Tuhle M. usoudil, že se vrhne na jakousi opravu v domácnosti, ke které nutně potřebuje hasák. M. začal hledat vcelku logicky ve skříni s nářadím: přerovnal si přitom všechny bedýnky, roztřídil šroubečky, šroubováky, hřebíčky, vrtáky, matičky…ovšem hasák nikde. Pokračoval do sousedních skříní, prošel koupelnu, ložnici, projel všechny police, botník, příborník, skříňku pod dřezem. Po hasáku ani stopy.

„Přece nejsem blbec? Pamatuju si, že jsem si ho naposledy uložil tak, abych ho měl po ruce…“
Po 20 minutách bylo zoufalství, které ke mně doléhalo, již téměř hmatatelné: „Tak já jsem asi fakt debil, tohle přece není možný?“ Budiž mi ke cti, že nahlas jsem nic nekomentovala. „Já jsem už prostě dementní, jsem ho snad vyhodil nebo co? Takovej krásnej hasák to byl!“

Odložila jsem knihu a pochopila, že se budu muset do celé věci vložit: Prosím tě, tak mi řekni, co jsi s ním naposledy dělal? S tím tvým hasákem?“„Přece jsem utahovat záchod!“
„No vidíš. A kam jsi ho pak dal?“
„Na poličku v předsíni, abych ho měl na očích a nemusel ho příště hledat. Ale tam není…“
„Ukaž, prosím tě, to není možný. Máš už sklerózu nebo co a nadto neumíš vůbec hledat…“ Projela jsem bedýnky s nářadím, příslušenství k vysavači, skříňku pod dřezem, koupelnu, poličky v předsíni, po hasáku se slehla zem.

„No nic, tak já jdu do garáže. Mám tam ještě jeden, ale tohohle je mi fakt líto, takovej nádhernej, univerzální hasák to byl…“
“Takže máš ještě jeden hasák v garáži a prudíš tady už dvě hodiny? Bejt to můj hasák, dávno si skočím pro ten náhradní!“
„To ty nemůžeš nikdy pochopit…,” odebral se M. v depresi do garáže.

Vracím se pro knihu, když mi spočine zrak na inkriminované polici v předsíni. Jako by mi hlavou bleskla nezřetelná vzpomínka na červený hasák…Neomylně jdu do obýváku, do košíku, kde mám uložené šití, knoflíky a další krámy, zcela nepotřebné pro ženy intelektuálky. Hasák se skví hned navrchu šícího košíku. Uklidila jsem jej tuhle před příchodem návštěvy rychlým hmatem na první místo, které mi přišlo na mysl, neboť mě šíleně rozčílilo, že první, na co každé návštěvě u nás v předsíni padne zrak, je pitomý hasák.

„No mami???!!!“
„No co je…skoč za tátou, ať se přestane hrabat v garáži, chudák. A ne abys mu řekla, kde jsem ho našla.“
„Jasný, neboj…Tatíííí, už nehledej, máma našla hasák ve svým košíku na šití!“ rozléhá se jasný hlásek po schodišti…

Text a foto: Klára V.