Mám rád svižnou jízdu (JR)

Z Křivoklátu navigace velela jet přes Berounku na Roztoky po silnici 236, ale my jsme změnili směr a vydali se po dvěstějedničce podél Berounky směrem na Nezabudice. Kdo to tam zná, tak ví, že jde o poměrně úzkou silnici klikatící se mezi lesy, skalami přes malé osady a kempy, romantickou krajinou lemovanou třpytící se řekou. V ruce jsem svíral silný volant jako kočí opratě k neklidně podupávajícímu spřežení. Třísetkoňový dvoulitr BMW M135i byl na takovou projížďku jako dělaný a já už se těšil, jak si užiju ostré zatáčky. Jenomže právě tenhle úsek cesty se mi v tom snažil zabránit. Atmosféra krajiny zahalené cáry dešťových mraků, kterými na sebe upozorňovalo slunce na pozadí zvolna končící zimy, mě uhranula. 

Kousek za Nezabudicemi jsem musel zastavit a pokusit se o nemožné – vyfotit úsek stromů napadených zřejmě nějakým lišejníkem, protože na tu dálku vypadaly jako shromáždění šedivých starců. Nešlo ani tak o ty stromy jako o ptáky, kteří trůnili na koncích vrcholových větví. Byli celí černí s bílými skvrnami – snad na hrudi nebo na hlavě a budili posvátný respekt. Možná to byly obyčejné vrány nebo snad i kavky. Na tu dálku to nebylo možné poznat. Vítr v tom místě se podivně utišil a my jsme jeho pohyb pouze tušili o něco výš nad strání, pod kterou jsme zastavili. 

 

Před příjezdem do Týřovic se vlevo přes řeku vylouply ze zalesněného svahu zbytky hradu Týřov (německy Anderbach). Jak praví wikipedie, v době postavení byl tento kastelový typ hradu ve střední Evropě ojedinělý a výjimečný a notně předběhl dobu. V západní Evropě se stavěly běžně, protože hrady byly často obléhány a dobývány, ale u nás neměly obdoby; podobná hradní architektura se začala uplatňovat až v 15. století. Ve vrcholném středověku spočívala obrana hradu v pasivním kladení překážek nepříteli. Hrady kastelového typu jsou naproti tomu schopny aktivní obrany. Díky tomu nebyl Týřov dobyt ani během husitských válek. Za to, jak vypadá, mohou události ve čtrnáctém století. Jeho tehdejším majitelem byl sekretář Jiřího z Poděbrad Jošt z Ensidle (Ensidle se dnes jmenuje Březsko, je to pidiosada a leží u silnice mezi Hedčany a Slatinou), jehož syn byl zajat v bitvě u Moháče a tatínek tak v roce 1528 zastavil hrad Jáchymu z Malcaunu, aby mohl syna ze zajetí vyplatit. Od té doby hrad už jenom chátral. O padesát let později získal hrad Jan starší z Lobkovic, ale už ho neobnovil.

 

Za volantem hbitého nadupance ubíhala historie a prudké zatáčky nekladly žádný odpor. Pevně semknutý v sedačce jsem svíral volant a rozdivočelá šelma poslušně uháněla tam, kam jsem ji nasměroval. Tvrdý podvozek seděl jako přibitý a i když jsem se občas zapomněl při pohledu na mezi stromy probleskující hladinu Berounky, bez reptání snášel náhlé změny směru. Zábava, rychlost, bezpečí. Tato slova nejlépe vystihovala vlastnosti a dojem z BMW M135i, se kterým jsem se vydal té únorové soboty na cesty po Středních Čechách. Když jsem ho v pondělí vracel, loučil jsem se s ním sice trochu se smutkem, ale taky s hezkým pocitem sdíleného tajemství.

Text: Jiří Roth
Foto: Jiří Roth, Honza Hachle; wikipedia.com