V listopadu uplynulo 29 let od smrti posledního socialistického prezidenta Gustáva Husáka. Rozporuplný muž, který sám strávil deset let v komunistickém vězení, aby po propuštění této organizaci opět sloužil. Přečtěte si, co ho život naučil.
Gustáv Husák (10. ledna 1913–18. listopadu 1991), Praha a Bratislava
Narodil jsem se jako Augustín a toto jméno používal během studií a obvykle i za války. Moje maminka porodila tři roky přede mnou syna, který nesl stejné jméno. V šesti měsících ovšem zemřel na tuberkulózu.
Během první světové války otec narukoval, a protože nás doma bylo hodně, vzala si mě a mé dvě starší sestry do opatrování babička. Jenomže na nás nestačila a její potažmo matčinu úlohu na sebe vzala starší sestra Katarína.
Už na lidové škole v zastrčené dědině nám přisuzovali mimořádně vážnou dobu našeho narození: Z vás vyrostou budoucí prezidenti a ministři.
S otcem, který zažil staré časy, jsem se nikdy neshodl. Jeho stručné hodnocení dvou státních forem čert jako ďábel se mi až v dospělosti stalo zcela srozumitelné.
V mládí jsem věnoval volný čas sportu – miloval jsem fotbal –, výletům do přírody a setkáváním s moudrými starými lidmi.
V dobách studií jsme se hádali, uvažovali, zda je bůh, nebo není. Mým světonázorem byl marxismus. Nemohl jsem a nechtěl jsem se ho vzdát. Někteří tvrdí, že jsme byli mesiáši a neumíme se toho zbavit. Jenže ušlechtilých myšlenek a cílů se člověk hned tak nevzdá.
Prezidenta Beneše jsem moc rád neměl. Byl to sice velký politik, ale také machiavellista a český nacionalista s nehumánním poměrem k slovenskému národu urputně lpícího na ideji čechoslovakismu.
Během druhé světové války jsem se snažil až do roku 1944 držet stranou. Když mě propustili z vězení v Ilavě v roce 1940, jsem se už nezúčastňoval stranické činnosti. Jednak aby na mě policie nepřišla a jednak z osobní opatrnosti a přechodně i zastrašenosti.
Po válce patřilo Československo do zájmové sféry Sovětského svazu a bylo jen otázkou času, kdy se tu změní systém.
Seděli jsme v padesátém roce s Novomeským a Clementisem – ten se právě vrátil z New Yorku, o čemž referoval Gottwaldovi, kterému věřil –, veselili se, vínka popili, ba aj nějakú horehronskú písničku si zazpívali. Clementis si zpěv nahrával na magnetofon kvůli textu písní a já pak tenhle záznam o rok později poslouchal ve vězení jako usvědčující materiál.
Mučení mi tak vyčerpalo organismus, že mi přestávaly fungovat smysly, nohy jsem měl opuchlé, omrzlé, srdce vynechávalo. Poprvé v životě jsem viděl, jak vzorce na koberci ožily, lezly po zdech. Rozum přestával fungovat, vůle se ztrácela. Doznal jsem členství v rozvratné organizaci. Ten podpis jsem odvolal, znovu mě mučili, znovu jsem se doznal, znovu pak odvolal.
Tak to na světě je: se svou pravdou – bez krku. S cizí pravdou – s krkem. Člověk bojuje sám se sebou víc než s druhým. Ale vždy se dá věřit.