň je z druhé strany opřená masivní deska stolu, čekající na odvoz do kanceláře (jen co se budou moci překračovat okresy). Prudkým otevřením dveří od skříně podařilo se mi desku perfektně odmrštit. Bohužel zrovna směrem, kde zády ke mně M nahlížel do mého bagu a nic netušíc rozšafně vykládal cosi o tom, že bych si někdy měla golfové hole po hře vyčistit.

Deska mu s poměrně vysokou razancí přistála na zádech a následně se mu svezla ostrým rohem – velmi pomalu a důkladně – po noze oděné pouze v negližé (v trenkách). Pohled na manžela, kterak se řítí k zemi po útoku deskou a bolestně úpí, mi způsobil naprosto nečekané nedělní potěšení – ba extázi. Po několika minutách skučení se M posbíral ze země a nevěřícně se mně zeptal, jestli jsem ho opravdu chtěla zabít? Ostražitě a neustále se ohlížejíc přes rameno, odpajdal do koupelny pro lékárničku a ošetřil si rány. Dobrá nálada mi vydržela až na hřiště a můj výkon byl tentokrát naprosto nadstandardní.

Již dnes se tedy těším, co přinese neděle příští a zpívám si spolu s Pavlem Bobkem:

A snad i smrt je méně vážná,
Než tyhle chvíle nedělní,
Kéž mi zvony ranní písní
Na prášek srdce rozmělní…

Text: Klára V.

Foto: Frank Busch na Unsplash