Když před dvěma dny rozdupal obraz tábora a ukázal po proudu řeky, nastala chvilka ticha, po níž se mění nebo nemění dějiny. Podíval se na vousáče. I všichni kolem se podívali na vousáče. Vousáč se podíval na něj a pak na rozdupaný obraz. Načež zvedl ruku, cosi vykřikl a nohama rozmetal zbytek tábora včetně části jezera. A na jeho další povel se na obraz vrhli ostatní a během dvou nebo tří nádechů ho proměnili v udusanou hlínu. V nic, připravené k novému použití.

Následující chvíle získaly poněkud nepřehlednou dramaturgii, ale jedno bylo jisté: Plán vyšel. Vousáč pochopil příležitost pro svůj lid. A lid se jako vždycky nadchl pro pravděpodobné vítězství, znásilňování, rozlouskávání cizích lebek a vůbec na šťastný konec svého velkolepého putování.

Takhle si to převaloval v hlavě a v okamžitém zaplavení slastí zatínal prsty na nohou do hlíny. Podařilo se mu změnit svůj úděl. Úděl cizinců a úděl svých lidí. Tohle bylo větší než dvě zvířata probodnutá jediným oštěpem. Nikdo se nikdy nevzepřel údělu a pravidlům. I Kořen s matkou se nechali dovléct do ledové mlhy bez odporu. Tohle je poprvé. Když se dá změnit něco tak starého a tuhého jako úděl, dá se změnit všechno.

Vousáč s dvoubarevnýma očima ho plácl do zad a naznačil, aby se přidal ke všeobecnému vrtění a poskakování.
Tak jo, zdvihl nohu a zhoupl se. Mezi křepčícími postavami našel pohledem svou ženu. Stála nehybně, jako by zamrzla, kolem pasu kus zplihlé promočené kožešiny. Na břiše snědá ruka. A pak hned na krku a na prsou a vůbec všude a jestli tipujete, že ji ti hoši nepokrytě ohmatávali, tak rozhodně ano. Ve velkém. Dívala se na něj, neodporovala. Byla to zkušená žena a věděla, že prát se nemá smysl a že by to bylo ještě horší a bolestivější.

Naopak, úplně naopak – její největší přání se možná brzy splní. Bude užitečná. Porodí nové lidi a nikdo jí zezadu nezatne sekyru do lebky, když bude málo jídla. On možná ještě nedospěl ke konečnému vítězství, ale ona právě teď.

S tmavýma rukama na bílém těle, flekatá jako rychlá šelma s drápy. Umí lovit zvířata, ví, co z lesa se dá sníst a co vyzvracet, co přeskočit a k čemu se vrátit, ale to nejdůležitější se děje teď.

Tohle vyčetl z jejího pohledu a jestli se zmýlil, nedá se nic dělat.

Následující část vzpomínek se obvykle promění v komiks s nádechem porna. Copánky se nepřestávají natřásat a mimo jiné vlhnou páteřní žlábky. Kožní póry roní všeobecnou radost vyvolanou pocitem pravděpodobného vítězství.

Je to v pohodě. Vousáč se na něj směje, modrým okem větším než hnědým a naopak. Právě si všiml, že se dívá na svou ženu s poblikávajícím tělem.
„Aha!“ vyskočilo v bublině nad jeho hlavou.
A pak už to šlo rychle.

Prodral se davem až k ní a zjistil, že ji omakává hejno adolescentů bez oprávnění k páření. Tomu nejodvážnějšímu s rukou přicvaknutou k podbřišku zarudlému neustálým poplácáváním stačil hák na bradu, po němž se v polovědomí odpotácel až na mělčinu. Mohl samozřejmě upadnout. Začít se topit a narušit zábavu. Měl ale dost rozumu a krve v mozku, aby se po dopadu na kolena probral a na všech čtyřech načerpal zbytek příčetnosti.

Vousáč si ho nevšímal. Prohlížel si ženu a ona si prohlížela jeho. Ostatní pokračovali v poskakování, ale hlavy natočili tak, aby viděli co nejlíp.

On taky, protože tušil, co bude následovat. A taky jo. Po chvilce vzájemného obhlížení se s tím různooký náčelník a držitel příslušného povolení nepáral: Jemným, ale rozhodným pohybem položil jeho ženě dlaň na zátylek a nasměroval ji mezi stromy. Dál od vody, za viditelné i neviditelné hranice jeho působnosti.

Další scéna, při níž si nemůžu nevzpomenout na Julii. Žena řízená cizí chlupatou rukou i svou vlastní vůlí pomalu odchází, bez ohlédnutí, svým vlastním směrem a už se nikdy nevrátí.

Předchozí kapitola: Mužská věc 157: Blažený status prvotní celebrity

Text: Dalibor Demel
Ikona: MV a Unsplash
Ilustrace: Pixabay