Matka vešla rázně do pokoje a rozhrnula závěs na oknech. Razila zásadu, že i těžce nemocný člověk musí mít nějaký denní řád. Ne že by byla tak chytrá, ale sama to měla naučené z domova od své matky. Magda zamžourala očima. „Mami, nech mě, celou noc jsem nespala. Mám nějaký nervy. Skoč mi prosím tě za Hrázkovou, ať mi něco napíše.“ Matka si povzdychla – neviděla ráda, když jedla Magda hodně léků, ale věděla, že ji občas přepadnou deprese, které, když se nevyspí, se ještě prohlubují. A Magda zase věděla, že doktorka Hrázková nedělá s nějakým předepisováním žádné ciráty a napíše jí to nejsilnější, co může. Před obědem už měla v ruce tři balení silných barbiturátů. Pohlédla z okna – nebe bylo zatažené, ze dvora se ozývalo vřeštění cikáňat řádících mezi haraburdím. Nebylo nic – nic, co by jí přimělo změnit své rozhodnutí. Matka nakoukla dovnitř s obědem. Jen zavrtěla hlavou – chtěla mít prázdný žaludek, aby léky zabraly co nejrychleji. „Budu chvíli spát,“ odmítla nahlas. Hodiny ukazovaly čtyřicet minut po poledni. Dala si čas do jedné. Pak začne polykat prášky.

Zdeněk strávil neklidnou noc a ráno nebyl o nic rozhodnější, moudřejší ani klidnější než den před tím. Coural se bezcílně Brnem, vymetal antikvariáty a listoval v knihách čpících zatuchlinou. Procházel náměstím Svobody a na druhé straně viděl pozoruhodný obrázek: mladý muž na kolečkovém křesle seděl u stolku vystrčeném před cukrárnou a jeho zdravá přítelkyně ho láskyplně krmila. Projela jím elektrika. V životě jsou důležitější věci než to, jak člověk vypadá. Ta holka neměla nikdy šanci. Nikdy. Až s ním. Nemůže ji v tom nechat. Nesmí. Bušil na vrata, a když mu konečně otevřela, tak se na ni vykašle? Taková sviňa přece není. To je nesmysl. Vytáhl mobil a po osmnácti hodinách ho poprvé zapnul. Počkal, až mu naskočí adresář a začal listovat její číslo. Ale přístroj ho nenechal. Musel vypnout zvuk, aby si na rušné ulici nepřipadal s tím nepřestávajícím pípáním jako blbec. Snad všichni lidé na světě měli potřebu mu během posledních několika hodin poslat textovku. „No jo, zpátky do života,“ povzdechl si a zapadl do restaurace. Poručil si pití a minutku a začal  odepisovat na důležité i banální vzkazy. Na Magdu na tu chvíli úplně zapomněl.

Poslední, čtyřicátý prášek zmizel v Magdiných ústech. Jakoby nad jejím rozhodnutím ještě někdo dohlížel: asi tři minuty před jednou hodinou jí matka oznámila, že si skočí na chvíli k Vlastě. Na umírání potřebuje člověk klid. Modlila se, aby se jí neudělalo natolik špatně, že by zvracela. Snědla banán, který jí máma nechala na nočním stolku. Venku se na okamžik prodralo slunce ztěžklými mraky a nakouklo zvědavě do pokoje. Magda otočila hlavu v oknu a skrz oči zalité slzami pozorovala kosáka, jak trpělivě klová do nějakého sáčku na balkonu protějšího domu. Litovala se.  Podělanej život. Proč musela potkat chlapa? Proč se muselo stát, po čem tolik toužila? Ach jo. Do hlavy se jí nahrnula nějaká teplá vlna a pokoj se s ní zahoupal. Zavřela oči, ale houpání bylo ještě silnější. Honem je zase otevřela. Cítila, jak jí buší srdce a v krku jí vysychá. Tohle nedomyslela. Každé polknutí jí připadalo, jako kdyby jí někdo zasunoval do krku šmirglpapír. Potřebovala se napít. Zkusila zavolat na mámu, která tu nebyla, ale nemohla. Jenom sípala. Přitáhla si slupku od banánu a rukou vážící snad tunu si ji přiložila k ústům. Zuby pomalu oddělovaly zbytky dužniny. Trochu jí to navlhčilo krk. Ztěžka, hodně ztěžka se jí podařilo převalit na bok. Hlavou teď byla otočená k oknu, zády ke dveřím do ložnice. Zavřela pomalu oči.

Dojedl a vzal  mobil. Volal Kamil. Vynadal mu, že zmizel ze světa. Oznámil mu, že i Květa o něho měla  starost. To věděl, dostal textovku i od ní, ale zatím neodpověděl. Překvapil Kamila sdělením, že měl nějakou depku. Nikdy ji neměl, na rozdíl od Kamila, který se jeden čas dokonce snažil léčit, než poznal, že je to zbytečné. Ujistil ho, že vše je na dobré cestě. Ujistil tím i sebe. Jasně, že je. Všechno záleží přece na něm. Rozhodl se a udělá to. Domluvil s Kamilem, típl mobil a konečně vytočil Magdino číslo. Byly skoro dvě hodiny, chtěl s ní mluvit, ještě než vyrazí z Brna. Nebrala to. Nechal to schválně zvonit, protože si myslel, že jí to trvá, než se k telefonu dopraví. „Volaný účastník neodpovídá. Opakujte volání později.“ „Díky za radu.“ Zaplatil. Vylezl ven a pozoroval slunce, ke kterému se blížily těžké mraky. „Táhnou od Prahy,“ pomyslil si. Sedl do auta, zapnul si pásy a rádio a zařadil se do odpoledního brněnského provozu.

Magda slyšela vzdálené zvonění a divila se, že máma nejde otevřít. Pak asi na chvíli usnula – zdálo se jí o nějaké zahradě, kde jako malá holka běhala s Bobinou. Bobinu pak zajel vlak – byl to ještě blbej pes. Nestačila jí zachránit a doktoři měli co dělat, aby zachránili ji. Párkrát je za to v duchu proklela. Zdálo se jí, že slyší zvuky. Otočila se a ve dveřích do ložnice stál Zdeněk. Věděla, že přijde. Vztáhla k němu ruce. Přišel k ní s nenucenou samozřejmostí. Objali se. Políbil jí na ústa. Dlouze, vášnivě, laskavě, horce. Cítila vzrušení. Své i jeho. Rukou mu přejela po zádech, přes zadek, odkud zamířila dopředu, k tuhému poklopci. Odtáhl se a svlékl. Měl krásné tělo. Otočila se na záda a odhrnula deku. Vůbec se nestyděla. Lidé, kteří  se milují tak jako oni, se před sebou nestydí. Na spaní si brala vždycky noční košili, kterou jí máma zkrátila tak, aby se jí nemotala pod pasem. Zdeněk měl na sobě už jenom tričko. Pozorovala ho. Nikdy ještě takhle mužského neviděla. Ty obrázky z pornokazet nepočítá. Tohle bylo něco  jiného. Tohle bylo laskavé a vzrušující. Vztáhla k němu ruce. Klekl si na postel a přibližoval se po kolenou až k ní. Šlo to snadno, nic mu v tom nebránilo. Instinktivně od sebe odtáhla kyčelní klouby, jakoby ještě zvětšovala prázdný prostor. Cítila podivné teplo. Intenzivní, vlhké, slastné teplo. Zdeněk se opřel rukama o polštář. Ruce držel zpříma, takže mu hleděla do obličeje. Tak blízkého a tak vzdáleného. Zdeněk začal  přibližovat pánev k prostěradlu. Otřel se špičkou o její klín. Slastně vzdychla. Kroužil kolem ní, dráždil jí, rozpaloval až k nepříčetnosti. Srdce jí teď bilo jako zvon, jako když se má každou chvíli rozletět. „Už, už pojď!“ křičela, ale Zdeněk nešel. Pololežel nad ní, vzdaloval se a přibližoval. Křičela na něho čím dál tím víc, ale on se jenom usmíval. Pak si zase klekl a postavil se vedle postele. Podával jí ruku. Chytla ji, aby si ho přitáhla zpátky k sobě, ale byl silný. Posadila se a pak postavila. Nevěřila tomu. Měla krásné, dlouhé nohy, Zdeněk se na ni usmíval, srdce jí bušilo jako o závod, to asi tím  štěstím, že se jí konečně změní život. Zdeněk jí objal, silně, tak silně, až měla strach, že ji zadusí. Sotva popadala dech, ale zároveň nechtěla, aby ji pustil. Už nikdy nechtěla, aby ji pustil. Před očima se jí zatmělo a ona se začala sama ke Zdeňkovi tisknout. Teď už nemohla dýchat vůbec. Musí ho odstrčit, jenom na chvíli, jen co popadne dech, a pak se k němu zase přitiskne, ale neměla sílu a Zdeněk ji držel. Zdáli přicházelo šumění, sílilo, až to bylo nepříjemné, to, že nemohla dýchat, bylo také nepříjemné, ale pak to někdo najednou vypnul. Řekla si, že teď se jí konečně ulevilo. Kéž by to trvalo věčně… 

Zkoušel to ještě asi pětkrát. Nebrala to. „Kde může být? Přece bere telefon všude sebou,“ pomyslel si Zdeněk. Minul odbočku na Jihlavu a vzpomněl si, jak tudy jezdili s Květou do Rakouska. Natahoval se znovu po mobilu, že zkusí pošesté Magdě zavolat. Shodil ho na zem. Sehnul se pro něj a když se narovnal, viděl, jak se zadní světla tiráku prudce přibližují. Dupl na brzdu, stačil se podívat do zpětného zrcátka, viděl, že ho začíná předjíždět auto a věděl, že doleva nesmí. Tohle neubrzdím, řekl si a bál se toho zvuku, toho kovového zvuku, který už jednou v životě slyšel. Strhnul volant vpravo a auto šlo okamžitě do smyku. Škoda, že ten řidič za ním nestačil reagovat dřív, nemusel to do něj napálit. Poslední, co zaznamenal, byl pohled předním oknem na silnici, která se nejprve vzdalovala, aby se pak začala prudce přibližovat.

Máma přišla s Vlastou domů. U Vlasty vyměňovali stoupačky a byl tam děsný bordel. „Musím na chvíli zmizet,“ smála se a byla ráda, že za ní kamarádka přišla. „Zavřu jí dveře. Nemohla v noci spát, tak si vzala  prášek. Tak ať ji nevzbudíme…“

Zdeněk už vzhůru byl, ale oči neotvíral. Z velké dálky slyšel rozhovor dvou mužských hlasů. „Myslím, že je mimo nebezpečí.“ „Taky bych řekl. Ale moc bych se divil, kdyby ještě někdy mohl chodit…“ 

„Co tomu asi řekne Magda,“ napadlo ho a znovu usnul.

KONEC

Povídky ze sbírky Smrtelná touha. Předcházející část zde.

Text: Jiří Roth
Ilustrace: Jiří Roth