Po chvíli převalování chladných kuliček jeřábu po jazyku a vzpomínkách na jeho česačku jsem sbalil tašku a šel na autobus. A tam, ve stínu betonové adventistické modlitebny, z níž na mě vždycky padala tíseň, jsem uslyšel ten hlas.

„Chcípneš v bolestech, ty hajzle, protože nic lepšího si nezasloužíš. Ty blbe. Nulo. Zoufalče. Jsi jen zmetek, přiznej si to. Nic na tobě se nepovedlo. Cos v životě dokázal? Absolutně nic. Naopak! Všechno jsi jenom posral. Nemáš nárok na nic. Nikdy se ti nic nepovede a zdechneš někde pod mostem v promoklý smradlavý papírový krabici. Nedovolím ti nic. Zkus se rozběhnout a budeš skučet bolestí. Všude natáhnu ostnatý dráty, zaseknou se ti do kotníků, strhnou na zem a ukážou ti, kde je tvoje místo. Ve sračkách. Na zemi. V prachu a bordelu a odpadcích, který po sobě nechali ti takzvaně úspěšní. To ty nikdy nebudeš, ty kriple, nikdy. Protože svět je to nejodpornější místo, jaký si dokážeš představit a já ti nedovolím, aby ses s ním zapletl. Už jsi dost starej, abys to konečně pochopil, ne? Chcípneš a předtím se budeš modlit, aby to přišlo co nejdřív. Tomuhle říkáš bolest břicha? Tak to není nic proti tomu, co přijde. Skoro z toho zešílíš, než do tebe napumpujou morfium, to ti garantuju. Budeš škemrat, abys byl už konečně v hajzlu, někde daleko, někde úplně jinde. A já se o to postarám, si teda piš. Tohle bude jediná věc v celým tvým trapným životě, kterou dotáhneš do úspěšnýho konce. S tím jediným ti pomůžu, to ti slibuju a dám si záležet, aby sis to pořádně užil.“

Citace je skoro přesná a když jsem ta vášnivá slova později zapisoval, znovu se podrobila kontrole. Ano, tak jsem to řekl, ozval se ten hlas znovu a tentokrát zněl skoro spokojeně. Tehdy ovšem přijel autobus číslo 137 a další sliby postupně zanikly v taktech motoru. Hlas ze suterénu mysli zněl toho dne obzvlášť důrazně. Už jsem ho znal, z několika výkřiků a krátkých dějů a obvykle jsem ho považoval za projev blbý nálady. Takhle dlouho a přesně ještě nikdy nemluvil, takže se hodilo spíš brát ho jako hlas. Něco ho muselo naštvat.

Posadil jsem se na přední sedadla a pozoroval, jak zlatý náramek na chlupatém řidičově zápěstí obíhá střed volantu jako nervózní blýskavá planeta. Včera melancholický kluk u okna a dnes tohle zvíře? Znamená to snad, že se události začínají zhušťovat, protože v mém osudu je potřeba spěchat? Musíme něco stihnout? Čas dobíhá k bodu X? Tak dobře. Kdy umřu? Přežiju aspoň do padesátky? Kdy to začne? A vážně v krabici nebo v nemocnici?

Takhle jsem se toho voňavého květnového odpoledne znovu setkal s pozapomenutým přítelem, který to se mnou vždycky myslel dobře. Tak dobře, že si umínil mě zabít. Vyděsilo mě to, samozřejmě. Bylo TO tady mnohem víc, než jsem si dokázal představit. A chutnalo jako černý sirup, ze kterého se dělá čajíček známý jako krize středního věku. Jako člověk, který určité věci chápe pomalu a některé vůbec, potřebuju silnější stimuly než zbytek populace. Opravdu existuje krize středního věku? Nebo by se to mělo jmenovat krize přestárlých adolescentů? V myšlenkách temných, nezřetelných a velmi osobních jako noční kouř krematoria, jsem přijel do redakce časopisu Esquire, jedné z mých nejoblíbenějších hraček a jednoho z oblíbených papírových pokojů mého duševního domova . A pod nátlakem emocí, rozhodně ne ze svobodné vůle a za nápadně nevýhodných podmínek jsem udělal zásadní rozhodnutí: Přežít. A první krok dorazil zvnějšku. Možná bych na to vybírání poslední zatáčky nemusel být sám.

Lehce zarudlýma očima se na mě díval kolega Jiří, a pak, jako by se na úrodnou půdu snesl májový deštík, prohlásil: „Tak mám pocit, že jsem v poslední době nějak v prdeli, kamaráde.“

Text a foto: Dalibor Demel