Baggery jsou custom motorky pojmenované podle kufrů sladěných do jednotného designu, v nichž je většinou instalovaná silná hudební soustava. Jejich majitelé si na ně také nechávají montovat větší přední kolo, čímž vznikne top mezi baggery. Když je vidíte někde na přehlídce, hrají všemi barvami, blikají, lomozí a hudba řve na plné pecky. Zajímavé je, že se na nich dá normálně jezdit.
Postavit si bagger není jen tak. Nejdřív musíte mít základ – tedy nějakou motorku – a pak si na ni koupit doplňky, které ji vytuní do vzhledu, jaký jste si vysnili. Ty doplňky jsou obtížně dostupné a utratíte za ně tolik jako za novou motorku. Ty baggery s velkými koly se dělají hlavně z motocyklů Harley-Davidson nebo poslední dobou také z indianů. Především harleye jsou přímo předurčeny k takovým úpravám, což v Americe patří málem k dobrému vychování každého majitele legendární značky.
Asi je jasné, že doma v garáži si bagger hned tak někdo sám nevytuní. Musí se obrátit na někoho, kdo to umí. A my někoho takového známe. Jmenuje se Zbyšek Hazmuka, ve své motogaráži v Ústí nad Labem baggery staví a založil také Bagger Custom Club, klub bez pravidel, kde se sdružují majitelé těchto unikátních motocyklů.
Kdo jezdil na Motosalony do Holešovic, určitě si ho všiml. Stával se svou motorkou v pravém křídle Průmyslového paláce. Ta motorka byla Harley-Davidson s plnou hudební výbavou a lákala poměrně hodně zájemců o výkonnou aparaturu. I já jsem si tehdy s tou myšlenkou pohrával, ale odradilo mě, že bych musel obětovat jeden kufr na zesilovač. „Doba pokročila, dneska už zesilovače nejsou tak velké, jako bývaly tehdy,“ zasmál se Zbyšek, když jsem se mu zmínil o našem prvním setkání před mnoha lety. 
Od té doby rozšířil svůj zájem na stavbu baggerů, nejlépe s obrovským předním kolem. „Já jsem takový bagger chtěl, ale nikdo mi ho nedokázal udělat. Tak jsem se rozhodl, že se to naučím a udělám si ho sám,“ zavzpomínal. „Mně se baggery vždycky líbily. Tehdy jsem byl limitovanej penězma, tak jsem si koupil v Americe bouranou streetku, třiadvacetipalcový kola, udělal jsem si muziku, dálkový startování a podobně. Motory nedělám, na to jsou lepší odborníci, řeším si jenom design a filozofii motorky, ne motory. Ten můj první bagger se dobře prodal, tak jsem si koupil CVO, vytunil jsem muziku a odjel na něm na dovolenou do Itálie. Postavil jsem si ho k bazénu, pořád se na něj koukal a v duchu z něho stavěl baggera. A podle toho, jak jsem si to v duchu představoval, jsem rovnou objednával v Americe díly. Doma jsem ho pak rozřezal, postavil ho na 26” kolo a konečně jsem měl baggera, jakýho jsem si představoval.“

Jakmile byl nový bagger na světě, začali se Zbyškovi ozývat další zájemci a on je tak začal stavět i pro cizí. Pokračuje tak už pátý rok a zatím zájem nepolevuje. Dnes jich má na kontě celkem patnáct. Patnáct motocyklů, které zaujmou na první pohled. „Za pět let se postavilo dvanáct bajků. Dvě motorky za rok je ideální stav, udělal jsem jich i pět, ale to už bych nikdy neopakoval.“
Původně stavěl baggery z harleyů, ale postupně přešel na indiany. „To pro mě byla nová výzva. Na harleye je všechno vymyšlený, ale Indian najednou začal dělat pěkný mašiny, tak jsem si koupil indiana a začal jsem přemýšlet, jak z něho udělám baggera, protože na indiany na trhu před těmi dnes už čtyřmi lety nic nebylo. Tehdy jsem si koupil chieftaina, což podle mě byla jasně lepší motorka, než co ten rok představil Harley-Davidson.“ 

Protože už měl svoje kontakty v Americe, spojil se s chlapíkem, který měl svou strojírnu a vyráběl doplňky na harleye. Dohodli se a onen podnikatel rozjel také řadu dílů pro indiana. „Když dáváš jiné přední kolo, má to svoje zásady, aby se nezměnily jízdní vlastnosti stroje. Má to svoje specifika, ale když je zachovaný technologický postup, tak to funguje. Místo 26” jsem chtěl namontovat třicetipalcové kolo. U harleye je to jednoduchý, u indiana to jde dost blbě. Takže v Evropě je jediný indian se třicetipalcovým kolem, a toho jsem stavěl já. Mám ho dodnes, mám na něj hodně zájemců, ale prodat ho nechci. Nechám si ho a budu na něm jezdit. V Americe je už taky pár indianů postavených, proti baggerům Harley-Davidson, jsou to ale jenom jednotlivé kusy.“

Třicetipalcový indian má instalované vzduchové polštáře a malý kompresor, takže ho může po zaparkování posadit na silnici a před jízdou zase zvednout. Jak Zbyšek podotýká, snaží se u každé stavby vymyslet nějaký wow efekt. Jeho stavba Indian Apache vyhrála v Brně první cenu. Tehdy se v porotě sešli lidé, kteří jsou odborníci na přestavby a sami už také leccos postavili, takže ocenění těší Zbyška dvojnásob. 

To přední kolo vypadá úžasně, ale vzbuzuje obavy, že se na tom bude blbě zatáčet. Jednou jsem měl půjčeného harleye s předkoplou vidlicí a do zatáček to bylo peklo.
Klasický choppery jsou na rovný americký silnice, ale to je jiná filozofie… S velkým kolem se jezdí stejně jako na normální motorce. Špičkový evropský stavitel Němec Fred Kodlin dělá fenomenální stavby, a když s ní přijede na sraz na Faaker See, tak na baggeru jezdí osmičky. Jako messenger v Praze si ji asi nevezmeš, ale tím, že natáhneš rozvor o deset centimetrů, je posez pohodlnější než na klasický motorce. Na dálky je to fakt příjemný. Z hlediska bezpečnosti je to stejné jako normální motocykl. Ten, kdo se vymlátí na obyčejné motorce, se na tomhle vymlátí stejně. Ta motorka nedělá nic, aby tě zabila, velký poloměr kola malinko snižuje účinnost brzdění, ale na to si zvykneš. U aut brzdí taky každé trochu jinak a musíš si na to zvyknout. Ale jinak všechno funguje. Z hlediska bezpečnosti jde obecně hlavně o jezdce. 

Samozřejmě na první dobrou každého napadne, kolik to stojí.
Není to levný, když je to v plný parádě, tak co stojí motorka, to stojí přestavba. Není to pro každýho. Zajímavý je, že lidi z tý skupiny jsou normální, nejsou to žádní nabubřelí milionáři. Jsou to lidi, kteří mají svoje firmy, makají a chtějí si udělat radost. Paradoxně na tom všichni chtějí jezdit. Po mě je to velká zodpovědnost, to není prdel to postavit.

Musím mít jenom novou motorku, kdybych něco takového chtěl?
Nemusíš, klidně můžeš koupit padlou glajdu a uděláš z toho super bagger. Samozřejmě Číňan se snaží napodobit všechno, ale já touhle cestou nejdu. Když to má něco splňovat, tak to musí bejt vyzkoušený, a to Amíci mají. Tady jsou šikovný lidi, co ti udělají všechno, ale problém je, že chceš jeden kus, a to bys nezaplatil. Jeden kus se nevyplatí vyrábět. Takže já nakupuju segmenty za tisíce dolarů v Americe, ale pořád jsou levnější než tady. 

Co to obnáší předělat motorku na bagger?
Bagger je podle baggů, takže je to úprava designu, k tomu airbrush, lakování, nadupaný audio a podsvícení. My, co jsme ujetý na velký kola, tam musíme mít velký přední kolo od 26 do 34 palců. Zajímavý je, že v Americe na těch úplně velkejch kolech jezdí hlavně černoši. To gros je 26 palců. Jedenadvacetipalcový kola mě nebaví, 23” je kompromis, ale nejraději mám kola od 26” nahoru. Takže velký kolo a takový houpačky a kolotoče, který jezdí na daytoně. 

Ale když budu chtít jenom audio, tak mi ho uděláš taky, ne?
No jasně. Dneska si vyrábím vlastní zesilovače, u motorky musí být všechno miniaturní a s velkým výkonem, voděodolný, otřesuodolný, má to zkrátka jiný atributy než audio v autě. Taky je to finančně náročnější. Repráky máme z Marine řady, což je samo o sobě drahý, ale používají se na člunech a už to něco vydrží a funguje to. Pro mě je výzva, když repráky nejsou vidět a hrajou. Dnes jsme díky bateriím schopni dostat na motorku až 4 kW výkonu, což je hodně. Jsme limitovaní jen kapacitou alternátoru a u hodně nadupaných systémů musíme dávat doplňkové baterie. Abys věděl, o jaké cenové hladině se bavíme, tak jsou to desetitisíce.

Jak je to s legislativou?
Když si necháš baggera postavit u mě, dostaneš to i se zápisem do techničáku. Já neexperimentuju, aby se na tom lidi zabili. Vím, že spolehlivé komponenty vyrábějí v Americe, kde je to ověřené na obrovském segmentu lidí. Nefunkční věci tam rychle umírají. Ať se nám to líbí, nebo ne, v Americe jsou o pět let vepředu. To je realita.

Co vede lidi k tomu, že si nechají udělat takovouhle motorku?
Vychází to z podstaty se odlišovat. Harley-Davidson tuhle filozofii přímo podporuje. Když jakýhokoli haryka pomažeš hovnama, tak wow – je to osobitý. Tohle funguje u harleye, indiana nebo amerických aut. To je individualistický systém kapitalismu, o tom víme prd. My tak akorát pomluvit. Když něco dobrýho uděláš, je to špatně, a když to ještě k tomu prodáš, tak tady končíš. Komunismus v nás zanechal velké stopy.

Kvůli tomu jsi zakládal i klub?
Bagger Custom Club sdružuje lidi s velkým kolem. Nemá žádný pravidla, dostaneš SMS s datem, kdy se jede, a kdo chce, přijede. Přidali se k nám i kluci, kteří si dělali baggery sami, jsou v něm všichni kluci ode mě, těch je patnáct. Máme v klubu Švýcary, kluky z Francie, Poláky, mám ambasadory v Americe. Tyhle motorky jsou hodně fotografovaný, takový segment tady není. Každej staví cafe racery a tak, ale tohle nikdo primárně nedělá. Jezdím na Pasohlávky, to je taková malá Daytona, udělat show. Na to jsou Amíci dobří, oni showbyznys uměj. U nás taková show chybí. Já vím sám, že to lidi baví. Konvenčních motocyklů jsou mraky. 

Jaká je u nás podle tebe motocyklová scéna?
K motorkám jsem přišel z jinýho byznysu s vidinou, že kolem nich jsou pohodový lidi, ale není to tak. Výsledek je, že s Vaškem Urbanem – což je můj hodně dobrej kamarád, kluk, který mi pomáhá s propagací mojí práce u nás i po světě a je to kmotr všech mých Indian Baggerů – jezdíme v americkým klubu a máme svatej pokoj. Tam se z ničeho neposíraj, na nic si nehrajou a jsou nadšený, že maj v Evropě kluky, co vozí San Diego na zádech. Lidi kolem harleyů jsou víc v pohodě. U indianů dlouhodobá komunita chybí. 

Skončilo období proticovidových opatření, kdy se nic nemohlo, nikam se nesmělo, výstavy nebyly. Poznal jsi to nějak na sobě?
Paradoxně jsem zjistil, že když nejsou výstavy, tak se nic nestane. Máme tolik motorek, že budeme rádi, když to stihneme udělat tak, aby se kluci svezli ještě letos. Přitom baggery jsou úzkej a specifickej trh, protože potřebuješ lidi, kteří mají peníze a jsou navíc hraví. Jsou lidi s penězi a jsou asketický. Ti na těch penězích umřou a neužijou si nic. 

Když toho máš tolik, neuvažuješ o nějakém rozšíření výroby?
Já nemůžu mít zaměstnance. Mám parťáka, to je v pořádku, ale zaměstnance ne, abych mu říkal, co má dělat, to musí vědět sám. Spíš to brzdím, abych to zvládal sám. Jsem takhle šťastnej, dělám, co mě baví, nejsem finančně limitovanej, zejtra možná budu pod mostem, já nevím, ale teď je to fajn. Jak se ti něco stane úkolem, tak tě to přestane bavit a ty peníze ti to ani nevynahraděj.

Text: Jiří Roth; Foto: archiv Zbyška Hazmuky