Chodit na hřbitov v pravé poledne byla otřesná lehkomyslnost. Nikdo nemůže bez následků odříkávat slova a pak jejich popel sypat do řek. Rituály nejsou bezpečné. Část lidstva včetně mě nemá žádné zábrany. Možná jsem urazil pozůstatky v urnách. Oheň a voda nejsou na hraní. V následujících měsících jsem často uvažoval, kam doplul popel ve vodě Moravy a v čem přesně se liší od prášku v modrobílé dóze označené jménem mé matky. Mohl bych informace zapsané v notesu nějak vrátit zpátky na papír a jako ve filmovém triku odjet na motorce pozpátku až do Prahy?

Magické myšlení je možná dovoleno dětem, ale ne dospělým mužům s příliš chatrnou blánou mezi jedním životem a celou tou zatracenou Historií. Mohl bych své obtížné vlastnosti a postoje vrátit zpátky do reality a dál je chovat v malé zasmrádlé kleci, kterou jsem si k tomu účelu postavil už ve dvou letech a od té doby ji jen vylepšuju? Nakonec nevypadá tak zle, lidé kolem si obvykle nestěžují. Mohl bych to, prosím, prostě nějak překlepat? Najít si klidnou práci, hodnou ženu a zařídit si slevovou kartu do zahradnictví? Kdo mi nakukal, že mám v nejžhavějším dnu chodit na hřbitov, přirovnávat urny k prostitutkám a spalovat informace, které mě jakž takž držely v bezpečí? Proč jsem musel lomcovat svým poměrně vkusným plotem? Kvůli ženské, která se naučila měnit slova v tekutý dusík? Jsem snad idiot? Četl jsem pár svépomocných knih o obchodu, ale nikde se nepsalo, že máte vykopnout vlastní výlohu uprostřed bouřky a čekat, co vám v ní přistane! Jestli mě tohle zabije, dobře mi tak. Tibeťané takové blbce topili v mrazivých řekách své náhorní planiny, protože věděli o hranicích, za které se nechodí. Kdo ukradne rituál, nemůže zůstat v obvyklých souřadnicích. V malé východočeské obci se žádní Tibeťané nevyskytovali, ale to, co ukázalo na obloze, se mi ani trochu nelíbilo. Žádný bůh výjimek neexistuje. Žádná legrační figurka na hraní s modlitbičkami. To, co se probouzelo k životu uvnitř mě samotného bylo větší než z prstu vycucaný obyvatel přitroublého Pantheonu. Šlo by to nějak zastavit, prosím? Jenom bych si potřeboval něco promyslet a pak třeba můžeme…

Na tohle jsem myslel ještě tu noc na chalupě, přišpendlený na posteli a rozpáraný jako brouk, který má v sobě larvu. Nevěděl jsem, že bolí i nehmotný porod, omlouvám se, milé ženy.
„Pardon, já nechtěl,“ šeptal jsem do sílícího hučení v uších a zároveň uvnitř hlavy slyšel odpověď: „Ale chtěl!“

Motorku jsem uklidil do garáže, právě když padaly první kapky. Otevřel jsem flašku plzně a vypil ji na dva nebo tři zátahy, musel jsem vypotit litry vody. Dal jsem si sprchu. Osušil jsem se a našel čisté a suché trenýrky na spaní. Vypil jsem další pivo i s rizikem, že se na schodišti k záchodu během noci několikrát přizabiju. Chvilku jsem si četl knihu opuštěnou na nočním stolku. Zhasl jsem. Zavřel oči. A tohle byly poslední normální a zjevně užitečné úkony, které jsem se té noci – a mnoha dalších vykonal.

„Ale chtěl,“ opakovat ten hlas, hrubý a s drsnou výslovností, nijak se nepodobal tomu mému, roztřesenému a zastřenému, určenému k nesmělému žádání o trochu vody. „Ale chtěl, ty šmejde! Tak tady to máš!“

Nevím, kdo tu noc režíroval, ale zrovna tehdy se místnost rozsvítila do modra letním bleskem. To už tak prostě chodí. A samozřejmě rána, už to bouchalo blízko. Proč tu mám tolik oken? Dvě na střeše, čtyři ve stěnách. Co to bylo za nápad? Tak to dopadá, když chcete být přírodě nablízku. Mám si zavolat sanitku? Mám vůbec někomu zavolat, než se něco stane? Začalo to od nohou, jako vždycky a postupovalo nahoru k hlavě, tělo ochrnovalo, dřevěnělo a do místnosti probleskovala podivná krajina. Možná to byly stíny stromů, možná stíny mraků, možná stíny nočních bleskumilných ptáků, možná laterna magika oživlých telegrafních sloupů a kulových blesků, určitě to má racionální vysvětlení. Ať jsem ale držel oči otevřené nebo ne, krajina zaostřovala a ubíhala, jako bych klusal, klusal mezi stromy. Jenom dvě piva, proboha! Na ničem nejedu, jenom jsem si promluvil s mrtvými a použil oheň a řeku. Na mobilu pípla esemeska, někdo z rodiny si nejspíš dělal starosti, ale už bylo pozdě. Larva se prodrala až k mozku.
„Ale chtěl, chtěl, chtěl! Tak si to užij!“ Byl bych se zeptal, k čemu mi přesně bude vzpomínka nějaké chlupaté svalnaté larvy, ale hučení v uších se prolnulo do občasného zapraskání suchých větviček. Krajina se propadla do nejnižšího patra lesa. Někdo, s kým jsem toho měl společného víc než bych chtěl, se zastavil a rozhlédl.

Zastavil se, i když věděl, že by neměl. Nebylo to dobré místo, ale zase ho sevřel ten pocit. Něco uvnitř se zachvělo, zmrzlo a musel se namáhat, aby to zase roztálo a on mohl běžet dál. Musí běžet, protože kdo se zastaví, zemře. Chlupatá přikrčená záda ostatních mužů mizela mezi stromy. Tehdy ještě neměl jméno, ale bylo tu nahoře. A bylo tu dole. Dvě strany a vpředu a vzadu a on stojí uprostřed. Přinutil se k pohybu. Být sám uprostřed všech směrů je zlo. To vědí všichni. Proto jsou spolu. Svět je velký. Nahoře je velké a tajemné, na stranách daleko a nebezpečně, vzadu taky, protože nikam není vidět. Dopředu vidět je, ale i odtamtud mohou zaútočit dlouhé zuby a drápy. Dole je pevné, je tam zem a voda. Ale zem se může probořit, už to viděl, dřív, když ještě neměl vlastní oštěp a byl se ženami a dětmi. Jedna z nich sešla ze stezky a propadla se do bahna, myslela si, že je tam pevná půda, ale pod tenkou slupkou z mechu číhalo bezedné řídké bláto. Když do něj zaběhne prase, nikdo se k němu neodváží. Žena ječela hrůzou. Pokoušela se vysvobodit, ale čím víc se hýbala, tím rychleji klesala, jako by ji neviditelné zvíře pomalu stahovalo k sobě do podzemního světa až viděl jen její hlavu a vyděšené oči a potom už nic a bylo ticho.

Už je to dávno, ale pořád si vzpomínal na hladinu okamžik potom, kdy spolkla ženiny vlasy. Netečně se zavřela a na stéblo trávy kousek od toho místa se posadila vážka. Znovu se rozběhl, to nejsou dobré vzpomínky. Ne k lovu. Přidal na tempu a snažil se myslet na chuť masa, měl hlad, všichni mají skoro pořád hlad. Ovoce, kořeny, to nestačí. Potřebují těla zvířat. Prošlo tudy stádo prasat a teď je musí dohonit a některé probodnout klacky naostřenými v ohni a ti nejzkušenější lovci oštěpy s kamennými hroty. Běžel, les řídl a pak vpředu uslyšel řev mnoha hrdel. Lovci dostihli prasata a obklíčili je. Zrychlil, aby mohl taky zabodnout zuhelnatělou špici svého klacku a zasloužit si díl kořisti. Vyběhl na zalesněný pahorek, lovci už byli blízko, slyšel jejich křik, ale neslyšel kvičení prasat a to bylo divné.

Instinkt zavelel přikrčit se a k vrcholu pahorku se připlížit. Dole, v malé roklině žádná prasata nebyla. Zorničky se mu rozšířily a začal rychle dýchat, rychleji než předtím, když běžel. Někteří muži z jeho rodiny ještě stáli, jiní už leželi, v tělech zabodané klacky, stejné jako měli oni sami na prasata a cizí muži je dobíjeli kameny do hlav. Někteří už hlavy ani neměli, jen beztvarou krvavou kaši. Cizích bylo hodně, mnohem víc než těch jeho. Krev. Řev útočníků a i umírajících. Několik stojících lovců kolem sebe švihalo oštěpy, ale ze všech směrů na ně létaly kameny. Když zakolísali nebo klesli na kolena a rukama si chránili hlavu, vrhali se na ně cizí muži s dlouhými oštěpy zakončenými kamennými hroty a zblízka jim je zapichovali do břicha a hrudníku, až leželi na zemi všichni a rozbíječi hlav jim proměňovali obličeje v rudou tříšť. Sevřel v prstech oštěp a uvědomil si, jak je pevný a tvrdý. Pod břichem cítil listy, větvičky a kameny, cítil vlhkou vůni hlíny a mechu, skoro neznatelný vánek na temeni. Tělem prokmitla vlna zvláštní citlivosti a rychle zmizela. Dole nepřežil nikdo. Nikdo, koho znal.

Text: Dalibor Demel

Foto: Adam Bixby a Denisa Schücková