A máš to – socho!

Je podivuhodné, jak se v české kotlině najdou lidé bojující proti světovému rasismu – ten náš je nezajímá – a svůj boj obracejí proti sochám dávno mrtvých lidí.

Pamatuju si, když sem poprvé přišli ve větším množství Vietnamci. Bylo to krátce po skončení jejich války, někdy v roce 1975. Chodil jsem na základku a bál jsem se jich. Zřejmě jsem v té době začal projevovat jednání dnes označované jako rasistické. Vypadali jinak, měli divoký pohled a nevyzpytatelné chování. Když pak jednoho mého kamaráda zbili za to, že kolem nich prošel v džisce s našitou americkou vlaječkou, považoval jsem je za nebezpečné. Vyhýbal jsem se jim, neměl jsem je rád a přál jsem si, aby tu nebyli. 

O deset let později jsem měl coby mistr odborného výcviku ročník tvořený pouze Vietnamci. Byl jsem jejich oblíbenec, zvali mě na oslavy, do rodin, chodili jsme na pivo a byli to bezvadní kluci. 

Co tím chci říct? Že v dané době se každý chová na základě svých poznatků a zkušeností a že se chování člověka zcela zákonitě vyvíjí. Hodnotit dnes chování lidí před padesáti, sto nebo dvěma sty lety tímto způsobem, je z mého pohledu přinejmenším hloupé. Na hodnocení dějin tu existuje celý vědní obor, kterému se říká historie. Kdo chce, může se s ním seznamovat, dělat si vlastní obrázek a brát si z dějin poučení pro své vlastní chování tady a teď a tím tvořit snad lepší svět. Jenže ono nadávat na někoho v uplynulém čase a ostatně i vzdáleném geografickém bodě, je mnohem jednodušší.

Petr Diviš