„Líza je po smrti,“ oznámil mi Harry. Seděl na fošně položené přes dva špalky a hleděl zadumaně do ohně vystřelujícího každou chvilku jiskru do temné noci. Lety vysušené dřevo se s hlasitým praskáním poddávalo plamenům. Uřízlý pařez nahrazoval pro tento večer stolek a pevně držel zpola vypitou láhev irské whisky, jejíž obsah sloužil Harrymu jako náhražka živé vody. Poslední žena zmizela definitivně z jeho života a běh času i událostí se na okamžik zpomalil na rychlost dřímající tůně. Spousta činností v mém životě byla naprosto zbytná a nepodstatná. Ne, nemohla za to ona. Vlastně ano. Ale nikoli tak, že by mě nějak úkolovala. To já sám jsem ji zahrnoval péčí a blahobytem tak moc, až se z toho pro ni stala norma. Když to dovedeš to takového stádia, nelze z toho už nikdy ustoupit. Zbavíš se proto jí, ale ty povinnosti, které sis sám nastavil, tu zůstaly nesplněny. Co teď s nimi? Od čeho jsem se to vlastně osvobodil, když jsem tu zůstal sám se sebou?

Jiří Roth