Otevřené zápisky výstředního a dnes už pohádkově úspěšného muže s utajenou identitou, který se rozhodl podělit o svůj životní příběh. Proč? To je pro nás pořád záhada.
Tohle je můj opravdový příběh a nepíšu ho sem pro prachy. Peněz mám dost. Mám jich tolik, že mě asi znáte – zvou mě do anket a zábavních pořadů, kde se mně ale nikdy neptají na to důležité. Takže jsem napsal do Mužské věci a nabídl jim tuhle pravdivou historii pod podmínkou, že mi nebudou nic cenzurovat, nic po mě přepisovat a svoje názory si nechají od cesty. Chci mluvit o tom, že z každého septiku vede cesta do cukrárny. Ke sladkému životu. A taky abych dokázal, že každý může překvapit – svět i sám sebe. Nečekejte ale žádné motivační řeči. Jen fakta a události, díky nimž jsem teď docela spokojený. A jelikož v ničem nemám žádný zvláštní nadání, domnívám se, že to nakonec může zmáknout kdokoli.
J.B.
Mísa a prkýnko. Touhle dobou před pěti lety, po Novým roce. No jasně, že to začalo na záchodě. Pokusem zbavit se zbytků včerejška, jako každý můj den. Jenže tentokrát jsem to přehnal. Potřeboval jsem do práce dorazit dřív, tak jsem taky dřív vstal, ale můj vyprazdňovací systém ještě nebyl připravený. Výhoda bohatých a tedy poměrně svobodných lidí je v tom, že můžou chodit kadit, kdy potřebují. Já byl tehdy ještě majetkem korporátu, takže jsem si musel řídit trávení podle pracovní doby.
To ráno jsem se nutně potřeboval vyprázdnit dřív, protože jsem musel odevzdat zápis z jednání dozorčí rady a nějaký tabulky a potřeboval jsem to udělat dřív než přijde můj šéf. Taková úspěšná hlodavčí figurka, co všude byla a na všechno měla názor a hlavně na to, co je v mý práci důležitý. Jenže ať jsem tlačil, jak jsem tlačil, nešlo to. A já když do práce nedonesl prázdný střeva, nemělo smysl nic začínat. Hrozně mě to nervovalo a jít na firemní záchod nepřicházelo v úvahu. Potřebuju se u toho uvolnit a v klidu nechat věci přirozeně proběhnout. Přečíst si na mobilu zprávy a počasí, ujasnit si, co podniknu v těch pár hodinách volna – prostě udělat si na pár minut pohodu. A to nemůžu, když vedle v kóji někdo splachuje a v tý druhý si dělá dobře a myslí si, že to není slyšet. No tak jsem pořádně a rozzuřeně zatlačil a nestalo se nic, až na to, že mi uvnitř něco povolilo a vzápětí beznadějně natlakovalo zadek. Za hodinu už to bolelo tak, že jsem se musel ještě stavit v lékárně a takový mladý magistře si říct o něco na hemeroidy a tvářit se u toho co nejvíc v pohodě. Dostal jsem čípky.
A tak se Jiří Boomer vydal na cestu, zatím ještě neutěšenou krajinou osazenou jen několika málo nadějnými přísliby.
„Dvakrát denně zavést do konečníku,“ řekla mi ta holka tak nahlas, až mě z toho louplo a píchlo až do tenkýho střeva. No nebudu to prodlužovat. Šel jsem na ty sterilní toalety v kanclu, plivnul na vrcholek čípku, co vypadal jako malá bomba a pokusil se ho strčit, jak nejdál to šlo. Jestli jste to nikdy nedělali, tak trik je v tom, dostat se za svěrač, jinak vám za chvíli vyjede zpátky do trenek. Problém je v tom, že někdy poznáte, že jste kritickou hranici překonali, jindy ne, svět je plnej záhad. Takže jsem pro své zdraví udělal maximum, posadil jsem se ke kompu a začal smolit tu zprávu. Absolutně zbytečná práce, protože tyhle bláboly z dozorčích rad nikdo nečte. Stačil jsem napsat asi dvě nebo tři věty o ničem, když přišel ten chlápek, co měl na všechno názor a sebevědomí až k heliportu na střeše a požádal mě, abych ho doprovodil do zasedačky. A tam se s tím nepáral.
„Rozhodli jsme se vás vyměnit, pane kolego,“ řekl mi úplně na rovinu, což jsem v podstatě ocenil. Jen mi dělalo starosti, že jak jsem si sedal, čípek mi vyjel ze zadku a začal se rozpouštět v trenkách a taky mě to dost bolelo, štípalo a svědilo. A taky pálilo a řezalo. Povolená céva a co zvládne spustit za cirkus, říkal jsem si a jako by z povzdálí poslouchal řeči o jakýchsi ekonomických ukazatelích, co se mnou nějak souvisely.
Ještě dneska si pamatuju, že měl na brýlích shora zlaté obroučky a tenké kotlety zastřižené v úhlu asi tak pětačtyřicet stupňů. Tyhle typy mají ještě hladce vyholený a z nepochopitelnýho důvodu lesklý brady a vypařuje se z nich vůně záhadnýho kosmetickýho přípravku – nejspíš vyráběnýho z tuku zaměstnanců, co je škvařej ve vlastní šťávě. Prostě jeden z těch typů, co si umějí užívat moc a dávají najevo takový ztotožnění s firmou, že mu vůbec není blbý používat plurál první osoby. Jakože „my se díváme na současnou ekonomickou situaci“, „ a abychom se mohli přizpůsobit tržním požadavkům, musíme se s vámi roz…“, no prostě ztracenej případ. Bylo dost pravděpodobný, že na dně firemního plurálu se klepalo malý zmoklý zvířátko. Zplihlý hlodavec vyděšený představou, že by tohle mocné korporátní „my“ jednou zmizelo a on by zůstal sám, bez ochrany, bez mateřskýho ňadra velký značky, který cucal tak dlouho, až se za to prso začal nějakým legračním kouzlem sám považovat. To byl ovšem jeho problém. Co říkal mě sice štvalo a ponižovalo, ale v podstatě mi to až tak nevadilo. Dohodli jsme se, že mi nedají odstupné, ale odměny, což mi umožňovalo zaregistrovat se na úřadu práce a dostat další prachy.
Tahle debata proběhla v lednu a vypadalo to, že do léta budu s platem v pohodě. Tak fajn. Podepsal jsem papíry a na rozloučenou se stavil v už popsaném toaletním ústraní, abych z kalhot vysvobodil mazlavý čípek roztátý do polovičního průměru. Nechal jsem ho svýmu nástupci na památku ležet na židli, sbalil si věci a za dvacet minut stál u auta na firemním parkovišti. Už jsem skoro odemykal, ale pak se mi zachtělo vyrazit domů pěšky. Padalo něco jako sníh, ale byznys park má k ladovský zimě daleko. Je tam sice dost vodníků a strašidel, ale žádný rybníky ani sedlový střechy s komínama, na široký kamenný pláni si moc romantiky neužijete. Ale to je fuk, stačil mi ten širokej prostor, ten mám rád. Všechno mi připadalo jako ranvej. Dobrý znamení. Zvláštní pocit, být takhle dopoledne venku a nemít co na práci příštího půl roku. Nezažil jsem to možná třicet let. Byl jsem už dlouho rozvedenej, děti velký a vedl celkem jalovej život. Žádný koníčky, 2+ kk v novostavbě na kraji Prahy, pětiletý auto z Mladý Boleslavi. Měl jsem ale občasnou milenku původem z Tindru, vídali jsme se tak jednou dvakrát týdně. O patnáct let mladší holka, takže něco málo přes třicet. Náš vztah byl založený na obchodu. Já ji občas bral do společnosti, firemní lístky do divadel a na koncerty, v zimě lyže, v létě moře a za to jsme si hráli na jakože lásku. Takhle nám to jelo asi tři roky. Nejspíš měla i další chlapy, nevím, bylo mi to fuk. Jmenovala se Lucie. Šel jsem po sídlištním chodníku v chumelenici a uvažoval, jestli si tuhle holku budu moct dovolit i dál nebo si najdu něco staršího a míň finančně náročnýho.
U stanice metra si pár nadšenců ještě hrálo na vánoční trhy, koronáč zatím čekal v budoucnosti a ta pro mě vlastně vůbec nevypadala zle. Od chlápka v kulichu se dvěma bambulema na šňůrách a se sandálovou vizáží dítěte Země jsem si koupil pečený kaštany a než jsem je do sebe naházel, na chvíli mi zahřály prsty. A pak mě tohle malý dobrodružství omrzelo a s nohama od sebe jako předvánoční kovboj vyrazil zpátky k parkingu. Zadek mě pálil čím dál víc a představa cesty metrem a busem přes celý město už nevypadala tak lákavě. I tak jsem si ale myslel, jakou mám vlastně kliku. Že si dám chvíli oraz a pak začnu s něčím, co mě bude doopravdy bavit. No tak to jsem se přepočítal. A na dost dlouho. Tak dlouho, že jsem při tom málem chcípnul.
Následující kapitola: Zápisky nestydatého pracháče 2
Po stopách Jiřího Boomera 1
Text: Jiří Boomer
Kresba: Jiří Roth
Foto: Jiří Boomer, koláž: Jiří Roth
Ikona: Mužská věc