Dopis ze záhrobí od Leonarda Cohena: „Zkuste celý ten zmatek obejmout.“

Co by nám vzkázali významní muži a ženy, kteří už zmizeli ze světa? To nevíme, ale můžeme si ledacos představovat na základě toho, co řekli a co si o nich myslíme. A napsat dopisy z jámy času a druhého břehu za ně. Snad nám to jejich stínoví autoři prominou. Za dva týdny, 7. listopadu, to bude pět let, co Leonard Cohen opustil tento svět.

Milí přátelé,

 
Dovolte mi na úvod zvednout hlavu ještě výš a pozdravit přítelkyni, jejíž černé rovné vlasy mě v představách hřály v klíně nejednu osamělou noc. Tak vidíš, Kateřino Tekakwitho, moje milovaná indiánská světice s tváří poďobanou od neštovic a kůží spálenou oharky ze smrkových větví, teď už vím, jak vypadá tvůj umělohmotný ráj s blikajícími žárovkami. Konečně se ti můžu skromně poklonit a nemusím při tom balancovat na vrcholu písňové věže. Aleluja. Aleluja… Říkali o mně, že jsem básník kundy, což samozřejmě není tak docela přesné. Když jsem seděl na řeckém ostrově hlavu plnou kroceného šílenství a postel věčně nahé Marianne, vykonával jsem spíš obřad kosmického úpalu než jednosměrné erotiky.

Vždycky jsem se musel smát, když o mně psali jako o sukničkáři – při vzpomínce na deset tisíc nocí, které jsem strávil o samotě. Během svého mesianistického dětství jsem se často díval k obloze. Teď už něco málo vím. Pár otázek, které jsem sám sobě položil v románu Nádherní poražení (o němž si nejsem jistý, jestli to není spíš úžeh než kniha), se ke mně obrátilo zády a na širokých vypracovaných svalech mi předestřelo odpověď. Mně, židovskému zenového mnichu, Jikanovi s ohnutým hřbetem, línými hlasivkami a podivným nutkáním melodicky recitovat poezii do zvuku kytary. Nicméně, mí drazí přátelé, které teprve čekají fascinující objevy, s nimiž se právě teď prolínám, poezii nepřeceňujte. Je to jen nakonec pouhý důkaz o tom, že žijete.

Mám pocit, že někoho z vás jsem viděl v roce 2008 v Londýně, v Albert Halle a pak v Praze.


Když váš život hoří dobře, poezie je jen popel. Ale hodí se pro zábavu, stejně jako hraní. Víte, když jsem byl mladý, často jsme hráli jen tak, a pak přišla doba, kdy nikdo nechtěl vytáhnout kytaru, dokud mu za to někdo nezaplatil. Je samozřejmě otázka, jestli taková hudba má tu správnou chuť popela, ale jak říkal jeden můj starý přítel: Kdo jsem, abych hodnotil vesmír. Já osobně jsem měl vždycky jen slabé obchodní schopnosti, takže jsem přišel o práva ke svým vlastním písním a nakonec o spoustu už vydělaných peněz a musel jsem na stará kolena a šediny pod kloboukem vyrazit do světa. Mám pocit, že někoho z vás jsem viděl v roce 2008 v Londýně, v Albert Halle a pak v Praze. Turné jsem měl vždycky rád. Prožíval jsem to ze své samoty jako znovuspojení s lidmi a zároveň jako vojenskou operaci. Myslíval jsem si, že opravdoví muži milují armádu a církev, ale možná v tom byla jen má skrytá touha po řádu. Po staré dřevěné konstrukci prokouřené kadidlem a s mnoha záseky, které bych se mohl zachytit v proudu jménem klinická deprese.
 
Ale nakonec to nebylo tak hrozné. Ano, lidé si o mě dělali starosti. Možná je těžké představit si, že někdo se cítí dobře, když vypadá posmutněle. Ostatně moje drahá irokézská světice Kateřina se svým čtyřiadvacetiletým životem poznamenaným jizvami a náboženskými extázemi taky zrovna neprosmála. A já měl dvě děti, exmanželku, věčnou finanční nejistotu a mysl prosáklou pocitem, že nikdy nedělám věci dost dobře. Ano, svět je nepochybně plný konfliktů všeho druhu, které nemohou být uklidněny. Ale jsou chvíle, kdy se můžete uklidnit vy sami a celý ten zmatek obejmout. Na tohle jsem myslel, když jsem psal Hallelujah, píseň, o níž několik málo lidí mluvilo jako o nejdokonalejší písni historie… No, kdybych nevěděl, že osobně s ní mám jen velmi málo společného, musel bych se usmát. A nakonec se usmívám i teď a přeju vám, abyste k tomuhle objetí aspoň občas našli sílu. Je to těžké, možná nejtěžší, ale když to dokážete, už na ten pocit nikdy nezapomenete a vaše odměna bude…, no, vždyť víte, v hloubce asi tak tisíce polibků ji najdete taky.
 
Váš
Leonard Cohen


 
Leonard Cohen
1934–2016
 
Melancholicky vyhlížejícího muže s kytarou i bez ní pravděpodobně znáte jako zpěváka, ale pokud jste ještě nečetli jeho druhý román Nádherní poražení z roku 1966, sedíte pod korunou stromu, aniž byste věděli, v jaké půdě koření. Ne že by to vadilo. Cohen byl klasikem už zaživa a jeho písně, včetně Suzanne (práva mu ukradli, takže na ní nevydělal vůbec nic) a Hallelujah znají pravděpodobně i ti, pro něž je L. C. prostě málo hiphopový. Ještě než vzal do ruky kytaru a napsal své dva romány, zaujal svět jako básník. Nicméně texty doprovozené kytarou měly vždycky větší šanci oslovit širší publikum a Cohen se rozhodl pro hudební kariéru – i když první kytaru si koupil už v roce 1949 a absolvoval na ní i několik lekcí flamenca. V roce 1966 se vypravil do Nashvillu, kde se chystal prorazit v country, ale cestou se zastavil v New Yorku a zjistil, že dál už jezdit nemusí. Andy Warhol, Judy Collins a další postupně se rozsvěcující hvězdy americké kultury ho přijaly mezi sebe a Cohenova hudebně-poetická kariéra se pozvolna rozjela. Nejdřív psal písně pro jiné (třeba právě pro Judy Collins), ale své debutové album nazvané prostě Songs of Leonard Cohen vydal už 26. prosince 1967. V následujícím půlstoletí podepsal dalších třináct studiových alb, z nichž to poslední, produkované jeho synem Adamem vyšlo pouhých pár týdnů před jeho smrtí. Bylo mu dvaaosmdesát a zemřel ve spánku 7. listopadu ve svém domě v Los Angeles. „Některé lidi zajímá, jestli jejich práce přetrvá věky – mě moc ne,“ řekl kdysi. Nicméně v jeho případě se tak určitě stane.  
 
Text: Dalibor Demel
Ilustrace: Jiří Roth
Ikona: Mužská věc