Sochař a malíř Richard Štipl vystavuje v pražské JSP Art Gallery svá kognitivní rozladění a další cesty k osvobození ducha z determinace hmoty a těla.
„Ó vy, kdož zdravě myslíte a jasně,
vnímejte poučení, které skryto
je pod závojem veršů divné básně!“
(Dante Alighieri, Božská komedie, zpěv devátý, verš 61–63, překl. F. O. Babler)
Život – divná báseň – marnost nad marnost… či snad ne? Existenciální osamělost do života vrženého umělce, hledajícího v zrcadle svoji pravou tvář, narazí vždy na mysterium proměny a smrti. Neuchopitelné tajemství existence, které neustále vybízí k poznání – jež je vždy pouze interpretací –, bolí více, než je často člověk schopen snést. Životní transfigurace však přese všechno pokračuje nadále. Každodenní úsilí vstát z postele a udělat nové tahy štětcem, navrhnout novou sochu, předpokládají nenápadný, avšak existenciálně určující plamínek naděje, že vše má možná přece jen svůj skrytý smysl.
Richard ve snaze porozumět onomu tajemství sahá po historicky tradičních formách a rovněž obsah jeho díla bohatě těží z velikánů minulosti: Danta Alighieriho, Hieronyma Bosche, Franze Xavera Messerschmidta, Williama Blakea či Tilmana Riemenschneidera. Nejsou mu cizí ani texty kabaly, křesťanských mystiků či patristické spisy. Richard Štipl nenastavuje zrcadlo pouze sobě, nastavuje je celé společnosti, a dokonce celé civilizaci. Vrací se spolu s Diogénem ze Sinopé na agoru a zvolává: „Hledám člověka.“
Štiplova cesta ke znovunalezení člověka vede skrze nalezení sebe sama. „Ti, kdož zdravě myslíte a jasně, myslete,“ volá. Svou tvorbou se pokouší o překonání nicoty, ze které vzniká umělecké dílo. Podobně jako u Hegla proces „stávání se“ předpokládá nebytí. Štiplova tvorba, stejně jako u platónského Erósu, je dítětem nedostatku, avšak zároveň i nadbytku, neúplnosti a přemíry sil. Je druhem oběti. Pravá tvorba předpokládá katharsis, očištění, osvobození ducha z determinace hmoty a těla. Cesta očistění u Štipla vede skrze obnažení se, odhalení nejskrytějších poloh své vlastní psyché. Na sebe nastavené zrcadlo obrací pak směrem k divákovi a stává se zneklidňujícím prorokem lidské kondice.
Richard Štipl se původně věnoval malířství a následně hyperrealistickým kolorovaným sochám, aby se později opět vrátil k malířskému plátnu. Ve svém díle se věnuje introspekci a revizi vnitřních procesů formujících vnější podobu lidského těla, zejména tváře. Pracuje především se svou podobou v určité archetypální transfiguraci psychologického zrcadlení tváře jakožto brány do vnitřních psychických i duchovních sfér.
Výstava v JSP Art Gallery zahrnuje umělcovo dílo jak z poslední doby, tak i časově vzdálenější. Malířská plátna odrážejí sochařskou tvorbu, a nabízejí tak nový pohled a novou perspektivu Richardovy umělecké introspekce. Divák vstupuje přes bránu devíti kruhů Božské komedie do zneklidňujícího příběhu současných Odysseů, hledajících svou dávno ztracenou „vnitřní“ vlast. Autorovi těchto slov aktuálně vyvstává v mysli vzpomínka na jeden z posledních záběrů z filmu Andreje Tarkovského Nostalgie, a to scéna se svící v bazénu. Ti, kdo ji znají, pochopí, ti, kdo ne, jsou zváni k jejímu zhlédnutí.
Richard Štipl (*1968) se narodil v moravském městě Šternberk. V roce 1979 emigroval s rodiči do Kanady. V letech 1988–1993 studoval malbu na Ontario Colledge of Art v Torontu a získal prestižní kanadskou cenu Governor General’s Award (1992). Na začátku devadesátých let se vrátil do České republiky, do rodného Šternberka, kde se podílel na organizaci sympozií světového umění. Přednášel na VŠUP v Praze (2010) a New York Academy of Art (2011). Richard Štipl vystavuje po celém světě a je součástí mnoha významných veřejných i soukromých sbírek.
Název výstavy: Cognitive Dissonance
Doba trvání: do 12. dubna 2024
Kurátoři výstavy: Lucia Rossi (IT), Jaroslaw Sebastian Pastuszak (PL/CZ)
Adresa: Lázeňská 287/4, Praha 1 – Malá Strana
Text: Jaroslaw Sebastian Pastuszak
Foto: JSP Art Gallery
Ikona: MV